• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

Členovci

Kmen: Členovci (Arthropoda)

Členovci mají nestejnoměrné článkování těla, každý článek původně nesl článkované končetiny. Tělo je zpravidla kryto kutikulou. Na území okresu jsou zástupci tří podkmenů - klepítkatců, žabernatců a vzdušnicovců.

Podkmen: Klepítkatci (Chelicerata)

Tělo je zpravidla členěno na hlavohruď a zadeček, mají 4 páry kráčivých končetin a na hlavohrudi 2 páry přiústních končetin, první pár se nazývá chelicery, druhý pár makadla. V okrese se vyskytují pouze zástupci třídy pavoukovců (Arachnida), která obsahuje čtyři řády.

Řád: Pavouci (Araneida)

Pavouci (Araneida) jsou druhově velmi bohatý řád. Tělo pavouků je složeno z hlavohrudi a zadečku, spojených úzkou stopkou. Na hlavohrudi jsou oči, 2 páry ústních končetin a 4 páry nohou. Naši pavouci mají osm, řidčeji jen šest jednoduchých očí, které jsou seskupeny u většiny druhů do dvou řad. První pár ústních končetin se nazývá chelicery a skládají se ze základního článku a drápku. Druhý pár ústních končetin jsou čelisti opatřené makadly. Tato jsou u samic zakončena drápkem, u samců jsou makadla přetvořena v nápadný váčkovitý ústroj sloužící k páření. Tvar makadla samců i tzv. epigyny samice jsou důležitými determinačními znaky. Dalším určovacím znakem je počet a tvar snovacích bradavek. U obou pohlaví ústí vývody pohlavních žláz na břišní straně zadečku. Na konci zadečku jsou snovací bradavky, pomocí nichž pavouk tká vlákno.

Způsob života pavouků je velice rozmanitý. Často v něm hraje významnou úlohu pavučinové vlákno, které slouží například k předení různých typů sítí k lovu kořisti. Velké množství druhů ovšem loví bez sítí (slíďáci, skákavky apod.). Všechny druhy pavouků používají vlákno i k předení obalů na vajíčka (kokony, hnízda apod.). Pavoučí vlákna se také významně podílí na šíření pavouků. Mladí pavouci na podzim za příhodného počasí vylézají na vyvýšená místa, aby odtud vypouštěli po větru vlákna, která je potom unášejí často i na veliké vzdálenosti („babí léto“). Vlákna samic pavouků slouží samcům i při jejich vyhledávání, neboť taková vlákna neustále za sebou kladená samicemi obsahují specifickou chemickou stopu. Charakteristické jsou pro mnohé pavouky zásnubní hry, které samce chrání před tím, aby se stali kořistí samic. Ve většině případů jsou samice mnohem větší než samci.

Všichni pavouci jsou dravci, živící se především hmyzem, který lapají do sítí nebo přepadají skokem, plížením atp. Pavouci mají mimotělní trávení. Do ulovené kořisti vpraví otvůrky v kutikule vytvořenými chelicerami, trávící fermenty a po chvíli vysávají rozpuštěné tkáně. Žádný z druhů pavouků žijících u nás nemůže člověku ublížit. Pavouci mají také velký bioindikační význam při hodnocení kvality životního prostředí. Sběry pavouků pro potřeby výzkumu se provádějí několika metodami - lovem do zemních pastí získáme druhy pohybující se po zemi, smýkáním v porostu rostlin získáme hlavně druhy tvořící sítě a sklepáváním pak druhy žijící na keřích a stromech. Další druhy získáme proséváním detritu, hrabanky nebo mechu.

V ČR je dosud známo 831 druhů pavouků. V posledních letech se zvýšil zájem odborníků o tuto skupinu a jsou neustále zjišťovány nové druhy pro naší zvířenu i druhy nové pro vědu. V okrese Vsetín předpokládáme výskyt 400 - 450 druhů.

Prozkoumanost pavoučí zvířeny okresu je nepatrná, systematický výzkum nebyl do roku 1998 prováděn. Z doby před rokem 1998 pocházejí konkrétní údaje jen o pavoucích obsažených v potravě zpěvných ptáků (Majkus 1991). Teprve v roce 1998 byl členy arachnologické sekce České společnosti entomologické uskutečněn důkladnější průzkum několika vybraných lokalit v povodí Vsetínské Bečvy (Majkus 1999).

Z čeledi sklípkánkovitých (Atypidae) se v okrese pouze u obcí Huslenky a Janová vyskytuje vzácný teplomilný druh sklípkánek černý (Atypus piceus). Samice si vyhrabává do měkké půdy 15 až 50 cm dlouhou chodbu a její stěny opřede pavučinou. Svislá chodba pokračuje na povrchu půdy vodorovnou pavučinovou trubicí (punčoškou), na konci uzavřenou. Pavouk sedí na konci pavučinové trubice spojen s jejími stěnami signalizačními vlákny. Jakmile vstoupí nějaký živočich zevně na trubici, běží sklípkánek pod něj, uchopí ho mocnými chelicerami přes stěnu trubice, protrhne ji a vtáhne dovnitř. Po požití kořisti nestravitelný zbytek vyhodí ven a otvor v trubici vyspraví. Dožívá se 8 až 9 roků. Samci volně pobíhají po zemi.

Pod kůrou stromů a kameny zejména v lesích nalezneme zástupce čeledi cedivkovití (Amaurobiidae), cedivku podkorní (Amaurobius fenestralis) a hojně se vyskytující druh cedivku lesní (Callobius claustrarius). Zejména v lesích se vyskytují pokoutníci rodu Coelotes, jsou to větší pavouci a jejich přítomnost pod kamenem poznáme snadno podle husté pavučiny - běžnými druhy jsou punčoškář zemní (Coelotes terrestris) a punčoškář bezbranný (Coelotes inermis).

Čeleď šestiočkovití (Dysderidae) jsou středně velcí a štíhlí pavouci. Úkryt pod kůrou stromů, pod kameny nebo ve štěrbinách skal má vystlaný pavučinou a na všechny strany z něj vybíhají signální vlákna. V okrese byly zjištěny druhy šestiočka Harpactea lepida, šestiočka ryšavá (Harpactea rubicunda) a šestiočka rudá (Dysdera erythrina).

Do velikosti 1 cm dorůstají pavouci čeledi zápředníkovití (Clubionidae). Žijí pod kůrou stromů, sloupů, pod kameny, ve svinutých listech, kde si zhotovují vřetenovitý zámotek s otvory na protilehlých koncích. V noci tyto zámotky opouštějí a vydávají se na lov. Z podhorských částí okresu je znám např. zápředník keřový (Clubiona pallidula), velmi hojným druhem je zápředník Clubiona reclusa, dále byl nalezen zápředník Clubiona phragmitis (jezero Velké Karlovice) a poměrně vzácný druh zápředník Clubiona similis (Bečva u Hovězí pod splavem).

Běžníkovití (Thomisidae) jsou krabům docela podobní pavouci s krátkým a širokým tělem. Na kořist číhají na zemi, na kůře stromů, pod kůrou, na trávě, keřích a na květech. Pavouci přepadající svoji kořist na květech a mohou barvu svého těla přizpůsobit prostředí. Běžník zelený (Diaea dorsata) je nápadně zeleně zbarvený, žije na keřích a spodních větvích stromů, v okrese se vyskytuje pravidelně. Na loukách se často vyskytují běžník květomilný (Thomisus onustus) a běžník kopretinový (Misumena vatia), kteří na svou kořist obvykle číhají na květech rostlin. Běžník kopretinový se vyznačuje schopností měnit barvu zadečku od bílé do žluté a rovněž má výrazný pohlavní dimorfismus - samice je podstatně mohutnější.

Skákavkovití (Salticidae) je bohatá čeleď drobnějších druhů, snadno odlišitelných od ostatních pavouků podle velkých teleskopických očí, které jim umožňují sledovat kořist již na vzdálenost 20 až 25 cm. Pohybující se kořist sledují otáčením celé hlavohrudi, ke kořisti se plíží a před závěrečným skokem se připoutají k podkladu zajišťovacím vláknem. Skákavky se zdržují na skalách, zdech, kmenech, dřevěných ohradách, keřích, v mechu a lesní hrabance. V okrese se pravidelně vyskytuje skákavka pruhovaná (Salticus scenicus), dále byly zjištěny skákavka Bianor aurocinctus - Losový u Huslenek a skákavka černá, (Evarcha arcuata) - Vršky a Díly u Vsetína. Někteří pavouci se nejen tvarem těla, ale i pohyby velmi podobají mravencům, např. na okrajích lesů a na březích rybníků se často vyskytuje skákavka mravenčí (Myrmarachne formicaria), která je velmi podobná mravenci lesnímu Formica rufa (mravenec má však na rozdíl od pavouka pouze 3 páry nohou).

Slíďákovití (Lycosidae) loví kořist bez použití sítí. Jsou to velmi hojní pavouci pobíhající od časného jara po loukách, polích nebo na březích vod, některé druhy běhají dokonce i po hladině. Nejpočetněji jsou v okrese zastoupeny druhy rodu Pardosa - běžně se v okrese vyskytuje slíďák mokřadní (Pardosa amentata), pavouci žijí u vod, v zahradách a jinde. V podhorských smíšených lesích Vsetínských vrchů byl pravidelně nalézán slíďák hajní (Pardosa lugubris), vzácnějším druhem je slíďák Pardosa riparia. Z rodu Alopecosa byly v okrese zjištěny zatím tři druhy, např. slíďák tlustonohý (Alopecosa cuneata) u Huslenek. Běžnými druhy v okrese jsou dále zástupci rodu Trochosa - např. slíďák zemní (Trochosa. terricola) a slíďak Trochosa ruricola. Na březích vod se často vyskytují slíďáci rodu Pirata, např. slíďák bažinný (Pirata piraticus) a slíďák Pirata hygrophilus.

Se zástupci čeledi pokoutníkovitých (Agelenidae) se pravidelně setkáváme především v domácnostech - v celém okrese se vyskytuje pokoutník domácí (Tegenaria domestica). Pokoutníkovití obvykle tkají horizontální sítě, přecházející nálevkovitým ústím do rourky, v níž se pak zdržují. V lesích i na zastíněných paloucích je velmi hojný pokoutník Histopona torpida.

Čeleď snovačkovití (Theridiidae) obsahuje drobné pavoučky velikosti od zlomku milimetru do několika málo milimetrů. Některé druhy mají mezi hlavohrudí a zadečkem zvláštní stridulační orgán, jímž mohou vydávat i lidským uchem slyšitelné zvuky. Tkají nepravidelné sítě, na zachycenou kořist vrhají pomocí zadních noh lepkavá pavučinová vlákna a zabalují ji do nich. Snovačka pokoutní (Steatoda bipunctata) pomocí těchto vláken uloví i vosu. NaVsetínsku se všude hojně vyskytuje snovačka oválná (Enoplognatha ovata) a na listech keřů snovačka Theridion varians, vzácnější jsou snovačky doubravní (Theridion pallens), Robertus truncorum (např. pod Vsackým Cábem) a snovačky pečující (Theridion impressum) - např. Radošov u Zděchova.

Snad mezi nejznámější pavouky patří zástupci čeledi křižákovitých (Araneidae). U této skupiny je výrazný pohlavní dimorfismus - samice je mnohem větší a kulatější. Všechny druhy této čeledi si staví typickou kruhovitou síť. Je upředena do rámu ze silnějších vláken. Vlákna jsou dvojího druhu a to z nelepkavých vláken paprsčitých a vláken spirálních, která jsou opatřena kapičkami lepkavé kapaliny. Protože lep postupně osychá, křižáci obnovují síť každý den. Pavouk číhá na kořist buď uprostřed sítě, nebo je ukryt pod listy a s pavučinou je spojen signálním vláknem. Křižáci jsou na rozdíl od většiny ostatních skupin pavouků nejnápadnější koncem léta a začátkem podzimu, kdy se vyskytují dospělí jedinci. Velké sítě ve světlých lesích snová křižák rohatý (Araneus angulatus).V celém okrese se hojně vyskytuje křižák obecný (Araneus diadematus). Zejména na pastvinách najdeme křižáka mramorovaného (Araneus marmoreus), koncem léta je nápadný svým výskytem na květech pcháče bělokvětého. Na nižších rostlinách najdeme často křižáka čtyřskvrnného (Araneus quadratus). Křižák zelený (Araniella cucurbitina) tká sítě souběžně s plochou listů, takže lovený hmyz usedá do nastražené sítě místo na list; druh byl zjištěn ve Vsetínských vrších u Halenkova. V okrese se pravidelně vyskytuje pod kůrou stromů nebo ve štěrbinách mezi deskami a na podobných místech křižák podkorní (Nuctenea umbratica). Tento křižák má zadeček nápadně plochý. V posledních letech rozšiřuje svůj areál výskytu křižák pruhovaný (Argiope bruennichi). Je nápadný svým žlutým zbarvením s černým pruhováním připomínající zbarvení vosy. Tento teplomilný druh dříve žil jen v teplých oblastech jižního Slovenska a jižní Moravy. Poprvé byl v okrese zjištěn v roce 1998 (Perná u Lešné), do roku 2001 byl nalezen na dalších 6 lokalitách.

Druhově nejbohatší je čeleď plachetnatkovitých (Linyphiidae). Většina druhů této čeledi tká vodorovné sítě nad nimiž se rozkládá různě se křižující husté trámoví lepkavých vláken. Zvláštností je, že u většiny druhů této skupiny najdeme vespod sítě obě pohlaví společně. Z podčeledi Linyphiinae bylo zjištěno 7 druhů, jedná se většinou o druhy horských a podhorských lesů. Mezi spodními větvemi ve smrkových lesích tká své sítě plachetnatka Neriene emphana, v okrese byla zjištěna ve Vsetínských vrších. Především v jarních měsících můžeme v mechu a v listí nalézt velmi hojný druh plachetnatku Macrargus rufus, byla zjištěna také na Vsackém Cábu. Hojnými druhy jsou rovněž plachetnatka keřová (Linyphia triangularis), plachetníky Oedothorax agrestis a Pityohyphantes phrygianus. Dále byly na pastvině Radošov u Zděchova nalezeny plachetnatky Lepthyphantes mansuetus a Bolyphantes alticeps. Ze vzácnějších druhů byla zjištěna plachetnatka Drepanotylus uncatus v Jezerném ve Velkých Karlovicích. Podčeleď pavučenkovití (Erigoninae) obsahuje drobné druhy pavouků žijící v trávě, mechu a hrabance. V okrese byla zjištěna pavučenka Diplocephalus picinus (např. Lušová u Halenkova) a pavučenka Micrargus herbigradus, která je v zimě aktivní a také se v zimě rozmnožuje. Vzácnějším druhem je pavučenka Hyreosthenius parasiticus, která byla zjištěna na biotopech se skalními výchozy pod Vsackým Cábem a v Kobylské u Karolinky.

Z čeledi máloočkovitých (Heteropodidae) se v okrese vyskytuje její jediný zástupce máloočka smaragdová (Micrommata roseum), byla zjištěna např. u Huslenek.

Z čeledi třesavkovitých (Pholcidae) se v okrese pravidelně vyskytuje třesavka sekáčovitá (Pholcus opilionoides). Pavouci se při ohrožení na svých dlouhých nohách charakteristicky roztřesou, takže zmizí pronásledovateli z očí.

Zástupci čeledi čelistnatkovití (Tetragnathidae) mají velmi dlouhé, šikmo dopředu postavené chelicery, protáhlý zadeček a velmi dlouhé nohy, které v klidu natahují podél těla,dopředu (2 páry) a dozadu (2 páry), takže jsou velmi nenápadní a podobají se dřívku. V okrese je všude běžná čelistnatka rákosní (Tetragnatha extensa), na jehličnatých stromech je hojná čelistnatka Tetragnatha pinicola a na Radošově u Zděchova byla zjištěna čelistnatka mokřadní (Pachygnatha degeeri).

Čeleď lovčíkovití (Pisauridae) zahrnuje velké pavouky podobné slíďákům, kteří netvoří sítě. Samice nosí kokon v chelicerách. Na okrajích lesů, pasekách a lesních světlinách nalezneme nejčastěji lovčíka hajního (Pisaura mirabilis), byl zjištěn např. u Zděchova na Radošově.

Dosud nejvzácnějším zjištěným pavoukem okresu je mysmena horská (Trogloneta granulum) z čeledi Mysmenidae. V září 1998 byly nalezeny tři samice v balvanité suti pod Vsackým Cábem v lokalitě Havlovský potok. Jedná se o drobného pavoučka o velikosti pouhých několika milimetrů, který žije pod kameny. V rámci ČR byl dosud nalezen pouze na několika málo lokalitách.

Řád: Štírci (Pseudoscorpionida)

Štírci žijící u nás jsou drobní klepítkatci s tělem o velikosti několik milimetrů. Tělo je zploštělé, zbarveno žlutě až hnědě, je složeno z hlavohrudi a zadečku. Makadla jsou zakončena nápadně velkými klepítky. V ČR je dnes známo 31 druhů (Šťáhlavský 1998). V okrese Vsetín nebyl cílený průzkum štírků prováděn, lze však očekávat výskyt nejméně deseti druhů. Štírci jsou v okrese nalézáni při běžných entomologických průzkumech, např. na extenzívních loukách a pastvinách, nejvíce však v hrabance, v dutinách stromů a pod kameny, vyskytují se i v domácnostech a výjimečně byli v okrese zachyceni v potravě ptáků, kteří sbírali potravu na zemi a na kůře stromů.

Obecně nejznámějšími druhy, které se vyskytují i v okrese Vsetín, jsou: štírek obecný (Chelifer cancroides) - žije pod kůrou stromů, často i v domácnostech, štírek mechový (Neobisium carcinoides) - žije pod kameny a v opadance, štírek muší (Lamprochernes nodosus) - bývá nalézán při sběru dvoukřídlého hmyzu, na jehož nohách je přichycen klepítky.

Řád: Sekáči (Opilionida)

Sekáči mají hlavohruď po celé šířce srostlou se zadečkem, tělo je většinou vejčité a jeho velikost kolísá od 1 do 18 mm. Mají šest párů končetin - první pár je přeměněn v klepítka, druhý pár jsou makadla a další čtyři páry jsou kráčivé nohy. Živí se hlavně živočišnou potravou, zejména drobným hmyzem.

Sekáči mají malou schopnost se šířit, proto je značný rozdíl ve zvířeně západní a východní (karpatské, beskydské) části ČR. Beskydy tvoří pro mnohé druhy sekáčů hranici rozšíření. K zástupcům zvířeny sekáčů patří i druhy, které jsou zastoupeny ve fauně střední Evropy, ale i druhy vázané pouze na Karpaty (endemické druhy).

V ČR je známo kolem 30 druhů. V okrese Vsetín nebyl jejich systematický výzkum dosud proveden. Různé druhy sekáčů v okrese pravidelně zastihneme na loukách, v lesích na zemi a na stromech, a také v domácnostech.

V lesích, v nivě řeky Bečvy se můžeme setkat se zástupcem čeledi plošíkovitých (Trogulidae) - plošíkem menším (Trogulus tricarinatus) s plochým, člunkovitým tělem. V domácnostech se hojně vyskytuje zástupce čeledi sekáčovitých (Phalangiidae) - sekáč domácí (Opilio parietinus). Vyskytuje se nejčastěji v okolí lidských příbytků. Nohy má nápadně dlouhé a obvykle jej spatříme, jak nehybně sedí na zdi domu. Vzácně můžeme v horské oblasti Beskyd zastihnout karpatského endemita klepítníka štítkového (Ischyropsalis manicata). Na první pohled se odlišuje od ostatních sekáčů mohutnými klepítky, která jsou delší než tělo.

Řád: Roztoči (Acarina)

Jsou to drobní až mikroskopičtí členovci, většina druhů má velikost menší než 1 mm. Chelicery jsou zakončeny klepítky nebo bodcem k nabodávání těla hostitele. Makadla jsou někdy upravena v bodavě sací ústrojí. Zadeček srůstá s hlavohrudí v jeden celek. Část roztočů jsou parazité rostlin a živočichů, mnohé druhy žijící v půdě se podílejí na tvorbě půd a někteří se živí drobnými živočichy. Je to rozsáhlá a různorodá skupina, v ČR se vyskytuje několik tisíc druhů, v okrese Vsetín předpokládáme výskyt nejméně několika set. V okrese ovšem nebyl cílený výzkum roztočů prováděn. Dílčí průzkumy druhů významných z hlediska parazitace u člověka nebo u hospodářských zvířat provádějí Okresní hygienická stanice Vsetín a Okresní veterinární správa Vsetín. Tam jsou také nejpřesnější údaje o aktuálním výskytu parazitických druhů.

Podřád: Čmelíkovci (Mesostigmata)

Čmelíkovci jsou důležitou složkou půdní fauny, žijí pod kůrou stromů, další ve hnízdech savců a ptáků i jako parazité. Běžným zástupcem v okrese je čmelík kuří (Dermanyssus gallinae), je vnějším krevním cizopasníkem drůbeže, holubů a jiných ptáků. Vedle oslabování kondice napadených zvířat mohou přenášet některé nemoci (mor a salmonelózu drůbeže a řadu jiných). V roce 2001 byl v okrese poprvé zjištěn čmelíkovec krysí (Ornithomyssus bacoti), který saje krev na člověku a může přenášet některé infekční choroby. Další zástupce, kleštík včelí (Varroa jacobsoni), nazývaný také roztoč Jakobsonův nebo včelík zhoubný, je vnějším cizopasníkem včel (onemocnění se nazývá varoáza), během 3 - 4 let od napadení včelstvo zpravidla uhyne. Larvální stádia sají na plodu trubců, samice roztočů sají hemolymfu na dospělých včelách. Do jiných včelstev jsou roztoči nejčastěji zavlékáni trubci. Do ČR byl kleštík zavlečen z jihovýchodní Asie v roce 1981 (Ústí nad Orlicí). Od roku 1983 se tento roztoč v celé ČR systematicky likviduje. Všechna včelstva jsou vždy koncem roku na varoázu vyšetřena. V okrese Vsetín se tento roztoč bohužel vyskytuje velmi často. Např. v roce 1994 bylo zamořeno 81 katastrů s 1 155 ohnisky (v zamořených oblastech se nacházelo 8 506 včelstev), v roce 1995 bylo zamořeno 83 katastrů s 988 ohnisky (7 192 včelstev), v roce 1996 bylo zamořeno 73 katastrů s 500 ohnisky (3 554 včelstev), v roce 1997 bylo zamořeno 71 katastrů s 701 ohniskem (5 025 včelstev), v roce 2001 bylo ve všech obcích 834 ohnisek (7 026 včelstev). Likvidace varoázy se provádí ve spolupráci s Českým svazem včelařů.

Podřád: Klíšťata (Ixodides)

Ústní ústrojí klíšťat je dokonale přizpůsobeno k parazitickému způsobu života. Často jsou přenašeči nebezpečných chorob. V okrese se vyskytuje řada obecně rozšířených druhů. Z klíšťáků jsou to např. klíšťák holubí (Argas reflexus), roztoč žije v holubnících, kde saje krev u holubů, může také sát i na člověku (způsobuje mu silně svědící záněty pokožky). Z klíšťatovitých se v okrese běžně vyskytuje klíště obecné (Ixodes ricinus). Nejčastěji jej najdeme v nižších a středních polohách okresu, kdežto ve hřebenových partiích Vsetínských vrchů, Javorníků a Radhošťské hornatiny se vyskytuje již vzácně, v podhorských a horských monokulturách smrku jej prakticky nenajdeme. Největší početnost klíšťat je na extenzívních nebo ladem ležících loukách a pastvinách s porosty křovin a také v listnatých lesích s bohatým keřovým a bylinným patrem. V průběhu roku jsou u klíštěte dvě maxima výskytu, kdy bývá také i člověk mnohem častěji napadán - první zvýšený výskyt je na jaře (druhá polovina května a začátek června), druhý koncem léta (konec srpna - září), tyto změny v četnosti výskytu souvisí s vývojem larválních stádií klíštěte. Klíště může přenášet řadu chorob, mimo jiné virový zánět mozkových blan (encefalitidu) a bakteriální boreliózu. V okrese Vsetín byl poprvé zjištěn původní výskyt encefalitidy až v roce 1998 v Lačnově. V roce 2000 bylo prokázáno aktivní ohnisko klíšťové encefalitidy v Hrachovci u Val. Meziříčí. Kromě uvedeného případu autochtonní infekce v Lačnově byla v okrese encefalitida zjišťována sporadicky. Vždy se jednalo o získání infekce mimo region Valašska. Očkování proti encefalitidě se provádí v zimním období, nejlépe již od podzimu a zajišťuje ho OHS. Borelióza se u lidí v okrese vyskytuje sice častěji (v okrese je ročně několik desítek případů), její léčení je při včasném zachycení díky účinným antibiotikům bez komplikací.

Podřád: Sametkovci (Trombidiformes)

Významnou skupinou jsou vodní roztoči, vodule (Hydracarina). Jsou to většinou dravé a pestře zbarvené druhy. V okrese se běžně vyskytují ve vodách, zejména ve stojatých, kde jsou nalézány při hydrobiologických průzkumech. V letech 1952 - 1955 bylo při hydrobiologickém průzkumu Vsetínské Bečvy na několika lokalitách zjištěno celkem 18 druhů vodulí (Švec 1960). V okrese je běžným druhem dravá vodule krvavá (Hydrachna cruenta), která parazituje na nohách vodního hmyzu.

Ze skupiny vlnovníků se v okrese vyskytuje např. vlnovník rybízový (Cecidophyes ribis), který ničí a deformuje pupeny angreštu a rybízu, a vlnovník hruškový (Phytoptus pyri), který způsobuje puchýřkovité zduřeniny na listech hrušní a jiných ovocných stromů.

Ze skupiny roztočíků se vyskytuje roztočík včelí (Acarapis woodii), který způsobuje akarinózu včel. Cizopasí na dýchacím ústrojí včel (je vnitřním cizopasníkem), napadené včelstvo je časem značně oslabené. Ve vsetínském okrese byl naposledy zjištěn v 60. letech, kdy se jej podařilo účinnou léčbou zlikvidovat. Další zástupce, roztočík jahodníkový (Tarsonemus pallidus) napadá jahodníky, způsobuje kadeření a krnění jejich listů, v důsledku parazitace pak dochází k nedostatečnému růstu a zrání plodů. V okrese se na zahrádkách vyskytuje často.

Ze skupiny sametek se často vyskytuje sviluška ovocná (Panonychus ulmi), která saje šťávy na listnatých stromech, ze snovacích žláz vylučují jemné předivo, kterým opřádají listy a mohou být pomocí něho také přenášeny větrem. Často se v okrese na různých rostlinách vyskytuje sviluška chmelová (Tetranychus urticae). Vlákna ze snovací žlázy vytváří pro svilušky úkryt, který chrání před nepříznivými vnějšími vlivy i před působením pesticidů. Na ovocných stromech v okrese často parazituje sviluška jabloňová (Bryobia rubriculus), tento roztoč nemá snovací schopnost a jeho vajíčka přezimují v trhlinách kůry a pod šupinami pupenů. Sviluška angreštová (Bryobia ribis) parazituje na angreštu a černém rybízu, v okrese se vyskytuje pravidelně. Z dravých sametkovců se pravidelně vyskytuje dravčík roztočí (Cheyletiella parasitivorax), žije v srsti šelem a zajícovitých, kde ničí jiné roztoče, někdy také může poškozovat srst. Běžně se vyskytuje dravá sametka rudá (Trombidium holosericeum), je dobře pozorovatelná i okem (velikost těla bývá až 4 mm). Je červené barvy, žije ve svrchních vrstvách půdy a živí se vajíčky hmyzu. Larvy sametky rudé parazitují na spodní straně křídel motýlů, zlatooček, někdy jsou i u pavouků. Člověka napadají larvy sametky podzimní (Neotrombicula autumnalis), dospělci jsou draví a žijí ve svrchních vrstvách půdy. Obývají volná travnatá prostranství, často např. trávníky v sídlištích obcí a měst. V létě, nejvíce v srpnu, vylézají larvy na povrch půdy a napadají různé obratlovce včetně člověka. V jejich kůži si vyvrtávají chodbičky, napadené místo způsobuje silné svědění. Mezi sametkovce patří i zástupci trudníkovitých - jsou to mikroskopičtí vnitřní parazité kůže savců. Cizopasí v chlupových váčcích, mazových nebo potních žlázách - mohou způsobovat vypadávání chlupů a při následné infekci bakteriemi jejich hnisání, onemocnění se nazývá trudovitost. Obecně velmi vzácný trudník lidský (Demodex folliculorum), který žije v mazových žlázách člověka, v okrese Vsetín dosud nebyl prokázán. U zvířat v okrese často parazitují další druhy trudníků (u psů, koček, koz, prasete domácího, koní apod.).

 Podřád: Bezpancířníci (Acaridida)

Tato skupina roztočů je zastoupena velkým množstvím druhů, řada z nich jsou škůdci ve skladech, další jsou významnými parazity kůže. V okrese se běžně vyskytují zástupci sladokazů. Z nich je nejhojnější sladokaz moučný (Acarus siro), který napadá špatně uskladněné obilí, mouku a moučné výrobky. V okrese se vyskytuje mnoho druhů parazitujících v kůži savců. Zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei) cizopasí u člověka, v okrese byla zjištěna výjimečně. Larvy a dospělé samice vyžírají chodbičky v kůži a způsobují onemocnění zvané svrab, samci žijí na povrchu kůže a neškodí. Další druhy zákožek žijí u zvířat, někdy však mohou na kratší i delší dobu přecházet na člověka v okrese se vyskytují pravidelně. Příbuzné druhy parazitují v kůži u hrabavých ptáků - např. lupovka kuří (cizopasí v kůži na běháku u drůbeže, způsobuje onemocnění zvané vápenka) a lupovka perohub (způsobuje vypadávání per u drůbeže). Cizopasníky kůže jsou další druhy roztočů z čeledi prašivkovitých. V místech napadení se vytvářejí puchýřky a záněty, které v důsledku škrabání krvácejí, onemocnění se nazývá prašivina. V okrese se vzácněji u hospodářských zvířat vyskytují např. prašivka koňská, prašivka ovčí, prašivka tuří, prašivka králičí, dále strupovka obecná (napadá skot, koně, kozy, králíky aj.) strupovka ušní (napadá kočky, psy aj.) aj. Další množství roztočů parazituje u ptáků (zástupci čeledí plicnatkovitých, perohubovitých a zápeřníkovitých). K citelněji škodícím parazitickým druhům je třeba uvést, že zvířata jsou po napadení cizopasníky dříve nebo později důkladně veterinárně ošetřena, takže tím jsou tito roztoči ve svém výskytu a dalším šíření v okrese výrazně omezeni (to se ostatně týká v podstatě všech parazitů člověka a hospodářských zvířat).

Podřád: Pancířníci (Oribatida)

Jejich tělo je v dospělosti zpevněno silně sklerotizovaným pancířem. Pancířníci jsou nejbohatší skupinou půdních roztočů, svojí činností se významně podílejí na řadě procesů probíhajících v půdě: jsou významnými vektory kolonizace půdy půdní mikroflórou (včetně spor fytopatogenních hub), podílejí se na rozkladu organických látek, selektivně pohlcují a ve svých tkáních koncentrují minerální látky, atd..

Výzkum fauny pancířníků v ČR má dlouholetou tradici - v celé republice jich bylo dosud nalezeno 548 druhů. Z oblasti Moravy a Slezska je známo 390 druhů. V okrese Vsetín byl od roku 1952, kdy zde byl zahájen jejich faunistický průzkum, doložen výskyt 120 druhů pancířníků patřících do 37 čeledí a 78 rodů.

K nejhojnějším druhům v okrese patří pancířníci Tectocepheus velatus, Oppiella nova a Scheloribates laevigatus, kteří se vyskytují po celém území ve většině biotopů, od orných půd až po klimaxové lesy. Byli zde nalezeni též velmi vzácní pancířníci Pthiracarus compressus, Metabelba italica, Rhaphigneta numidiana a Jugatala angulata, kteří patří k raritám i ve středoevropském kontextu.

 

Podkmen: Žabernatí (Branchiata)

V okrese je zastoupen jedinou třídou korýši.

Třída: Korýši (Crustacea)

Tělo je tvořeno deseti až padesáti články, některé z nich nesou jeden pár končetin (u všech druhů jsou vždy na hrudních článcích). Tělo je často kryto - buď dvouchlopňovou skořápkou nebo jediným hřbetním štítem. Na hlavě jsou dva páry různě dlouhých tykadel zvaných antenuly a anteny. Většina druhů žije ve vodě a dýchá žábrami. Vodní druhy se vyskytují ve všech vodách, suchozemské druhy žijí ve vlhkých a stinných místech. V ČR žije kolem jednoho tisíce druhů korýšů, v okrese Vsetín bylo dosud při dílčích hydrobiologických průzkumech zjištěno kolem 50 druhů, předpokládáme ovšem výskyt několika set druhů. Některé další údaje k výskytu určitých druhů na konkrétních lokalitách v okrese jsou uvedeny v kapitole o hydrobiologii.

Podtřída: Lupenonožci (Phyllopoda)

Tato skupina obsahuje čtyři řády, z nichž byli v okrese zjištěni zástupci od dvou z nich.

Řád: Listonožky (Notostraca)

Tělo je kryto nápadným hrudním štítem vejčitého tvaru, z něhož vzadu vyčnívá část zadečku se dvěma dlouhými štěty, délka těla bez štětů je až 5 cm. Ve vsetínském okrese byl ještě v 80. letech zjištěn na jediné lokalitě listonoh jarní (Lepidurus apus). Listonozi byli pozorováni na severním okraji lesa Doubrava v katastru obce Kladeruby, stanovištěm výskytu byly tůňky na málo používané lesní cestě v okolí mokřiny (V. Přikryl). Jinde nebyl tento druh v posledních desetiletích zjištěn, jeho výskyt je však možný v údolní nivě Bečvy v okolí Němetic, Kladerub a Choryně, kde se nacházejí vhodná stanoviště, tj. periodické jarní tůně.

Řád: Perloočky (Cladocera)

Tělo je téměř celé ukryto ve dvouchlopňové skořápce, u některých dravých druhů je skořápka zredukována. Tykadla druhého páru (anteny) jsou vždy větší než u prvního páru a slouží k veslovitému pohybu. Velikost mají zpravidla až několik milimetrů, při určování je nutné použití mikroskopu. V okrese je to nejpočetnější skupina korýšů jak co do počtu druhů, tak co do počtu jedinců na lokalitách (tj. v jednom odebraném vzorku). Při hydrobiologických průzkumech bylo v okrese v 90. letech zjištěno téměř 25 druhů.

Nejběžnějším druhem perlooček při hydrobiologických průzkumech byla věšenka obecná (Simocephalus vetulus), při některých odběrech na mokřadech u Choryně a Stříteže byla velmi početně zastoupena hladinovka obecná (Scapholeberis mucronata), v jezeru ve Velkých Karlovicích - Jezerném zase lukovka jezerní (Alonopsis elongata). K častějším druhům v okrese patří také bahnitka hladká (Leydigia leydigii), hrotnatka obecná (Daphnia pulex) a čočkovec obecný (Chydorus sphaericus). V jezírku lomu Jasenice u Lešné byly nalezeny dva vzácnější druhy perlooček - druh Rhynchotaloma rostrata, který se v rámci ČR vyskytuje jen roztroušeně na několika lokalitách, a srpovec Pleuroxus striatoides, u kterého se jedná pravděpodobně o první zjištění na Moravě. Další vzácný druh perloočky se vyskytuje v jezeru ve Velkých Karlovicích - Jezerném, jedná se o věšenku cípatou (Simocephalus lusaticus), její populace je zde poměrně silná.

Podtřída: Lasturnatky (Ostracoda)

Lasturnatky mají své nečlánkované tělo chráněno schránkou, která je tvořena dvěma skořápkami. Obě skořápky se mohou stahem svěracího svalu k sobě přiblížit a tělo uzavřít (podobně jako lastury mlžů). Na hlavové části jsou dva páry tykadel, která slouží k pohybu. Lasturnatky obvykle lezou po dně nebo po předmětech ponořených do vody, řada druhů také dobře plave. Velikost mají nejvýše 2 mm. Lasturnatky jsou významní kompozitoři (rozmělňují organickou hmotu) a mají velký význam v ekologických řetězcích.

Cílený průzkum lasturnatek prováděl v okrese na několika lokalitách pouze J. Kantorek - a to na lokalitách Horní Bečva, Prostřední Bečva a Velké Karlovice. Jinak byly lasturnatky zjišťovány při běžných hydrobiologických výzkumech prakticky na všech lokalitách stojatých vod.

V okrese se vyskytují druhy Candona candida (obývá čistší a chladnější stojaté vody), Cypridopsis vidua (obývá stojaté vody od jara do podzimu), Physocypria kraepelini (obývá stojaté vody v nižších polohách s větším přísunem organických látek, např. rybníky). V kalužinách na Prostřední Bečvě byl zjištěn druh Heterocypris incongruens, v pramenných mokřadech a potocích nad přehradou Horní Bečva byly zjištěny druhy Candona neglecta, Eucypris pigra a Psychodromus olivaceus. Lasturnatky byly zjištěny také ve vodách v okolí Velkých Karlovic. Velké množství blíže neurčených lasturnatek bylo při průzkumech nalezeno v mokřadech Pod hájem u Zašové, v Choryňském mokřadu a v rybníčku Neratov u Prlova.

Podtřída: Klanonožci (Copepoda)

Mají zpravidla štíhlé, zřetelně článkované tělo, které není ukryto ve skořápce. Je rozděleno v oválnou přední část (hlava a hruď) a v silně zúžený štíhlý zadeček.

Většina druhů je velmi drobných, určovat se dají obvykle jen pomocí mikroskopu. Jako součást planktonu jsou významným zdrojem potravy pro jiné vodní živočichy, několik druhů je parazitických. Skupina obsahuje pět řádů, v okrese Vsetín byli zjištěni zástupci od většiny z nich. Při hydrobiologických průzkumech byli klanonožci nalezeni na mnoha lokalitách, ne vždy však byli determinováni do úrovně druhu nebo rodu.

 Řád: Vznášivky (Calanoida)

Z této skupiny byly v okrese zjištěny pouze tři taxony. Vznášivka Diaptomus se hojně vyskytuje v lomu Jasenice u Lešné a tamtéž se vyskytuje vznášivka ztepilá (Eudiaptomus gracilis), vznášivka Heterocope saliens byla v okrese nalezena pouze v rybníčku Neratov u Prlova.

Řád: Buchanky (Cyclopoida)

Většinou to jsou drobné druhy jako součást vodního planktonu. Typická je pro samičky přítomnost zásobních váčků s pohlavními buňkami, jejich tvar je důležitým determinačním znakem. V okrese bylo ve stojatých vodách zjištěno celkem osm druhů a jeden rod buchanek. Nejčastěji se vyskytují zástupci rodu Cyclops (zjištěny tři druhy - Cyclops insignis, Cyclops strenuus a Cyclops vicinus), častěji byly zachycovány druhy buchanka zoubkovaná (Eucyclops serrulatus), buchanka černá (Macrocyclops fuscus) a buchanka Diacyclops crassicaudis. Ke vzácnějším druhům patří buchanka zimní (Cyclops insignis), která byla zjištěna v lomu Jasenice u Lešné v roce 1993.

Řád: Plazivky (Harpacticoida)

Z této skupiny byly v okrese ve stojatých vodách zjištěny pouze dva druhy, a to plazivka bahnomilná (Attheyella crassa) na dvou lokalitách (lom Jasenice, mokřad u Stříteže) a plazivka Canthocamptus staphylinus na sedmi lokalitách.

Podtřída: Kapřivci (Branchiura)

Mají ploché tělo kryté shora oválným krunýřkem. Mají bodcovitá kusadla sloužící k sání krve. V okrese se pravidelně vyskytuje několik druhů, u kaprů na přehradě Bystřička byl nejčastěji zjištěn kapřivec plochý (Argulus foliaceus), méně často kapřivec Argulus pellucidus (Kubíček 1956).

Podtřída: Rakovci (Malacostraca)

Obsahuje pět řádů, v okrese byli zjištěni zástupci od tří z nich.

Řád: Desetinožci (Decapoda)

Velcí korýši, kteří jsou z velké části kryti pevným zvápenatělým krunýřem. Mají pět párů kráčivých končetin, z nichž první pár je zakončen klepety. Složené oči jsou umístěny na stopkách. V ČR se původně vyskytovaly dva druhy (rak říční a rak kamenáč), později se objevili další zástupci - cíleně vysazený rak bahenní a 2 - 3 zavlečené druhy ze Severní Ameriky.

Rak říční (Astacus astacus) se na celém území okresu běžně vyskytoval ještě do konce 19. století v tekoucích vodách, často i ve vodách stojatých (rybníky). V letech 1889 - 1912 téměř celá populace raka říčního v českých zemích vymizela. To bylo způsobeno virovým onemocnění - račím morem. Po první světové válce byl rak říční uměle vysazován z různých zdrojů. Do oblasti Beskyd byl rak říční dovážen z tzv. „dunajské větve”, zároveň byl dovezen i rak bahenní. Po 2. světové válce dochází ke znečišťování toků, zejména splachy hnojiv a pesticidů ze zemědělských pozemků a také odpadními vodami z průmyslových podniků. Důsledkem těchto znečištění byl postupný ústup raka říčního z vod v celé ČR, rovněž i v okrese Vsetín. Minimální populace stavů raka říčního byly v první polovině 80. let. Později se začíná projevovat pozitivní vliv čističek odpadních vod a přísnější režim ve vypouštění odpadních vod z podniků. Voda v tocích se začíná zlepšovat a zároveň dochází k umělému posilování populací raka říčního z refugií - raky v okrese od roku 1985 vysazují členové Českého svazu ochránců přírody a později také členové Českého rybářského svazu. Rak byl v okrese vysazen na desítkách lokalit. Po roce 1990 dochází k dalšímu výraznějšímu zlepšení čistoty vod v důsledku enormního snížení chemizace v zemědělství, přísnějšího režimu ve vypouštění odpadních vod. Rak říční se již začíná šířit i přirozenou cestou. Koncem 90. let se rak říční vyskytuje prakticky na všech čistých tocích, zejména ve středních a vyšších polohách. Největší refugia raka říčního, kde přežila populace nejhorší období v 70. a 80. letech, se nachází na potoku Hluboký u Halenkova, silná populace z umělé výsadby se vytvořila v lomu Jasenice - tato populace se tam přenesla z okolo protékajícího potoka, v němž raci později vyhynuli v důsledku znečištění. Tak se stal zatopený lom jediným refugiem raka říčního v širokém okolí. Raci v jezírku však mají malé rozměry, poněvadž tam neměli dostatek potravy pro normální růst. V Jezerném u Velkých Karlovic je také silná populace raka, jedná se však o křížence raka říčního a raka bahenního.

Další druhy: Rak bahenní (Astacus leptodactylus) pochází z Haliče, v českých zemích byl vysazován od konce 19. století, je méně náročný na čistotu vody. V okrese se vyskytuje na různých místech, přesné rozšíření není známo. Rak kamenáč (Austropotamobius torrentium) se v okrese nikdy nevyskytoval, žije pouze v Čechách.

Řád: Různonožci (Amphipoda)

Tělo mají z boků zploštělé. Na hrudních článcích mají sedm párů končetin, z toho první dva páry slouží k uchopení potravy a tvarově se liší od dalších pěti párů. Jsou to vodní živočichové, často jsou důležitou složkou potravy ryb.

V okrese se běžně v čistějších tekoucích vodách vyskytuje blešivec potoční (Gammarus fossarum), zejména ve středních a vyšších polohách. V pramenech v okolí Valašského Meziříčí se pravidelně vyskytuje blešivec studniční (Niphargus aquilex), bude se zřejmě vyskytovat v celém okrese. Jedná se o podzemního, druhotně slepého a bezbarvého zástupce, který je do pramenů vyplavován z podzemních vod.

Řád: Stejnonožci (Isopoda)

Tělo stejnonožců je shora zploštělé. Na hlavohrudi jsou dva páry tykadel, u suchozemských druhů je shora viditelný pouze delší druhý pár. Suchozemské druhy žijí obvykle na vlhkých místech, a to v lesích, v otevřené krajině i v blízkosti lidských sídel - na těchto biotopech je najdeme v hrabance, pod kameny, cihlami, dřevem, pod mechem apod. Některé druhy žijí na mokřinách a na vlhkých březích stojatých i tekoucích vod.

V ČR bylo dosud zjištěno 37 druhů a poddruhů. Ve vsetínském okrese bylo nalezeno 12 taxonů. Na Vsetínsku byli stejnonožci sledováni v rámci hydrobiologických výzkumů (vodní druhy) nebo při výzkumech půdní fauny (Flasarová 1957, 1958, Frankenberger 1954, 1959).

Z vodních druhů (podřád Asellota) se v celém okrese vyskytuje beruška vodní (Asellus aquaticus), najdeme ji v tekoucích i stojatých vodách. Při hromadném výskytu na určité lokalitě indikuje svou přítomností organické znečištění vody (např. zahnívajícími zbytky těl rostlin a živočichů).

Suchozemští stejnonožci (podřád Oniscidea) jsou zastoupeni větším počtem druhů. Poměrně častá je stínka obecná (Porcellio scaber). Vyskytuje se v blízkosti lidských obydlí a na příhodných místech i ve volné přírodě - pod kameny, listím, dřevem apod. Stínka obecná je rozšířena téměř po celém světě. Na vlhkých biotopech, avšak méně často, se vyskytuje stínka zední (Oniscus asellus). Z pozoruhodných zástupců byl ve Vsetínských vrších na více lokalitách zjištěn vlhkomilný  druh Ligidum germanicum a zejména pak karpatský druh Hyloniscus mariae, který je v rámci ČR známý pouze z jediné lokality, a to ze Solance pod Soláněm.

Třída: Stonožky (Chilopoda)

Třída stonožky mají zploštělé tělo, hlava je zřetelně oddělena od stejnocenně děleného trupu. Na hlavě jsou dlouhá nitkovitá tykadla. Délka těla je až 60 mm. Kráčivých nohou bývá 15 až 177 párů. Stonožky obývají převážně vlhké prostředí, především svrchní vrstvy půdy, listový opad, časté jsou pod kůrou stromů, v trouchu, pod kameny atp. Jsou to většinou dravci, živící se jinými bezobratlými, čile pobíhají.

V ČR bylo zjištěno celkem 70 druhů a poddruhů stonožek. V okrese nebyl dosud jejich průzkum prováděn.

Přirozený výskyt strašníka dalmatského (Scutigera coleoptrata) je znám pouze z nejteplejších oblastí České republiky v Podyjí a na Pálavě. Tento druh žije i synantropně a může být zavlečen i do chladnějších severnějších poloh, což dokládají jeho nálezy v posledních letech v domech v Brně a dokonce i ve sklepě v Hranicích na Moravě nedaleko od vsetínského okresu. K nejhojnějším druhům patří stonožka proměnlivá (Lithobius mutabilis), která bývá častější než o něco větší stonožka škvorová (Lithobius forficatus). Oba druhy obývají svrchní vrstvy půdy. Stonožka škvorová bývá často přítomna i v blízkosti lidských obydlí, zalézá občas i do domů a sklepů.

Třída: Mnohonožky (Diplopoda)

Mnohonožky obecně jako třída mají protáhlé tělo dlouhé až 45 mm a skládající se z 11 až 63 článků, na většině z nich jsou 2 páry končetin. Na hlavě mají krátká tykadla. Tělo je často sklerotizované uhličitanem vápenatým,
na průřezu zpravidla okrouhlé nebo mírně zploštělé. Na rozdíl od stonožek se pohybují pomalu. Najdeme
je na vlhčích místech, zejména v lesích, opadaném tlejícím listí, pod kůrou a v trouchu rozkládajících se pařezů a kmenů, pod kameny apod. Živí se rozkládajícími se zbytky rostlin, v některých případech i živými částmi rostlin. Významně přispívají k tvorbě humusu.

V ČR bylo zjištěno celkem 69 druhů mnohonožek. V okrese Vsetín nebyl cílený výzkum prováděn, jsou však známy údaje z oblasti vrcholu Kněhyně v Moravskoslezských Beskydech poblíž hranic okresu (Pižl 1991, Tajovský 1992).

Z větších druhů lze v lesních porostech okresu předpokládat hojně černohnědou mnohonožku Leptoiulus trilobatus trilobatus. Hnědě zbarvená plochule křehká (Polydesmus complanatus) obývá vlhké polohy jehličnatých i smíšených lesů. Zejména v lesích bývají hojně rozšířeny také zástupci svinulí, z nich např. svinule šestipásá (Glomeris hexasticha). Svinule se vyznačují schopností stočit se v případě nebezpečí do kuličky, přičemž nohy schovají uvnitř. Mnohonožka slepá (Blaniulus guttulatus) se vyskytuje často v zahradách, odkud se dostává do skladů s ovocem a zeleninou. Živí se spadaným zahnívajícím ovocem nebo skladovanými zemědělskými produkty (Šikula a kol., 1977).

V populární literatuře je často uváděná jako běžný druh u nás mnohonožka zemní (Julus terestris) - je třeba uvést, že se jedná o chybný údaj, ve skutečnosti tento druh mnohonožky nebyl v celé ČR již několik posledních desetiletí vůbec zjištěn.

Třída: Chvostoskoci (Collembola)

Chvostoskoci mají protáhlé nebo zakulacené tělo o velikosti od 0,5 do 10 mm, je pokryto chloupky, brvami nebo štětinkami a šupinkami. Mají nenápadnou tmavě šedou, bledou nebo žlutavou barvu, řada druhů je i pestře zbarvená. Pomocí krátkých nohou se pomalu pohybují, skákavé druhy mají na zadečku dobře vyvinuté skákací ústrojí (skákací furka). Chvostoskoci se většinou živí rozkládajícími se zbytky rostlin, řas, hub a lišejníků, někteří jsou i draví. Žijí na vlhkých místech.

V ČR je známo kolem 600 druhů. Ve vsetínském okrese nebyl cílený výzkum prováděn, předpokládá se ovšem výskyt nejméně kolem stovky druhů.

Hojným a všeobecně známý druhem chvostoskoka v okrese je larvěnka obrovská (Tetrodontophora bielanensis) je zbarvena sametově modře a často se hromadně vyskytují ve vlhkých lesích na houbách nebo na vlhkých pařezech. Dalším častějším zástupcem je mákovka vodní (Podura aquatica), vyskytuje se na vodní hladině mělkých vod. V lesích se často vyskytuje olověnka dlouhorohá (Pogonognatelus longicornis), najdeme ji pod opadaným listím, na houbách, pod kusy dřev a v mechu.

Třída: Hmyz (Insecta)

Řád: Rybenky (Zygentoma)

Mají tělo dozadu zúžené, svrchní strana je vyklenutá, spodní plochá, tělo kryto šupinkami. Na konci zadečku mají tři štětovité přívěsky. Mají žlutavě stříbřitou barvu. V okrese se běžně vyskytuje rybenka obecná (Lepisma saccharina). Často je v domácnostech a ve skladech se zemědělskými produkty, kde se zdržuje v tmavých koutech, je to noční hmyz. Živí se zbytky organických látek. Další druh rybenka mravenčí (Atelura formicaria) žije v hnízdech různých druhů mravenců.

Řád: Jepice (Ephemeroptera)

Jepice jsou malý až středně velký hmyz se štíhlým tělem. Dospělí jedinci mají křídla s hustou sítí žilek. V klidu jsou křídla přiložena k sobě ve svislé poloze. Ústní ústrojí je zakrnělé, neboť nepřijímají potravu. Dospělci žijí krátce, a to od několika hodin (např. jepice sporožilná) až do několika dnů (např. jepice rodu Baetis). Hlavní funkcí imág je postarat se o potomstvo, potom hynou. Charakteristickým stadiem vývoje jepic je polodospělec (subimago), které vylézá nebo vylétá z posledního stadia larvy a je kopií dospělce, od něhož se liší tím že má křídla a tělo potažené jemnou blankou, křídla jsou tudíž mléčně zakalená. Svlečením blanky se polodospělec mění v poslední vývojové stadium dospělce. Larvy jepic bez výjimky žijí ve vodě a jsou důležitým indikátorem čistoty vody. Charakteristickým znakem larev jsou tři štěty (respektive dva štěty a jeden paštět) na konci zadečku. Tělo larev jednotlivých rodů a druhů je velmi dobře přizpůsobeno specifickým podmínkám určitého typu vod. Larvy se živí drobnými nárosty na podkladu nebo detritem na dně.

Jepice létají často ve velkém množství poblíž vody, létají hlavně navečer, před západem slunce, mnoho druhů létá i ve dne za plného slunce. Let jepic je charakteristický rychlým klesáním a stoupáním. Pud žene samice proti proudu toku, kde kladou vajíčka do vody a tak je zabezpečena přítomnost druhu, larvy bývají během svého vývoje často odneseny proudem vody ze svého původního stanoviště. Samice po vykladení vajec rychle hyne.

V ČR se vyskytuje 90 druhů, v okrese Vsetín bylo v posledních desetiletích zjištěno přes 40 druhů.

Druhem příznačným pro rychle tekoucí vody podhorských potoků a řek je jepice peřejová (Epeorus assimilis), běžně se vyskytuje v Bečvě od Velkých Karlovic až pod Valašským Meziříčím, dále pak zástupci rodu Baetis jepice předjarní (Baetis vernus), hojnými druhy jsou dále Baetis rhodani a Baetis lutheri. Ve všech potůčcích nalezneme larvy jepice bystřinné (Rhitrogena semicolorata). Běžná v potocích a řekách je jepice potoční (Ecdyonurus venosus). V řekách s pomalejším tokem a bahnitým dnem jsou obecné jepice sírožlutá (Heptagenia sulphurea), jepice Leptophlebia marginata, jepice jarní (Paralepto-phlebia submarginata). Obyvateli bahnitého dna jsou jepice Choroterpes picteti, jepice drobnokřídlá (Caenis horaria), jejichž dospělce zastihneme za letního podvečera na Valašskomeziříčsku a jinde. Ve stojatých a tekoucích vodách, i v malých nádržích jako jsou barely s vodou, žije larva jepice dvoukřídlé (Cloeon dipterum), která má zakrnělý druhý pár křídel.

Řád: Vážky (Odonata)

Vážky představují prastarou, relativně nepočetnou, ale zato velmi nápadnou skupinu hmyzu. Podle velikosti je řadíme mezi středně velký až velký hmyz. Larvální stádia (zvané najády) jsou vázány na různé typy vodního prostředí. Larvy i imága (dospělci) jsou dravci. U larev se pro lov vyvinul zvláštní mechanismus - vymrštitelná maska, kterou snadno uchvacují svou kořist. Imága poletují za slunečných dnů nad vodní hladinou nebo u příbřežní vegetace vodních nádrží, rybníků, jezer, mokřadů, ale i potoků a řek. U vážek se vyvinul specifický způsob páření, který je dán umístěním a stavbou pohlavních orgánů u obou pohlaví.

Samci mají primární pohlavní otvor na 9. sternitu zadečku velmi redukovaný, ale na spodní straně 2. a 3. zadečkového článku se vyvinul sekundární pářící aparát. Před pářením samec ohýbá zadeček a přenáší pohlavní buňky do tohoto pářícího aparátu. Pak následuje uchopení samice, což samec provádí svými abdominálními přívěsky. U druhů podřádu Zygoptera samec uchopí samici za štít, u podřádu Anisoptera za temenní část hlavy. Tímto samec spolu se samicí vytvoří tzv. tandem. V tomto spojení spolu létají a usedají na vegetaci. Později samice ohýbá zadeček a spojuje své pohlavní orgány na konci zadečku a pářícím aparátem samce a vytvářejí tzv. pářící kolo (kopulační prstenec). Takto spojeni většinou usedají na vegetaci, ale mohou i poletovat. U některých druhů (např. rod Sympetrum) po páření samec zůstává ve spojení se samicí a aktivně se účastní kladení vajíček, u jiných (např. Aeshnidae) klade samice samostatně. Řád vážky se dělí na dva podřády šidélka (Zygoptera) a vážky (Anisoptera). Hlavní rozdíl mezi podřády je ve stavbě křídel.

Šidélka jsou méně zdatní letci, často usedají na vegetaci a při usednutí drží křídla přiložená k sobě nad zadečkem. Naopak vážky a šídla létají velmi dobře, na vegetaci usedají méně často a při usednutí drží křídla rozprostřená v jedné rovině.

Doposud bylo na území České republiky zjištěno nejméně 73 druhů vážek, z toho v okrese Vsetín 51 druhů (tj. 70 % z celkového počtu v celé republice). Lze předpokládat zjištění dalších několika druhů.

V okrese nebyl v minulém století prováděn žádný soustavný výzkum, jen několik údajů o výskytu vážek obsahují práce Perutíka (1955), Kondělky (1985) a práce Jeziorského a Holuši (1999). V posledních letech byl prováděn průzkum na některých lokalitách (Holuša 1998, 1999, 2001, Šálek 1998, Dvorský 2001 a Koleček 2006- 2010 - zde i souhrn dosavadních poznatků).

Valašsko má pestré přírodní podmínky. Nacházejí se zde příhodné vodní biotopy jak v nížinných oblastech nivy řeky Bečvy, tak i v horských polohách Beskyd. Stojaté vody jsou v oblasti Valašska reprezentovány rybníky (v nížinách a v horských údolích), přehradami, nádržemi, slepými rameny řek, zatopenými štěrkovnami a lomy, podmáčenými loukami, ale také i malými tůněmi a kalužemi v lesních komplexech a uměle vytvořenými mokřady. Tekoucí vody představují řeky, říčky, lesní potoky a prameniště.

V nejpočetnějším druhovém spektru jsou vážkami osídlovány mělké prohřívané mezotrofní až eutrofní stojaté vody s bohatými porosty vegetace v mělčinách. V těchto biotopech jsou hojně zastoupeny: šídlatka páskovaná (Lestes sponsa), šidélko páskované (Coenagrion puella), šidélko ruměnné (Pyrrhosoma nymphula), šídlo modré (Aeshna cyanea), vážka čtyřskvrnná (Libellula quadrimaculata) a vážky rodu Sympetrum. U nádrží s rozsáhlejší vodní plochou lze zastihnout šídlo královské (Anax imperator), lesklici zelenavou (Somatochlora metallica), u nově vzniklých lokalit bez porostů vegetace je dosti početná vážka ploská (Libellula depressa) a vážky rodu Orthetrum, které s oblibou využívají pro slunění cesty nebo odryté neporostlé plochy. Tekoucí vody jsou osídlovány podstatně menším počtem druhů, avšak i zde jsou vážkami upřednostňovány mělčí vody s bohatými porosty vegetace při pozvolných březích nebo v mělčinách. U těchto vod se vyskytují hojně motýlice lesklá (Calopteryx splendens), motýlice obecná (Calopteryx virgo), šidélko brvonohé (Platycnemis pennipes). Vegetací neporostlé písčité náplavy, štěrkoviště, ale i okolní vegetace na březích jsou typickými místy, kde se vyhřívá klínatka obecná (Gomphus vulgatissimus) a vidlitá (Onychogomphus forcipatus). I zde se však můžeme setkat s druhy vázanými spíše na stojaté vody (např. vážky rodu Orthetrum). Vzácným zatoulancem je klínatka žlutonohá (Gomphus flavipes) zjištěná dosud pouze jednou na Bečvě u Choryně.

Velmi hojným druhem u tekoucích vod v nížinách a pahorkatinách je motýlice obecná (Calopteryx virgo). Tento druh je velmi nápadný svým „třepotavým motýlím letem" a také kovovým zbarvením samci zelenomodře a samice zeleně. Lze jej spatřit u velkých pomalu tekoucích řek, ale i rychleji tekoucích říček a potoků. Dospělci často odpočívají na listech příbřežní vegetace, místy se vyskytuje ve velkém množství.

Typickým obyvatelem mělkých stojatých vod od nížin po horské polohy [MK1] je šidélko páskované (Coenagrion puella). Samci jsou zbarveni bledě modře s černou kresbou na hřbetě zadečku, na druhém zadečkovém článku je černá skvrna tvaru „U". Samice jsou zbarveny nenápadně zelenočerně. Dospělci, kteří nejsou zdatnými letci a často usedají na vegetaci, se vyskytují ve velkém, často až masovém množství tam, kde je dostatek vegetace, do které samice pod vodní hladinou kladou vajíčka.

Velmi hojné šídlo modré (Aeshna cyanea) s oblibou vyhledává zastíněná místa vodních ploch rybníků a tůní. Na rozdíl od jiných druhů vážek není náročné na oslunění, a proto se vyskytuje i v lesních komplexech, kde pro svůj larvální vývoj využije jakoukoli malou vodní tůň, či louži ve vyjeté koleji. Žije v nížinách i v horských polohách. Imaga zalétávají často daleko od vody. U vody prolétávají těsně podél břehů nízko nad hladinou, často se ve vzduchu zastavují a pozorují okolí. Samec i samice jsou zbarveni podobně, na hrudi převažuje zelená barva, zadeček je tečkován zeleně, jen u samců jsou poslední skvrny na zadečku modré.

Jeden z největších evropských druhů, šídlo královské (Anax imperator), lze zastihnout u vodních nádrží s otevřenými vodními plochami, kde si samci vytvářejí svá teritoria a agresivně je obhajují. Napadají ostatní druhy vážek i jiného hmyzu, menší druhy se často stávají jejich kořistí. Nejvíce však zahánějí jiné samce téhož druhu, nezřídka se stává, že se při těchto „honičkách" dostávají do velkých výšek, nebo se vzdálí daleko ze svého teritoria. I když se tento druh vyvíjí v prohřívaných vodách nížin a pahorkatin, imaga se díky vynikajícím letovým schopnostem často zatoulávají i do horských oblastí. Podobné šídlo tmavé (A. parthenope) je podstatně vzácnější.

Velmi zajímavý a na Valašsku dosti hojný druh je páskovec dvojzubý (Cordulegaster bidentatus) obývající lesní potoky, potůčky a prameniště v pahorkatinách a horách. Má velmi pestré zbarvení, převládá černá barva se žlutými pruhy, oči jsou svítivě zelené. Samci nenápadně prolétávají těsně nad potůčky v lesních porostech a hledají samice, které kladou vajíčka do bahnitých a písčitých míst v mělčinách potůčků a pramenišť. Samice má kladélko přeměněné v pevný chitinizovaný bodec, kterým za letu na místě „vpichuje" vajíčka do substrátu. Larvy jsou zahrabány v písku nebo bahně a vystrkují jen oči. Podrobnější rozšíření tohoto druhu je známo především v karpatské oblasti, jinde na území ČR je hojnější blízce příbuzný páskovec kroužkovaný (Cordulegaster boltonii).

Snad nejznámějším druhem vážky je velmi hojná vážka ploská (Libellula depressa) obývající nově vzniklé jámy s vodou, nádrže, rybníky v nížinách a pahorkatinách, méně často i vodní toky. Imága zpravidla usedají na vegetaci v bezprostřední blízkosti vodní plochy. Samci mají modře ojíněný zadeček pokrytý modrým voskovým povlakem, který se u nich objevuje teprve až po několika dnech po vylíhnutí. Samice mají zadeček žlutookrový (v letu může samice připomínat sršeň), ale u velmi „starých" samic se objevuje náznak modrého ojínění.

Ze vzácnějších zástupců vážek na Valašsku se vyskytuje vážka jasnoskvrnná (Leucorrhinia pectoralis). V oblasti obývá mělké bahnité mokřady s bohatými porosty slatiništních rostlin (ostřice, přesličky, bublinatky apod.). V současnosti se jedná o vzácný druh, protože příhodných biotopů je velmi málo. V minulosti se takové biotopy vyskytovaly často v nivách velkých řek, ale jejich vysoušením a regulací řek z převážné části vymizely. Na území České republiky má tento druh ostrůvkovitý areál rozšíření, na Valašsku byl doposud zjištěn jen v PR Choryňský mokřad, PP Rákosina u Stříteže a u kasáren ve Valašském Meziříčí. Samci jsou nápadní citrónově žlutou skvrnou na 5. článku zadečku, ostatní skvrny jsou červenohnědé, samice mají všechny tyto skvrny žlutookrové, výrazným znakem celého rodu Leucorrhinia je bílé čelo.

Na Valašsku byl potvrzen rovněž výskyt dalších tří druhů vážek rodu Leucorrhinia. Vážka čárkovaná (Leucorrhinia dubia) byla v roce 2001 vysazena v PP Kudlačena, kde se začala úspěšně rozmnožovat, vážka tmavoskvrnná (L. rubicunda) byla zjištěna pouze jednou v PP Rákosina. Výskyt vážky běloústé (L. albifrons), která byla v roce 2008 objevena na rybníčku ve Valašské Bystřici - Tísňavách, je však v budoucnu díky nešetrným úpravám lokality v roce 2009 nejistý (Koleček 2010).

Vzácná vážka podhorní (Sympetrum pedemontanum) byla zjištěna pouze v rožnovském vodárenském pásmu a na rybnících u Semetína. Je jediným naším druhem s výraznými tmavými pruhy na křídlech. Z teplomilných druhů, jejichž areál se rozprostírá především jižně od našich hranic, se můžeme setkat s vážkou červenou (Crocothemis erythraea), která se úspěšně rozmnožuje na Choryňském mokřadu. Pouze jednou byla na rybnících u Zubří zjištěna vážka jižní (Sympetrum meridionale).

Mezi další vzácné druhy na Valašsku patří např. šídlatka tmavá (Lestes dryas) a zelená (L. virens) - obě např. v PP Rákosina. Šídlo rákosní (Aeshna affinis), červené (A. isosceles) a luční (Brachytron pratense) vzácně obývají rozsáhlejší mokřady (např. u Choryně). Jediným druhem, který na Valašsku přezimuje ve stádiu imága, je šídlatka hnědá (Sympecma fusca). Za teplých, slunečných dnů ji tak ojediněle můžeme pozorovat již v únoru.

Vodní prostředí musí splňovat několik podmínek, aby bylo vážkami obydlené. Především nesmí být voda znečištěná. Příhodnější jsou vody mělčí s bohatými porosty vegetace jak v mělčinách tak na pozvolných březích. Lokality by měly být chráněnější, nejsou obsazována místa s častými a silnými větry. Na lokalitách je důležité (týká se to především stojatých vod), aby byla přítomna odkrytá volná vodní hladina. Ochrana vážek spočívá především v zachování vhodných vodních biotopů, které musí být ochráněny před melioracemi (např. u potoků a mokřadů), regulací řek, ale také i celkovým zničením lokality. Vymizení některých druhů způsobí i změna chemismu vodního prostředí, anebo zničení porostů vodní vegetace (často způsobována vyhrnutím bahna ze dna rybníků na břehy). Intenzivním hospodařením na rybnících (vypouštěním, vápněním a oráním dna rybníků) dochází k celkovému narušování lokality a to znemožňuje larvální vývoj vážek. Člověkem vytvořené biotopy (např. rybníky) však nesmí být ponechané přirozenému vývoji, jelikož by celá lokalita zarostla vegetací a břehy by byly pokryté stromy, což by způsobilo celkové zastínění lokality a znemožnění výskytu mnoha druhů vážek. Na lokalitách s výskytem vážek je třeba za určitou dobu redukovat porosty vegetace a udržovat volnou vodní plochu.

Literatura

Koleček J. 2006: Klínatka žlutonohá na Valašsku. Odchyt do ornitologické sítě. Živa 54(3): 124-125.
Koleček J. 2007a: První nález vážky jižní na Valašsku. Veronica 21(3): 26.
Koleček J. 2007b: Vážky na Valašsku. Zpravodaj CHKO Beskydy 3/2007: 5.

Koleček J. 2008: Výsledky faunistického průzkumu vážek (Odonata) okresu Vsetín. Vážky - sb. referátů: 27-60.

Koleček J. 2010: První nález vážky běloústé (Leucorrhinia albifrons) v okrese Vsetín (Česká republika). Acta Carpathica Occidentalis, in press.

 

Řád: Pošvatky (Plecoptera)

Pošvatky jsou středně velký hmyz s protáhlým a mírně zploštělým tělem. Dospělci jsou podobní protáhlým motýlkům šedé nebo hnědavé barvy. Imaga mají poměrně velkou, zploštělou hlavu. Tykadla jsou dlouhá, nitkovitá. Křídla jsou blanitá, protkána hustou sítí žilek, v klidu se skládají ploše na tělo, přičemž pochvovitě kryjí zadeček. Pohyb a let pošvatek je pomalý. Samečkové obvykle pobíhají po břehu, zatímco samičky poletují nad vodou, přičemž pouštějí vajíčka do vody. Larvy se podobají larvám jepic s tím rozdílem, že na konci zadečku mají 2 štěty. Žijí v čistých a rychleji tekoucích vodách podhorských a horských poloh. Larvy jsou významnými indikátory čistých vod, jsou velmi citlivé na jakékoliv chemické znečištění.

Nápadné jsou velké skvrnité larvy rodu Perla a Dinocras. Nejčastěji se v okrese vyskytují zástupci rodu Leuctra (zjištěni např. u Valašského Meziříčí, Zubří, Karolinky). Mimo výše uvedené byly v okrese zjištěny rody Brachyptera, Protonemura, Ampinemura, Nemoura, Capnia, Chloroperla, Isoperla, Perlodes a Siphonoperla.

Řád: Švábi (Blattodea)

Středně velký až velký hmyz. Tělo mají silně zploštělé a dlouze vejčité, barvy jsou většinou hnědé. Tykadla mají tenká a velmi dlouhá. Přední část hrudi je mohutná a kryta velkým štítem. Je to noční hmyz, živí se rozkládajícími se organickými látkami. Některé druhy jsou vázány na člověka (druhy synantropní) a jsou rozšířeny po celém světě.

V ČR žije 11 druhů, z toho je 6 druhů zavlečených (Kočárek a kol., 1999). Ve vsetínském okrese nebyl cílený průzkum prováděn, předpokládáme výskyt 4 druhů.

Na extenzívních loukách a pastvinách byli při entomologických průzkumech často nalézáni rusci, obvykle rusec laponský (Ectobius lapponicus). Z druhů synantropních se pravidelně vyskytují rus domácí (Blatella germanica) a šváb obecný (Blatta orientalis), v okrese je lze nalézt prakticky ve všech objektech, kde jsou delší dobu sklady potravinářských surovin a výrobků (Šikula a kol., 1977).

Řády: Kobylky (Ensifera) a Saranče (Caelifera).

Zástupci těchto řádů se vyznačují především zadníma skákavýma nohama a stridulací sloužící k setkání a namlouvání jedinců opačného pohlaví. Kobylky stridulují třením prvního páru křídel o sebe, zatímco saranče třením zadních stehen o první pár křídel. Stavba těla je u většiny druhů velmi podobná, častým jevem je výskyt makropterie. Znamená to, že u druhů, které jsou normálně krátkokřídlé se výjimečně vyskytují i jedinci s plně vyvinutými krytkami a křídly. Existuje samozřejmě mnoho přechodů a je možno najít celou řadu jedinců s různě dlouhými křídly. Všechny naše druhy mají jen jednu generaci do roka a ve většině případů přezimují ve stadiu vajíček. Saranče jsou býložravé, zatímco kobylky býložravé, masožravé a všežravé. Rovnokřídlí jsou středně velké až velké druhy hmyzu, žijící především na travnatých stanovištích. Některé však žijí také v keřích a na stromech, na březích, v půdě a jeden náš druh je dokonce myrmekofilní (část života žije v závislosti na mravencích). Většina druhů dospívá až v létě a nejhojněji se vyskytují v pozdním létě a na podzim.

Až do nedávné doby nebyl na území okresu proveden podrobnější průzkum této skupiny hmyzu. Pouze Ginter (1925) uvedl u několika druhů také lokality z okresu Vsetín. Rozsypal a Kratochvíl (1945) publikovali obecné údaje o rozšíření krtonožky (Gryllotalpa gryllotalpa) týkající se také tohoto okresu. Až v roce 1995 provedl Holuša (1997a) podrobný průzkum v údolí potoka Dinotice a v roce 1996 (Holuša 1997b) na několika dalších vybraných lokalitách. Faunistické průzkumy na dalších vybraných místech pokračují.

V České republice bylo doposud nalezeno 40 druhů kobylek a cvrčků a 55 druhů sarančí (včetně druhů zalétlých a vyhynulých) - viz Kočárek a kol., 1999. V okrese Vsetín bylo zjištěno 18 druhů kobylek a 20 druhů sarančí, lze předpokládat výskyt dalších 2 - 4 druhů, které byly nalezeny v sousedních oblastech. Převládají eurytopní druhy, jejichž střed areálu leží v provincii listnatých lesů eurosibiřské podoblasti. Z druhů provincie stepí byly zjištěny Leptophyes albovittata, Phaneroptera falcata a Metrioptera bicolor, jejichž širší ekologická valence jim umožnila proniknout do provincie listnatých lesů.

Velmi dobře létající kobylka křídlatá (Phaneroptera falcata) byla nalezena doposud jen na jediné lokalitě v okrese Vsetín. Charakteristickým znakem této štíhlé zeleně zbarvené kobylky jsou dlouhá zadní křídla, která značně přesahují přední. Na počátku století byla známa pouze z několika lokalit na jižní Moravě, ale během let se rozšířila hodně na sever.

Ve smrkových porostech žije kobylka smrková (Barbitistes contrictus). Tento většinou černě (ale i zeleně) zbarvený krátkokřídlý druh je někdy považován za škůdce jehličnatých porostů, ale tato jeho role není doposud dostatečně objasněna. V okrese Vsetín se vyskytuje hojně, ale vzhledem ke způsobu života dospělců v korunách stromů je málokdy nalezen.

V noci často přilétá na světlo kobylka dubová (Meconema thalassinum), malý, světle zeleně zbarvený druh. Žije na listnatých stromech, ale i když se vyskytuje hojně, je někdy obtížné jej odchytit. Velmi zvláštní je, že tento druh nestriduluje, ale samci dupou zadníma nohama o podklad.

Z rodu Tettigonia se v okrese vyskytují dva velké, zeleně zbarvené druhy: kobylka zelená (Tettigonia viridissima) a kobylka cvrčivá (Tettigonia cantans). První z nich žije v mnoha typech biotopů, ale převážně v nižších polohách, zatímco kobylka cvrčivá je velmi hojná v pahorkatinách a v horách. Žije na mnoha typech biotopů, ale jen tam, kde je vyšší vegetace (i v lesních porostech). Velmi typická je pro zpustlé louky s vyššími, ojedinělými stvoly bylin. Kobylka zelená v noci cvrčí ze stromů i ve městech. Zatím byla zjištěna jen v jižní části okresu.

Kobylka Metrioptera bicolor je menší kobylka převážně zeleně zbarvená s horní části hlavy, štítu křídel a zadečku hnědými. Je krátkokřídlá, ale vyskytují se i dlouhokřídlí jedinci. Jedná se o teplomilný druh žijící na suchých stráních s vysokou travou. Tento druh se během 20. století velmi rozšířil, na počátku století byl znám pouze na několika lokalitách z nejjižnějších oblastí Moravy. V okrese Vsetín se vyskytuje řídce, ale bude jistě nalezen na mnoha dalších místech.

Jedním z největších a nejmohutnějších druhů je barevně velmi proměnlivá kobylka hnědá (Decticus verrucivorus). V minulosti se tento druh používal k vykusování a následnému leptání bradavic vylučovaným sekretem, jak o tom dodnes svědčí jeho anglický název Wart-biter, což doslova znamená ten, kdo kouše bradavice. Lidé věřili, že toto léčení je velmi účinné. Nejčastěji se vyskytuje na horských loukách s krátkou trávou. Dnes je tento druh v Čechách považován za ustupující. Na Vsetínsku se ještě vyskytuje na mnoha místech.

Dobře známý, černě zbarvený, na jaře se vyskytující druh je cvrček polní (Gryllus campestris). Samci, kteří si vyhrabávají nory, jsou nápadní svým melodickým zpěvem. Ovšem odchytit je není tak jednoduché. Nejúčinnějším způsobem je strčit samečkovi do nory stéblo trávy a tímto ho vystrnadit ven. Samičky nalezneme jen málokdy. Protože dospělci se vyskytují právě na jaře, přezimují nymfy. V poslední době tento druh mizí z naší krajiny, v okrese Vsetín žije na několika lokalitách (např. Halenkov - Bratřejůvka (Holuša 1997a), Huslenky - Losový (Holuša 1997b), Vsetín - Hluboký a Potůčky aj.). Blízce příbuzný cvrček domácí (Acheta domestica) se často vyskytuje ve skladech a sklepeních obytných domů. Cvrčkům příbuzný, také obecně známý druh je krtonožka obecná (Gryllotalpa gryllotalpa). Nápadné jsou především přední nohy uzpůsobené k hrabání. Krtonožky jsou značně velké (délka těla až 50 mm), omnivorní, někdy mohou škodit i na pěstovaných rostlinách. I přesto, že žije pod zemí, samci lákají samičky svým zpěvem. Přezimují nymfy. Ojediněle ji lze nalézt i v okrese Vsetín (např. Kychová (Holuša 1997a)).

Marše (rod Tetrix) jsou drobné (délka těla 7 - 11 mm) převážně hnědě zbarvené druhy. Vytvářejí však mnoho velmi pestře zbarvených forem. Jsou charakteristické protaženým štítem. Tento velmi dlouhý trnovitý výběžek přesahuje zadeček a převzal ochrannou funkci předních křídel, která jsou zakrnělá. U některých druhů přezimují nymfy, u jiných dospělci. Doposud byly zjištěny 4 druhy, které jsou dosti hojné i v celé České republice. Žijí v opadu listí, na březích vod, na loukách při zemi.

Na suchých, teplých a často kamenitých místech se vzácně vyskytuje saranče vrzavá (Psophus stridulus). Je to velký druh (23 - 40 mm) převážně tmavě hnědě zbarvený se sytě červenými zadními křídly. Tato křídla jsou nápadná při vzletu, přičemž saranče křídly vydává chřestivý zvuk. Samice jsou většinou větší než samečkové, ale jejich křídla nedosahují ani konce zadečku, proto nelétají, pouze se prodírají travou. Dříve byl tento druh velmi hojný, dnes je vzácný a ohrožený v důsledku zarůstání stanovišť. V okrese byl zjištěn např. na Hrádku u Študlova, v Losovém u Huslenek (Holuša 1997a), v Dinoticích u Halenkova (Holuša 1997b), u Prlova, dále na vrchu Babínek, u Karolinky v Raťkově, u Lužné v Neratově (Holuša 2000).

Koncem 90. let se na území okresu objevil další druh saranče s pestře zbarvenými zadními křídly, která jsou na bázi modrá - Sphingonotus caerulans. Je to řídce se vyskytující pionýrský druh, který rychle osídluje nově vzniklá stanoviště. Vyskytuje se proto především na písčinách a kamenitých místech. V roce 1999 byl zjištěn na dva roky starých štěrkových lavicích Bečvy u Choryně. Jedná se o barevně proměnlivý druh, podle toho na jak barevném podkladu žije. Na píscích je žlutě okrový, na štěrkovištích šedý a na Ostravsku, kde žije na výsypkách hlušiny, šedočerný (Chládek et Holuša 1992, Holuša 1995). Protože žije na stanovištích, která rychle zarůstají vegetací, velice dobře létá, aby mohl migrovat na další vhodná místa. Proto lze nalézt i jednotlivé zalétlé jedince, jako např. jeden kus odchycený v létě 1999 přímo ve Vsetíně.

Do rodů Stenobothrus, Omocestus a Chorthippus patří mnoho lučních druhů typických sarančí lidově nazývaných koníci. Saranče čárkovaná (Stenobothrus lineatus) je větší a různě zbarvený druh. Výjimečně se vyskytují i červeně až fialově zbarvené kusy. Samci mají konec zadečku červený, což také může sloužit k zastrašení nepřítele. Nápadně červená skvrna je totiž znenadání vidět při skoku a následném letu. Saranče zelená (Omocestus viridulus) je zeleně nebo hnědě zbarvený druh. Setkáme se s ním všude v pahorkatinách a horách a vyskytuje se i na vrcholech našich nejvyšších hor. Vůbec nejběžnějším druhem v celé České republice a samozřejmě také na Vsetínsku je saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus). České jméno dostala podle toho, že vytváří velké množství nejrůzněji zbarvených forem. Žije na mnoha typech stanovišť, především tam, kde je krátký travnatý porost. Saranče luční (Chorthippus montanus) a saranče suchobytná (Chorthippus parallelus) jsou dva dosti hojné, většinou hlavně zeleně (druhý i hnědě) zbarvené druhy sarančí. Samci mají krytky mírně kratší než zadeček, zatímco samice je mají velmi krátké, tak že zakrývají jen několik prvních zadečkových článků. První druh žije spíše na vlhkých místech, ale i na středně vlhkých intenzívně obdělávaných loukách, druhý je eurytopní druh žijící na nejrůznějších typech stanovišť. Vzácným druhem na celém území České republiky je saranče Chorthippus pullus. Je pestře zbarvená - základní barva je šedá se světlejšími a tmavšími skvrnami. Zadní holeně jsou nápadně červené. Křídla samců dosahují téměř na konec zadečku, u samic jen do poloviny. Tento druh má vyhraněné životní nároky, žije původně na štěrkových lavicích kolem potoků a řek. V okrese ho můžeme nalézt velmi vzácně na suchých hlinitých okrajích lesů a kamenitých nezarostlých místech, i antropogenního původu. Před lety se velmi hojně vyskytoval na kamenitých zářezech silnice u přehrady v Horní Bečvě (Holuša 2000).

Charakteristickým znakem saranče Myrmeleotettix maculatus jsou paličkovitě rozšířená tykadla. Jedinci tohoto druhu jsou drobní (délka těla 11-17 mm), nejrůzněji a velmi pestře zbarvení. Žije na suchých spoře porostlých místech. Vyskytuje se sice v celé České republice, ale ostrůvkovitě. V okrese Vsetín byl v současné době zjištěn jen na jediné lokalitě (Holuša 2000). Saranče Gomphocerippus rufus má rovněž rozšířené konce tykadel, tato jsou však špičatá a zakončená bílou špičkou. Na některých místech je velmi hojný.

Řád: Škvoři (Dermaptera)

Škvoři přísluší do samostatného nadřádu Dermapterida, tradičně však bývají pojímáni jako součást nadřádu Orthopterida, s kterým jsou nejblíže příbuzní. V České republice se vyskytuje 6 druhů, z toho na Vsetínsku byly dosud zjištěny 3 druhy. Zcela běžný po celém území našeho státu, tedy i v okrese Vsetín, je škvor obecný (Forficula auricularia). Je to noční živočich, nalézaný často ve velkém počtu v nejrůznějších úkrytech. Samec se od samice liší tvarem přívěsků. U samice jsou jednoduché, zato u samce jsou větší a u báze zoubkovitě rozšířené. Vývojová stadia (nymfy) mají krovky i křídla redukovaná. Je to neškodný všežravec, zalézání do uší je pouhou pověrou, která se ovšem odrazila jak v jeho latinském názvu, tak i ve jménech v jiných jazycích (např. slovenštině, angličtině, němčině aj.). Pod kůrou stromů a v lesní hrabance se můžeme setkat se škvorem bezkřídlým (Chelidurella acanthopygia), který je rovněž zcela běžný, pro svůj způsob života však může, tak jako i jiné druhy škvorů, unikat pozornosti. Poměrně vzácný je škvor polokřídlý (Apterygida media), charakteristický dlouhými a ochlupenými přívěsky, který byl na Vsetínsku zjištěn na pobřežní vegetaci podél Bečvy v obci Ústí u Vsetína (Kočárek a Ševčík 1997).

Řád: Kudlanky (Mantodea)

 

         Kudlanky mají protáhlé tělo, přední nohy jsou uzpůsobeny k uchopení kořisti. Mají mohutně vyvinutá kusadla. Zástupci řádu jsou rozšířeni zejména v tropech a v subtropech. V ČR žije pouze jeden druh, kudlanka nábožná (Mantis religiosa), a to v teplých stepních oblastech jižní Moravy. V okrese Vsetín byla kudlanka nábožná zjištěna v létě 1998 v údolí Pluskovec na Javorníčku u obce Velké Karlovice. Jedná se pravděpodobně o náhodné zavlečení druhu, v okrese nemá kudlanka podmínky pro přežití. Je ovšem možné, že se změnou podmínek (oteplení) může tento druh proniknout do jižnějších poloh okresu, stejně jako je tomu na Uherskohradišťsku.

 

 

Řád: Pisivky (Psocoptera)

 

         Pisivky jsou nenápadný hmyz malých rozměrů (délka těla bez křídel se pohybuje v rozmezí 0,7 - 5 mm). Představitelé této skupiny se nejvíce podobají mšicím nebo merám, avšak vzhledem k velké morfologické rozmanitosti jsou si některé druhy navzájem velmi nepodobné. Jednotlivé druhy mají křídla různě vyvinuta, u převážné části křídla přesahují zadeček. Některé druhy mají křídla zkrácená nebo přeměněná v malé šupinky, vyskytují se i druhy bezkřídlé. Okřídlené druhy mají mohutně vyvinutou hruď, která jim dodává „hrbatý“ tvar. Křídla, která mohou být různě obrvená nebo skvrnitá, drží střechovitě složena nad zadečkem. Celkově je jejich tělo zavalité s oválným až vejčitým zadečkem. Bezkřídlé druhy jsou naopak dorsoventrálně zploštělé s plochou hrudí. Všechny druhy mají relativně velkou hlavu s charakteristicky vypouklým čelním štítkem (clypeus), dále dlouhá nitkovitá tykadla a kráčivé nohy. U některých druhů se na sblížených zadních kyčlích vyvinulo stridulační (cvrčivé) ústrojí. Pisivky mají kousavé ústní ústrojí se specifickou stavbou. Přeměnou vnitřní dásně - lacinie druhého čelistního páru vznikl specifický útvar, které představuje chitinizovanou tyčinku. Tyto tyčinky mají různé zakončení a směřují v podélné ose těla. Těmito laciniemi pisivky pohybují v ústním ústrojí dopředu a dozadu a pravděpodobně jej používají k oškrabávání a odtrhávání potravy z podkladu. Celkově jsou pisivky hmyzem velmi čilým, rychle běhají, poskakují a také dobře létají.

 

         Pisivky žijí hlavně na větvích, kmenech stromů, ale i na keřích, na obilí, na zdech, kamenech, bezkřídlé druhy obývají domácnosti, zásobárny, knihovny a sbírky přírodnin. Živí se řasami, houbami, lišejníky a jiným organickým materiálem, synantropní druhy pak různými tkaninami, peřím, papírem apod. Synantropní druhy mohou způsobovat hospodářské škody. Některé druhy přenášejí spory hub a další choroby stromů. Pisivky mají převážně jednu generaci ročně, přezimují ve stádiu vajíčka. Snůšku vajíček často pokrývají spředenou sítí, jež vytvoří předavým ústrojím na spodním pysku. Proměna je nedokonalá, dospělci se vyskytují v létě od května do října, ale hlavní období výskytu spadá do vrcholného léta. Druhy v domácnostech žijí po celý rok.

 

         V České republice bylo dosud zjištěno 79 druhů (Obr 1977, Kučerová 1992, 1997, Holuša 2001, in prep. a, b). Fauna pisivek okresu Vsetín je zatím známa jen z několika prací - Borovička (1960) zjistil v okolí Vsetína 28 druhů, Obr (1965) uvádí z okolí Rožnova p. R. 37 druhů pisivek. V posledních letech je prováděn průzkum této skupiny především v lesních ekosystémech (Holuša 1998, 2001, in prep. b). Tímto výzkumem bylo v širším okolí Vsetína v letech 1998 - 1999 zjištěno celkem 30 druhů pisivek včetně 3 nových druhů pro území ČR.

 

         Velmi hojným druhem na listnatých dřevinách a v podrostu vegetace v lesích je pisivka žlutá (Caecilius flavidus). Tento druh se vyskytuje nejhojněji, často i masově, v nižších a středních polohách, ale i na ojedinělých listnatých stromech v nejvyšších polohách hor. Listnaté stromy, zejména duby obývá náš největší druh pisivky - pisivka velká (Psococerastis gibbosa). V lužních oblastech na dubech, vrbách, olších, javorech jsou často zastoupeny druhy - pisivka světlá (Stenopsocus immaculatus) a pisivka znamenavá (Stenopsocus stigmaticus). Od středních poloh do horských oblastí je na jehličnanech hojná pisivky pestrá (Mesopsocus unipunctatus), pisivka smrková (Caecilius burmeisteri) a také jeden z nejhojnějších druhů - pisivka Caecilius despaxi. V nejvyšších polohách dominantními druhy jsou pisivky Stenopsocus lachlani a Philotarsus picicornis.

 

         Žádný druh pisivek není zařazen mezi ohrožené druhy, jelikož o rozšíření a ekologických nárocích jednotlivých druhů existuje velmi málo údajů.

 

 

Řád: Všenky (Mallophaga)

 

         Vnějším vzhledem připomínají vši. Je to drobný hmyz o velikosti 1 až 3 mm přizpůsobený parazitickému životu. Tělo je zbarveno bleděžlutě až hnědě, shora je zploštělé a je kryto smyslovými brvami a štětinkami. Jsou tvalými cizopasníky ptáků a savců, živí se peřím, lupy někdy i krví. Při větším výskytu snižují užitkovost domácích zvířat, některé jsou přenašeči vnitřních parazitů a chorob.

 

         Z všeobecně rozšířených druhů na území celé ČR, tedy i v našem okrese, se vyskytuje peřovka slepičí (Goniocotes gallinae), která žije v peří slepic. V nečištěných kurnících se snadno přemnoží, napadená drůbež pak přestává nést. Další zástupce, všenka psí (Trichodectes canis) parazituje na psech, vyskytuje se u něj v srsti na krku a na hlavě. Může přenášet tasemnici psí, zejména na děti. Z dalších obecněji rozšířených druhů i v našem okrese jsou peřovka holubí (Columbicola columbe), která parazituje na holubu hřivnáči a hrdličce divoké, a luptouš slepičí (Menopon gallinae), který se vyskytuje u slepic, někdy i na chovném ptactvu.

 

 

Řád: Vši (Anoplura)

 

         Vši jsou drobný parazitický hmyz o velikosti 0,5 - 6 mm. Tělo je shora zploštělé, křídla chybějí. Zbarvení bělavé nebo šedavé. Vši jsou krevsající vnější cizopasníci savců. Přenášejí závažné infekční choroby zvířat a člověka.

 

         Z druhů vyskytujících se v okrese Vsetín v posledních desetiletích je nejvíce známá veš dětská (Pediculus humanus capitis). V současnosti se vyskytuje již jen sporadicky. Veš se zdržuje nejčastěji ve vlasech na hlavě (zejména na spáncích a v zátylí), samička přilepuje vajíčka na vlasy. Je častější u dětí. Další zástupce, veš šatní (Pediculus humanus humanus), se zdržuje obvykle v oděvu, ložním prádle apod. Přímý kontakt s tělem vyhledává jen, když chce sát. Může přenášet některé nemoci jako skvrnitý tyfus, zákopovou horečku nebo návratnou horečku. Veš krysí (Polyplax spinulosa) je kosmopolitní druh, parazituje u potkanů a krys. Může přenášet mor a jiné nemoci. Veš prasečí (Haematopinus suis) je opět kosmopolitně rozšířený druh, parazituje u prasat.U napadeného zvířete se zdržuje na vnitřních stranách stehen, za ušima, na hřbetě a u kořene ocasu. Může přenášet červenku prasat, prasečí mor aj.

 

 

Řád: Ploštice (Heteroptera)

 

         Ploštice jsou skupinou hmyzu s velkou tvarovou variabilitou a ekologickou plasticitou druhů. Jsou však obecně mnohem méně známou a tudíž sběratelsky neatraktivní skupinou hmyzu ve srovnání s motýly nebo brouky. Charakteristickými znaky této skupiny jsou bodavě savé ústní ústrojí, polokrovky a pachové žlázy. Při podráždění vylučují z některých žláz odporně páchnoucí sekret.

 

         Tento řád hmyzu obývá takřka všechny vodní a suchozemská stanoviště. Jeho zástupci se vyskytují od nejnižších poloh až po vysoké hory, nalézáme je na původních nenarušených biotopech i na biotopech člověkem vytvořených (haldy, rumiště, pole ap.). Ploštice zahrnují většinou druhy parazitující u rostlin sáním jejich šťáv (fytofágní), méně druhy dravé, živící se jinými bezobratlými a výjimečně parazity živočichů. Fytofágní druhy jsou na rostliny v různém rozsahu specializovány - od druhů, které jsou schopny živit se jakýmikoliv rostlinami až po druhy, specializované pouze na určitou rostlinu.

 

         Ploštice mají z hlediska člověka význam hospodářský (jako parazité kulturních rostlin, predátoři rostlinných škůdců), zdravotní (krevní parazité člověka) a řada druhů má značný bioindikační význam - např. potravní specialisté a druhy se zvláštními nároky na stanoviště (stepní lokality, mokřady). V přírodě jsou význačnou a nezastupitelnou složkou hmyzích společenstev nejrůznějších biotopů.

 

         V ČR žije přes 900 druhů ploštic, na Moravě je známo více než 700 druhů v 35 čeledích V okrese Vsetín bylo dosud při nesystematickém průzkumu zjištěno kolem 100 druhů a předpokládáme, že druhové bohatství bude celkově několikrát větší.

 

         Údaje o výskytu jednotlivých druhů jsou kusé a roztříštěné do dvou desítek prací. Nejvíce údajů o rozšíření suchozemských ploštic okresu Vsetín nalezneme v pracích Stehlíka (1961, 1970, 1984, 1985, 1986, 1988, 1995), resp. Stehlíka a Vavřínové (1987, 1989, 1990, 1997a, 1997b, 1998), nálezy jsou uváděny zejména z okolí Dolní Bečvy a Horní Bečvy, Rožnova p. R.., Vsetína, popřípadě Nového Hrozenkova. O výskytu ploštice z lokalit ve vsetínském okrese dále pojednávají práce Stehlíka a Hoberlandta (1954), Hoberlandta (1944), Dobšíka (1982), Balthasara (1945), Hřebačkové a Teyrovského (1961), Pavelky a Korytáře (1995). Zvířeně vodních a obojživelných (pobřežních ploštic) se věnovali Hoberlandt (1977) a Balthasar (1945). Obsažnější je práce Hřebačkové a Teyrovského (1961) o některých vodních plošticích z podhůří Beskyd v okolí Valašského Meziříčí. O vodních plošticích existují útržkovité údaje získané i při hydrobiologických průzkumech (Zahrádka, Holzer - viz kap. o hydrobiologii). Množství údajů o plošticích byl získán také vyhodnocením entomologických sběrů z horských pralesů na Čertově mlýně - Kněhyni v 80. letech a z květnatých luk a extenzívních pastvin ve Vsetínských vrších v letech 1995 - 1997 (Roháčová 1997). Kromě běžných entomologických metod sběru byly některé údaje získány netradičním způsobem z rozboru potravy ptáků (Pavelka a Korytář 1995). Tyto údaje jsou velmi cenné, neboť prostřednictvím ptáků lze získat informace o druzích, které jsou obvyklými sběrovými metodami těžko dostupné.

 

         Z běžnějších druhů se v okrese vyskytují např. na obilí sající kněžice obilná, příp. kněžice kuželovitá (Eurygaster maura, Aelia acuminata). Širší veřejnosti jsou známé zejména druhy větší (např. druh stojatých vod a zároveň naše největší ploštice jehlanka válcovitá, Ranatra linearis, případně bruslařky časté na povrchu louží lesních cest), resp. druhy nápadně zbarvené. Jednou z nejznámějších ploštic je ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus). Je to druh tvořící velké kolonie zejména u pat starých lip, neboť přednostně vysává lipová semena. Často se o přítomnosti ploštic dozvíme nepřímo, a to prostřednictvím zápachu či pachuti ulpělé na lesních plodech. Nejpravděpodobněji se pak jedná o přítomnost kněžice chlupaté (Dolycoris baccarum) či kněžice zelené (Palomena prasina). Při koupání v rybnících lze případná bolestivá bodnutí přisuzovat „vodní včele” - boduli obecné (Ilyocoris cimicoides). V okrese se ojediněle v domácnostech objeví i parazitická krevsající ploštice štěnice domácí (Cimex lectularius).

 

         Kromě mnoha běžných druhů jsou pozoruhodné zejména údaje o výskytu mediteránních druhů - kněžice Eurygaster austriaca v okolí Vsetína (Skalník) a hranatky dravé (Phymata crassipes) u Kateřinic, či submediteránního elementu sítěnky Piesma salsolae v Novém Hrozenkově. Zajímavá jsou zjištění dalších druhů s nehojným výskytem v severnějších hornatějších částech Moravy - např. z čeledi zákeřnicovitých druh Coranus subapterus od Lešné a Lhotky nad Bečvou, z ploštiček Chilacis typhae, Metopoplax origani na Velkém Javorníku u Velkých Karlovic, Nysius helveticus v Kateřinicích a na Dolní Bečvě, z klopušek Macrolophus rubi u Velkých Karlovic a Skalníku u Vsetína atd.

 

         Balthasar (1945) uvádí výskyt druhu Macrosaldula scotica z Prostřední Bečvy a Radhoště. Tato ploštice z čeledi pobřežnicovitých (Saldidae) je přísně vázána na azonální ekosystémy štěrkových lavic řek a říček. Uvádí zde i výskyt některých vzácných druhů, jako např. znakoplavky žluté (Notonecta lutea), klešťanek Hesperocorixa sahlbergi, Sigara hellensii. Nejvýznamnějším nálezem na území vsetínského okresu je výskyt vzácné hloubenky skryté z čeledi hloubenkovití. Dle Zahrádky (os. sdělení), není její výskyt v Bečvě v části toku pod Valašským Meziříčím nikterak zřídkavý. Tato zajímavá ploštice je naším jediným bentickým druhem, základní podmínkou jejího výskytu je však dostatečně okysličená voda.

 

         Při výzkumu potravy hmyzožravých ptáků v okolí Velkých Karlovic a u Choryně byli většinou zjištěni zástupci čeledi klopuškovitých (např. Miris striatus, Cyllecoris histrionicus, Calocoris schmidti ap.), nebo kněžicovitých, např. kněžice zrnitá (Troilus luridus).

 

         Téměř stovka prokázaných druhů však představuje jen zlomek druhového spektra ploštic, které lze na území okresu Vsetín očekávat. Do okresu zasahují výběžky Moravskoslezských Beskyd, což podmiňuje výskyt horských a podhorských druhů. Údolím Bečvy se území okresu na západě otevírá do Moravské brány, jež by se mohla zdát významnou z hlediska šíření teplomilných rostlin a na ně potravně vázaných ploštic uvedeným směrem. Tento fakt může vést k předpokladu četného výskytu těchto druhů na Vsetínsku. Výskyt mnoha teplomilných a slunomilných ploštic (vedle celé řady druhů horských, podhorských a euryvalentních) byl na Vsetínsku opravdu prokázán, úzké údolí Bečvy však nebylo vhodným koridorem pro jejich šíření. Jednotlivé druhy teplomilných ploštic pronikaly do údolí obou Bečev v návaznosti na šíření teplomilných rostlin z jižní Moravy severovýchodním směrem povodím říčky Dřevnice. Migrace byla umožněna díky postupující kolonizační činnosti člověka, zejménadíky odlesňování plochých horských hřbetů směrem k povodí Bečvy (Pospíšil 1962). Tuto linii potvrzuje v případě teplomilných ploštic i většina faunistických dat Stehlíka. Také výsledky sběrů z let 1995 - 1997 na některých lokalitách v okolí Huslenek (Buchlov, Losový), Halenkova (Peciválka), Nového Hrozenkova i bezprostředního okolí Vsetína potvrzují, že vhodné lokality v podhůří Beskyd (resp. Vsetínských vrchů), jakými jsou extenzivní pastviny a výslunné stráně s teplomilnou květenou, se mohou stát ostrůvky - refugii pro druhy, které mají těžiště rozšíření v panoniku (zaoblenka černá Coptosoma scutellatum, kněžice páskovaná Graphosoma lineatum, vroubenka Syromastus rhombeus), případně pro druhy, pro které jsou známé ze severovýchodní Moravy pouze izolované a zřídkavé nálezy (ploštičky Nysius helveticus, Plinthisus brevipennis, resp. klopušky Placochilus seladonicus). Druh z čeledi kněžicovitých Rubiconia intermedia je typickým druhem teplých luk v horských přechodech. Velká druhová pestrost kvalitativního zastoupení druhových společenstev ploštic zároveň indikuje značný stupeň zachovalosti těchto biotopů. Kromě zmíněných literárních zdrojů faunistických údajů jsou sběry z okolí Vsetína, získané v 90. letech, spolu s materiálem ze zemních pastí, instalovaných v horských pralesích na Kněhyni a Čertově mlýně v 80. letech, jedinými zdroji poznatků o fauně ploštic vsetínského okresu. Potvrzují výskyt dalších 40 druhů na tomto území, zejména z nejpočetněji zastoupené čeledi klopuškovitých (Miridae). Z analýzy materiálu v okolí Čertova mlýna a Kněhyně vyplývá, že druhové složení ploštic se neliší od druhového složení zjištěného v centrální části Moravskoslezských Beskyd. V závislosti na typu podrostu sledovaných horských lesů tam převládají fytosugní a velmi hojné druhy klopušek Stenodema holsatum, případně Stenotus binotatus (na místech s travnatým podrostem), v případě podrostu kapradin taktéž hojné Bryocoris pteridis a Monalocoris filicis ze stejné čeledi. Méně početné jsou pak běžné druhy klopušek jako Lygocoris pabulinus, lovčice obecná (Nabis pseudoferus), resp. druhy vázané na smrčiny - klopuška smrková (Psallus piceae) klopušky Orthops rubricatus, Atractotomus magnicornis atd.).

 

         Vsetínský okres má všechny předpoklady pro bohatou zvířenu ploštic. Bylo by proto žádoucí věnovat zvýšenou pozornost i průzkumu tohoto hmyzího řádu.

 

 

Nadřád: Stejnokřídí (Homoptera)

 

         Bývalý řád stejnokřídlí (Homoptera) dnes tvoří již řády dva - křísové (Auchenorchyncha) a Sternorrhyncha. Jde o tvarově i velikostně různorodou skupinu s bodavě sacím ústním ústrojím a zpravidla dvěma páry křídel, která jsou v klidu střechovitě složena. Podrobný průzkum těchto skupin nebyl dosud na území okresu Vsetín proveden, i když již Dlabola (1954), Vondráček (1957) a Lauterer (1999) uvádějí z lokalit Radhošť a Rožnov pod Radhoštěm několik druhů křísů a mer. Další údaje k některým druhům křísů v okrese uvádějí na základě rozborů potravy ptáků Pavelka et Korytář (1992, 1995).

 

Řád: Křísové (Auchenorrhyncha)

 

         Larvy čeledí Cixiidae, Cicadidae, Tettigometridae a některé druhy Cercopidae se vyvíjejí v půdě nebo pod kameny, dospělci osídlují byliny a stromy. Většina ostatních křísů zůstává na hostitelské rostlině po celý život. Všichni křísové jsou fytofágní a sají na širokém spektru hostitelských rostlin. Monofágní druhy jsou vzácné, většina je oligofágních. Největší množství hostitelských rostlin (více než 250 druhů) bylo zjištěno u pěnodějky obecné (Philaneus spumarius). Tento druh patří do čeledi pěnodějkovitých, které jsou typické tím, že jejich larvy si kolem sebe vytvářejí pěnovitý bílý obal. Je to velice hojný druh v létě a v časném podzimu. Její zbarvení je velice proměnlivé, od světle žlutavého až po zcela tmavé. Někteří jedinci jsou jednobarevní, jiní po celém těla skvrnití. Vytváří jedinou generaci do roka.

 

         Pěnodějky rodu Cercopis jsou velice nápadné, protože jsou to relativně velké druhy (kolem 10 mm), černočerveně zbarvené, jejichž larvy sají pod zemí. Rovněž velkápěnodějka olšová (Aphrophora alni) žijící na olších, vrbách, jívách a jiných keřích je velice hojná. Hezký, klenutý druh Lepyronia coleoptrata s širokými předními křídly žije řidčeji na suchých, teplých stráních.

 

         Nejnápadnějším a krásným druhem je cikáda chlumní (Cicadetta montana). Vyskytuje se lokálně v květnu až červnu na křovinách pasek, okrajích lesů na silně osluněných místech. Larvy s hrabavýma nohama žijí v zemi a jejich vývoj je několikaletý. S nástupem vhodného počasí a ročního období nymfa opouští půdu, po vegetaci vyšplhá několik decimetrů vysoko a svléká se do imága. Nápadné exuvie dlouho vydrží upevněné na vegetaci. Samci mají na prvním článku zadečku útvar vydávající zvuk, kterým lákají němé samice. Zvuk je sice dobře slyšitelný, ale lokalizovat samce je nesnadné. V některých létech bývají cikády lokálně hojné (Vsetín-Janišov, Rožnov p.R. 1985) nebo lze ojediněle nalézt zalétlé samce.

 

         Bizarním, velmi hojným druhem je ostnohřbetka křovinná (Centrotus cornutus) se štítem nazad hrotovitě protaženým. Středem štítu se táhne ostrý podélný kýl, do stran vybíhají dva trojhranné hrotité výběžky. Žije od května do srpna na listnatém křoví a rostlinách pasek, na okrajích lesů a křovinatých svazích.

 

         V potravě mláďat pěvců byl na několika lokalitách v okrese nalezen vzácnější druh křísa Errhomenus brachypterus (bukové lesy u Velkých Karlovic a v Lušové u Halenkova, lužní lesy u Choryňských rybníků - viz Pavelka a Korytář, 1992). Křís žije na povrchu půdy v padance v listnatých lesích. Ve Velkých Karlovicích bylo v potravě mláďat rorýsa determinováno 19 druhů křísů, kteří byli dospělými rorýsi uloveni ve vzdušném prostoru v širším okolí místní části Leskové (Pavelka a Korytář, 1995).

 

 

Řád: Sternorrhyncha tvoří čtyři nadčeledi:

 

         Mery (Psyllinea). V ČR bylo doposud zjištěno 116 druhů (Lauterer 1995b). Na území okresu Vsetín žije pravděpodobně několik desítek druhů. Všechny druhy sají šťávy z lýka rostlin, většina druhů je oligofágních. Vývoj mnoha druhů je jednoletý, jiné druhy mají dvě i více generací do roka. Přezimují často imaga, u některých druhů vajíčka nebo nymfy různých instarů.

 

         Velmi běžným druhem žijícím ve velkém množství na kopřivách je žlutě až temně hnědě zbarvená merule kopřivová (Trioza urticae). Na olších žije rovněž velice hojná, velká mera olšová (Psylla alni), která je zeleně zbarvená, později okrová s oranžovou, nafialovělou až hnědou kresbou na hlavě a hrudi. Na jasanu žije pestře zbarvená mera zdobená (Psyllopsis fraxini), která je žlutá s černými skvrnami. Základní barva je světle až sytě žlutá, na hlavě, hrudi a křídlech má tmavé skvrny. Mera jabloňová (Cacopsylla mali) škodí na jabloních v méně udržovaných sadech, kde se vyskytuje ve velkém počtu. Přezimují vajíčka nakladená do kůry. Larvy vylučují medovici, žijí na listech i květních stopkách. Vytváří jediné pokolení. Na hrušních parazituje mera hrušňová (Cacopsylla pyricola).

 

         Molice (Aleyrodinea) je málo početná nadčeleď s doposud 20 zjištěnými druhy v ČR (Zahradník 1995). Na území okresu Vsetín žije pravděpodobně jen několik druhů. Dospělci různých druhů jsou si velice podobní, jsou 1 - 3 mm velcí pokrytí bílým voskovitým práškem. Mají čtyři vývojová stadia: vajíčko, larvu (nymfu), puparium a dospělce. Některé druhy mají dvě generace, jejichž pupária jsou odlišná. Většina druhů přezimuje jako puparia. Molice jsou jako všechna Sternorrhyncha fytofágní, nejvíce druhů je polyfágních. Molice Aleyrodes asari je běžný druh, žijící na spodní straně listů kopytníku evropského a druh Aleurochiton aceris se vyskytuje na javorech.

 

         Mšice (Aphidinea). Z ČR je známo 689 druhů (Holman 1995). Na území okresu Vsetín určitě žije několik stovek druhů. Všechny mšice jsou fytofágní, jemné, slabě sklerotizované okřídlené nebo bezkřídlé s kráčivýma nohama bez schopnosti skákat. Většina druhů je úžeji oligofágních žijících na několik příbuzných druzích rostlin jednoho rodu nebo široce oligofágních vázaných na druhy jedné nebo dvou příbuzných čeledí rostlin. Mají vyvinuty často složité generační cykly, spojené se sezónně podmíněným polymorfismem, se střídáním pohlavních a nepohlavních generací a často ještě i se změnou hostitelské rostliny. Mnohé druhy škodí přenosem virových chorob, sáním, tvorbou hálek nebo medovice a patří k nejzávažnějším škůdcům kulturních rostlin.

 

          Význačnými škůdci v okrese Vsetín jsou polyfágní mšice zelná (Brevicorynis brassicae) na zelenině a mšice maková (Aphis fabae) na bobovitých, máku apod. Na kmenech starších jedlí bílé povlaky prozrazují přítomnost korovnice jedlové (Dreyfusia piceae). V listnatých porostech může citelně škodit stromovnice buková (Phyllaphis fagi), která saje na spodní straně listů. Při silném napadení se listy deformují, zakrňují i usychají. Na větvičkách smrku vytvářejí hálky zejména korovnice smrková (Sacciphantes abietis) a korovnice zelená (Adelges laricis). Část cyklu korovnice zelené probíhá na modřínu. Na jaře žije ve svinutých listech třešní pokolení mšice třešňové (Myzus cerasi). Další generace se stěhují na jiné rostliny.

 

         Červci (Coccinea). Z území ČR je známo přes 140 druhů červců (Zahradník a Rozkošný 1995), na území okresu Vsetín žije asi několik desítek druhů. Červci jsou značně různotvarou skupinou s velkou pohlavní dvojtvárností. Rozmnožování je bisexuální nebo parthenogenetické. Většinou pouze první larvální instar a okřídlení samci jsou pohybliví, další larvální stadia a samice většiny druhů jsou přisedlé. Druhý pár křídel samců je redukován v pahýlovité nebo hákovité pseudohaltery. Většina středoevropských druhů má pouze jednu generaci do roka, přezimují vajíčka, larvy nebo dospělé samice. Značná část druhů červců je polyfágních a všichni sají živiny z cévních svazků hostitelských rostlin. Několik druhů je do okresu zavlečených z jiných částí světa. Červci mají velkou rozmnožovací schopnost a na hostitelských rostlinách bývají často v obrovských množstvích, až jejich tělíčka tvoří souvislé povlaky. Různé druhy žijí na kůře, jiné na listech, plodech nebo kořenech, žádné na květech. Mnoho druhů škodí jak vysáváním živin, tak toxicitou slin a některé druhy tvorbou medovice.

         Ve starých bukových porostech místy škodí červec bukový (Cryptococcus fagisuga). Napadá zejména přirozeně oslabené stromy, na nichž vytváří typické bílé povlaky. Puklice švestková (Parthenolecanium corni) je polyfágní druh. Vlivem silného sání prosychají větve a předčasně opadává listí. Na smrku se někdy přemnožuje puklice smrková (Physokermes piceae), jejíž nápadně velké kulovité samice velikosti hrachu sají v paždí větévek.

 

 

Řád: Střechatky (Megaloptera)

 

         Střechatky jsou středně velkým hmyzem žijícím v okolí tekoucích i stojatých vod. Larvy jsou dravé a žijí na dně potoků a řek, dospělci se vyskytují krátce na jaře na pobřežní vegetaci. Mají tmavě zakouřená, střechovitě složená křídla a připomínají tak některé druhy chrostíků. V ČR žijí 3 druhy, které lze rozlišit pouze podle samčích a samičích genitálií. V okrese byla zjištěna střechatka začoudlá (Sialis fuliginosa) na lokalitách Huslenky, Velké Karlovice, Zděchov a střechatka obecná (Sialis lutaria) ve Velkých Karlovicích a podél Bečvy u Vsetína (Vaňhara 1970).

 

 

Řád: Dlouhošíjky (Raphidioptera)

 

         Dlouhošíjky dostaly svůj název podle nápadně prodloužené předohrudi, díky které se stávají nezaměnitelnou skupinou lesního hmyzu. Larvy jsou dravé a žijí většinou pod kůrou usychajících stromů, dospělci se poměrně vzácně vyskytují v lesích, především v korunách stromů. V ČR žije 10 druhů. Ze Vsetínska byl dosud publikován pouze jeden druh (Ševčík 1995), lze ale předpokládat výskyt minimálně tří dalších druhů. Z okolí Zděchova jsou doloženy dlouhošíjka znamenaná (Phaeostigma notata) a dlouhošíjka žlutonohá (Dichrostigma flavipes). Předpokládaným druhem je dlouhošíjka zlatoplamá (Xanthostigma xanthostigma).

 

 

Řád: Síťokřídlí (Neuroptera)

 

         Síťokřídlí jsou v České republice zastoupeni přibližně 80 druhy, z toho v okrese Vsetín bylo dosud zjištěno 25 druhů. Z osmi čeledí vyskytujících se v ČR se na Vsetínsku vyskytují zástupci šesti - bělotkovití (Coniopterygidae), denivkovití (Hemerobiidae), zlatoočkovití (Chryso-pidae), strumičníkovití (Osmylidae), vodnářkovití (Sisyridae) a mravkolvovití (Myrmeleontidae).

         Největšími a zřejmě nejznámějšími síťokřídlými jsou mravkolvi, jejichž larvy si stavějí známé trychtýřovité jamky pro lov mravenců a jiné kořisti. Ne všechny druhy mravkolvů však takto získávají potravu, z našich šesti druhů pouze tři, z nichž mravkolev běžný (Myrmeleon formicarius) se vyskytuje také na Vsetínsku. Obývá prosluněné okraje lesů se suchou písčitou půdou od nížin až po horské polohy. V okrese Vsetín byl jeho výskyt potvrzen např. v PP Ježůvka u Vsetína, dále v okolí Horní Bečvy a také na Radhošti ve výšce asi 1000 m n.m. (Ševčík a Hudeček 1995).

 

         Poměrně nápadné jsou také zlatoočky, zejména zlatoočka obecná (Chrysoperla carnea), lidově někdy nesprávně nazývaná „jepice“ nebo „zlatoočko“, která má několik generací v roce a dospělí jedinci početně přezimují např. za okny lidských obydlí, kde také často přilétají za světlem. Jedná se o nejběžnější druh v ČR, který lze poznat podle světle zelené barvy těla bez tmavých skvrn a také podle doby výskytu. Jiné podobné druhy se totiž vyskytují jen v červnu a červenci a většinou v malém počtu a mimo lidská obydlí. Takovým druhem je např. zlatoočka skvrnitá (Chrysopa perla), charakteristická pro luční a lesní porosty, paseky a podobné biotopy. Tuto zlatoočku poznáme podle tmavých skvrn na hlavě a podle celkově tmavě zeleného až namodralého zbarvení. Oba tyto druhy se vyskytují po celém území okresu Vsetín. Z dalších druhů zlatooček byly na Vsetínsku dosud zaznamenány druhy Nineta flava, Chrysopidia ciliata, Mallada prasina a Cunctochrysa albolineata.

 

         Charakteristickým obyvatelem podhůří Moravsko-slezských Beskyd a Javorníků je strumičník zlatooký (Osmylus fulvicephalus), jehož larvy žijí v čistých potůčcích, kde se živí vodním hmyzem. Na Vsetínsku je tento druh velmi hojný, žije např. na lokalitě Losový u obce Huslenky, v okolí Zděchova a na mnoha jiných podobných místech.

 

         Denivky jsou podobné zlatoočkám, jsou však podstatně menší a většinou hnědě zbarvené. Stejně jako zlatoočky se živí převážně mšicemi. Na listnatých stromech a keřích je běžná denivka obecná (Hemerobius humulinus) a denivka žlutočelá (Hemerobius micans), na jehličnatých stromech denivka hnědá (Hemerobius pini). Kromě nich bylo v okrese Vsetín dosud zjištěno dalších 10 druhů, z nichž poměrně nápadná je denivka čtyřpásá (Wesmaelius quadrifasciatus), vyskytující se v létě na modřínech a jiných jehličnanech. Na modřínech žije také denivka černočelá (Hemerobius atrifrons). Obě tyto denivky jsou známé z okolí Zděchova. Vzácnější jsou na Vsetínsku druhy žijící na borovicích - na lokalitě Buchlov u obce Huslenky byly zjištěny druhy Hemerobius nitidulus, Hemerobius stigma a také malá denivka Sympherobius elegans, jinak žijící především na listnáčích. K vzácnějším druhům patří také denivka Sympherobius pellucidus, zjištěná v okolí Němetic (Ševčík 1997).

         Nejmenšími a nejméně známými zástupci síťokřídlých jsou bělotky a vodnářky. Bělotky mají bílá, voskem poprášená křídla a připomínají tak molice z řádu stejnokřídlých (Homoptera). Jsou však poněkud větší, dravé a mají vývoj s proměnou dokonalou. Na Vsetínsku se vyskytuje nejméně 5 druhů, na listnáčích je běžná bělotka molicovitá (Semidalis aleyrodiformis) a na jehličnanech bělotka Coniopteryx pygmaea. Vzácnější bělotka sosnová (Aleuropteryx loewii) se vyskytuje na borovicích na lokalitě Buchlov v katastru obce Huslenky (Ševčík 1997). Z čeledi vodnářkovití je nejběžnější vodnářka hnědavá (Sisyra fuscata), žijící podél břehů větších řek. Její výskyt je předpokládán (i když dosud nepotvrzen) podél Bečvy. Larvy vodnářek žijí paraziticky ve sladkovodních houbách (Porifera). Dospělci jsou podobní malým denivkám a zdržují se na pobřežní vegetaci.

 

Řád: Srpice (Mecoptera)

 

         Srpice jsou druhově málo početným, ale svým způsobem života velmi zajímavým řádem hmyzu. Řád je v ČR zastoupen třemi čeleděmi, z nichž na Vsetínsku byli zaznamenáni pouze zástupci čeledí srpicovití (Panorpidae) a sněžnicovití (Boreidae). Čeleď srpicovití je v ČR zastoupena šesti druhy (viz Ševčík 1998), na Vsetínsku byly dosud zjištěny čtyři druhy. Běžným druhem je srpice obecná (Panorpa vulgaris), známá z více lokalit z okolí Vsetína a Velkých Karlovic. Také další tři druhy (Panorpa communis, Panorpa germanica a Panorpa alpina) se vyskytují na většině území okresu Vsetín (Ševčík 1999). Zajímavým druhem je sněžnice matná (Boreus hyemalis), která má zakrnělá křídla a vyskytuje se na podzim a v zimě na vlhkém mechu, případně i na tajícím sněhu.

 

 

Řád: Chrostíci (Trichoptera)

 

         Chrostíci jsou drobný až středně velký hmyz připomínající motýly. Jsou nenápadně šedě až šedohnědě zbarveni. Křídla jsou pokryta chloupky a štětinkami, někdy i šupinkami, v klidu je skládají stříškovitě na tělo. Tykadla jsou dlouhá, nitkovitá. Larvy žijí ve vodě a jsou dvojího typu. První typ si vytváří z dostupného materiálu (zrnka písku, kamínky, ulity vodních plžů) schránky, v nichž si larva kryje měkký zadeček a do nichž se v době ohrožení vtáhne celá. Tento typ larev je housenkovitého tvaru. Mimo ně existují larvy chrostíků „dravé“, tyto si schránky nestaví a žijí pod kameny. Stadium kukly probíhá ve vodě. Larvy se živí organickými částečkami, řasami nebo jinými drobnými živočichy, dospělci nektarem z květů. Chrostíci sami jsou pak významnou složkou potravy jiných živočichů (ryb, ptáků skorce, konipasa). Larvy jsou dobrými indikátory čistoty vod.

 

         Ve střední Evropě se vyskytuje přes 250 druhů. Ve vodách v okrese Vsetín bylo při hydrobiologických průzkumech v 90. letech zjištěn výskyt kolem 25 druhů.

         Nejčastěji rozšířenými rody chrostíků v okrese jsou Hydropsyche (z nich zejména druh Hydropsyche angustipennis) a Limnephilus. Z pramenů a bystřin v okolí Karolinky je známý rod Silo a Glossoma, z čistých toků rod Notidobia (Karolinka) a Rhyacophila (Karolinka, Lešná, Vsetín aj.). Dravými larvami jsou zástupci rodu Polycentropus (např. Karolinka, Valašské Meziříčí) a Plectrocnemia (Karolinka, Lešná a Valašské Meziříčí).

 

 

Řád: Motýli (Lepidoptera)

 

         Motýli patří k atraktivním a populárním skupinám hmyzu, přičemž velké a nápadné druhy jsou známé i širší veřejnosti. Z České republiky je dosud registrováno asi 3 350 druhů motýlů a taxon tak patří k nejpočetnějším řádům hmyzu.

 

         Množství druhů vykazuje výraznou ekologickou vazbu na určité typy ekosystémů a jsou tak bioindikačně významné. Především skupina tzv. velkých motýlů (makrolepidoptera) často figuruje při biologickém hodnocení kvality krajinných prvků, návrhu managementu chráněných území a posuzování negativních vlivů na životní prostředí. Důraz při takovém hodnocení je kladen jak na druhovou bohatost (diverzitu), tak na zastoupení vzácných a jinak významných druhů. Obojí je přímou měrou závislé na rozmanitosti krajinných složek a stavu jejich zachovalosti. Vsetínský region bezesporu patří ke krajinářsky atraktivním místům naší republiky a můžeme proto předpokládat, že bude po faunistické stránce bohatým územím. Bohužel existuje jen málo prací, které by uvedený předpoklad potvrdily.

 

         Z hlediska publikovaných údajů jsou v regionu nejlépe faunisticky zdokumentováni denní motýli (Dernický 1945; Spitzer 1963; Stiova 1975; Kudrna 1994) a čeleď vřetenuškovitých (Zygaenidae) (Povolný a Gregor 1946; Vaněk 1975; Kuras a Beneš 1996). Méně poznatků již existuje o nočních motýlech (Skala 1912 - 1913, 1931; Vaněk 1980, 1981; Brabec 1987) a téměř zcela chybějí údaje o nejpočetnější skupině tzv. drobných motýlů - mikrolepidoptera (Janovský a Gottwald 1990, 1991; Sitek 1994; Elsner et al. 1997; Sitek a Kuras, 2000). Shrneme-li dosavadní znalosti o motýlech Vsetínska, musíme dospět k závěru, že faunistický výzkum je zde teprve v počátcích a řada významných nálezů pravděpodobně teprve bude učiněna.

 

         Vzhledem k nevyváženým znalostem jednotlivých čeledí řádu motýlů jsou uvedeny jen vybrané druhy a to podle jejich vazby k pěti typickým stanovištím, které se v oblasti nacházejí. Těmi jsou xerotermní ekosystémy, luční ekosystémy, ekosystémy listnatého lesa, ekosystémy jehličnatého lesa a agroekosystémy. Pro každý z uvedených ekosystémů
jmenujeme charakteristické a jinak významné motýly, které se ve vsetínském okrese vyskytují.

 

 

         Xerotermní ekosystémy

 

         Xerotermními ekosystémy rozumíme především stráně s jižní expozicí, stepního a lesostepního charakteru. Pro takové biotopy je vžitý místní název „pasínky“, který etymologicky vystihuje podstatu stanovišť (pasené, resp. sečené louky). Skladba příslušných entomocenóz je bezprostředně závislá na lidské činnosti. Vzhledem k tomu, že tento ekosystém volně navazuje na podhorské louky a různé typy listnatých a jehličnatých lesů, je motýlí fauna takových stanovišť smíšená a druhově velmi bohatá. Xerotermy proto patří k nejcennějším biotopům oblasti. V regionu se nalézají nejčastěji na jižních svazích údolí Vsetínské Bečvy.

         Nápadné a druhově pestré je především společenstvo denních motýlů. Z významnějších druhů je možné jmenovat běláska hrachorového (Leptidea sinapis), žluťáska jižního (Colias alfacariensis), perleťovce prostředního (Argynnis adippe), perleťovce maceškového (Argynnis niobe), perleťovce nejmenšího (Boloria dia), hnědáska kostkovaného (Melitaea cinxia) a okáče šedohnědého (Hyponephele lycaon; v posledních letech nezvěstný). Prosluněná skalnatá místa, ale i městské zídky vyhledává okáč zední (Lasiommata megera).

 

         Charakteristickými druhy xerotermů jsou některé vřetenušky (Zygaenidae): vřetenuška štírovníková (Zygaena angelicae), vřetenuška čičorková (Zygaena ephialtes), vřetenuška mateřídoušková (Zygaena purpuralis), vřetenuška přehlížená (Zygaena minos) a zelenáček trnkový (Rhagades pruni). Raritní je přítomnost teplomilné vřetenušky třeslicové (Zygaena brizae) a zelenáčka velkého (Adscita notata; místy se vyskytuje hojně). Oba druhy jsou z republiky známé jen z několika málo míst, přičemž na většině dřívějších lokalit se dnes již nevyskytují. Doposud jen ze Vsetínska je na Moravě prokázán výskyt pernatěnky čistcové (Alucita desmodactyla) a pernatušky pcháčové (Pterophorus nephelodactylus). U obou druhů prozrazují druhová jména i názvy živných rostlin housenek. V případě pernatěnky jsou to různé druhy čistců (Stachys sp.), zato u pernatušky se jedná o pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum). Na pupavě (Carlina sp.) prodělává svůj vývoj další vzácný drobný motýl molovenka pupavová (Tebenna bjerkandrella).

 

         Z ekologického pohledu má poněkud výjimečné postavení čeleď modráskovitých (Lycaenidae), která je pro stepní biotopy typická. Na lesostepních stanovištích s porostem trnky (Prunus spinosa) se vyskytuje ostruháček březový (Thecla betulae), ostruháček kapinicový (Satyrium acaciae) a ostruháček švestkový (Satyrium pruni). Bezlesé suché stráně vyhledává modrásek černolemý (Plebejus argus), modrásek obecný (Plebejus idas; v posledních letech nezvěstný), modrásek tmavohnědý (Aricia agestis) a modrásek jetelový (Polyommatus bellargus).

 

Zvláště významná je početná populace myrmekofilního modráska černoskvrnného (Maculinea arion), který patří v České republice ke kriticky ohroženým druhům a figuruje i ve většině mezinárodních červených seznamů. Počet lokalit s výskytem tohoto modráska v ČR v poválečném období prudce poklesl a populaci na Vsetínsku pokládáme za jednu z posledních u nás. Také čeleď soumračníkovitých (Hesperiidae) doznává širšího druhového spektra na xerotermech, viz soumračník skořicový (Spialia sertorius), soumračník bělopásný (Pyrgus alveus, v posledních letech nezvěstný), soumračník mochnový (Pyrgus serratulae; v posledních letech nezvěstný) a soumračník čárkovaný (Hesperia comma).

 

         Na suchých a teplých svazích, úhorech, ale i v zahradách se vyskytuje nápadně červeně zbarvený přástevník kostivalový (Callimorpha quadripunctaria). Podobné biotopy osídluje i přástevník starčkový (Tyria jacobaeae; v posledních letech nezvěstný). Od začátku dubna do konce května můžeme na slunných stráních zastihnout ve dne poletovat samečky martináčka habrového (Saturnia pavonia). Za zmínku stojí i výskyt dalších nočních motýlů pabourovce pampeliškového (Lemonia taraxaci), lišaje pryšcového (Hyles euphorbiae), můr (Noctuidae): drobnušky trnkové (Nola cucullatella), šípověnky hnědé (Cryphia raptricula), stužkonosky švestkové (Catocala fulminea), hnědopásky polní (Lygephila viciae), blýskavky kropenaté (Hoplodrina respersa), můry jestřábníkové (Hecatera bicolorata), osenice pruhované (Lycophotia porphyrea), šedokřídlece orlíčkového (Antitype chi), píďalek (Geometridae): zelenopláštníka janovcového (Pseudoterpna pruniata), žlutokřídlece hlínožlutého (Idaea serpentata), vlnočárníka janovcového (Scotopteryx moeniata), vlnočárníka ožankového (Scotopteryx bipunctaria), vlnočárníka podobného (Scotopteryx mucronata), kropenatce čičorkového (Tephrina arenacearia), píďalky černopruhé (Anticlea derivata), píďalky svízelové (Epirrhoe molluginata), píďalky syřišťové (Nebula salicata), píďalky žluté (Cidaria fulvata), zejkovce bezového (Ourapteryx sambucaria) a dalších. Vesměs se jedná o vzácné, resp. lokání druhy preferující teplé, bezlesé nebo křovinaté stanoviště stepního charakteru. Pro některé druhy je Vsetínsko poslední oblastí výskytu na severní Moravě. Několik jmenovaných druhů je bezprostředně ohroženo zánikem biotopů, protože po ukončení extenzívního hospodaření dochází k rychlému sukcesnímu zarůstání lokalit a jejich faktickému zániku.

 

         Na některých místech doprovází pastviny jalovec (Juniperus communis), na který je troficky vázáno několik píďalek (Geometridae), např. píďalka jalovcová (Thera juniperata), píďalička jalovcová (Eupithecia intricata) a píďalička čárkovaná (Eupithecia pusillata).

 

 

         Luční ekosystémy

 

         Nazýváme jimi mezofilní podhorské a horské louky sekundárního původu a jako v případě xerotermních ekosystémů je jejich existence podmíněna hospodářskou činností člověka. Na jižně exponovaných svazích luční ekosystémy často volně přechází ve stepní a lesostepní formace. Vzhledem k faunistické podobnosti je možné k charakterizovanému ekosystému zařadit i faunu bezlesých mokřadů. Luční formace se vyskytují porůznu v celé oblasti, často ve formě maloplošných lesních luk a podél vodotečí.

 

         Pro luční faunu je typická přítomnost obvyklých denních motýlů, např. běláska zelného (Pieris brassicae), běláska řepového (Pieris rapae), běláska řepkového (Pieris. napi), běláska řeřichového (Anthocharis cardamines), žluťáska řešetlákového (Gonepteryx rhamni), babočky pavího oka (Inachis io), babočky kopřivové (Aglais urticae), babočky admirála (Vanessa atalanta), babočky bodlákové (Vanessa cardui), perleťovce velkého (Argynnis aglaja), perleťovce malého (Issoria lathonia), perleťovce dvanáctitečného (Boloria selene), hnědáska jitrocelového (Melitaea athalia), okáče bojínkového (Melanargia galathea), okáče rosičkového (Erebia medusa), okáče lučního (Maniola jurtina), okáče ječmínkového (Lasiommata maera), okáče prosíčkového (Aphantopus hyperantus), okáče poháňkového (Coenonympha pamphilus), okáče třeslicového (Coenonympha glycerion), ohniváčka celíkového (Lycaena virgaureae), ohniváčka černoskvrnného (Lycaena tityrus), modráska nejmenšího (Cupido minimus), modráska jehlicového (Polyommatus icarus), soumračníka jahodníkového (Pyrgus malvae), soumračníka metlicového (Thymelicus sylvestris), soumračníka rezavého (Ochlodes venatus) a dalších.

 

         Mezi vzácnější luční druhy motýlů patří perleťovec fialkový (Boloria euphrosyne), okáč kluběnkový (Erebia aethiops), modrásek kozincový (Glaucopsyche alexis; v posledních letech nezvěstný) a nebo nedávno popsaný bělásek Leptidea reali.

 

         Pro podhorské pásmo je charakteristický výskyt ohniváčka modrolesklého (Lycaena alciphron) a ohniváčka modrolemého (Lycaena hippothoe), modráska lesního (Cyaniris semiargus), přástevníka jitrocelového (Parasemia plantaginis), černokřídlece krabilicového (Odezia atrata), hrotnokřídlece zahradního (Hepialus lupulinus) aj.

 

         Nemůžeme opomenout ani množství nočních motýlů. Z přástevníkovitých (Arctiidae) je to nápadně zbarvený přástevník medvědí (Arctia caja), přástevník hluchavkový (Callimorpha dominula), přástevník chrastavcový (Diacrisia sanio), bourovci (Lasiocampidae): bourovec trávový (Euthrix potatoria) a bourovec ostružiníkový (Macrothylacia rubi), můry (Noctuidae): travařka luční (Amphipoea fucosa), můra hrachová (Melanchra pisi), plavokřídlec skořicový (Mythimna conigera), plavokřídlec luční (Mythimna impura), můra luční (Cerapteryx graminis), šedavka severní (Hydraecia ultima), píďalky (Geometridae): zejkovec hluchavkový (Pseudopanthera macularia), píďalka jitrocelová (Xanthorhoe spadicearia), píďalka hojná (Xanthorhoe ferrugata), píďalka povázková (Epirrhoe tristata), píďalka silenková (Perizoma hydratum), zavíječ tečkovaný (Myelois circumvoluta) aj. Častý je výskyt drobných lučních travaříků z čeledi zavíječovitých (Pyralidae): travařík luční (Crambus pratellus), travařík obecný (Crambus lathoniellus), travařík perleťový (Crambus perlellus) a travařík travní (Agriphila tristella).

 

         Za prameništní prvek můžeme označit lokálního perleťovce kopřivového (Brenthis ino). Na nivních loukách s porostem krvavce totenu (Sanguisorba officinalis) je častý modrásek bahenní (Maculinea nausithous) a dnes již vzácně se vyskytující modrásek očkovaný (Maculinea teleius). Oba jsou celoevropsky vymírající druhy chráněné Bernskou konvencí. Na obdobných loukách s porostem kakostu není vyloučený výskyt tmavohnědě zbarveného modráska bělopásného (Aricia eumedon), který se dříve vyskytoval v okolí Valašského Meziříčí. V bezlesých mokřadech se vyskytuje vzácný travařík Crambus uliginosellus, můry (Noctuidae): šedavka pobřežní (Celaena leucostigma), šedavka hnědoskvrnná (Apamea ophiogramma), plavokřídlec ostřicový (Mythimna pudorina) a plavokřídlec šedožlutý (Mythimna straminea). V jarních měsících je na květech blatouchů a jitrocelů rostoucích podél potoků častý chrostíkovník blatouchový (Micropterix calthella) a chrostíkovník Micropterix aruncella. Čeleď chrostíkovníkovití (Micropterigidae), kam oba druhy patří, reprezentuje svými ancestrálními morfologickými znaky přechodný článek mezi motýly a chrostíky (odtud české jméno čeledi).

 

 

         Ekosystémy listnatého lesa

 

         Převládajícím typem listnatého lesa jsou na Vsetínsku bučiny a jedlobučiny, v nižších polohách jsou to pak fragmenty dubohabřin, březových hájů a lužních formací. Denní motýli nejsou v lesních biotopech zastoupeni v takové míře jako v bezlesých ekosystémech. O to bohatší je však složka motýlů nočních.

 

         Denní druhy zastihneme nejčastěji na lesních světlinách a podél lesních cest. Na lesních okrajích bývá na jaře častý soumračník jitrocelový (Carterocephalus palaemon). V červnu a červenci poletuje na lesních cestách batolec duhový (Apatura iris) a batolec červený (Apatura ilia), lokálně i bělopásek topolový (Limenitis populi) a bělopásek dvouřadý (Limenitis camilla). Ve vrcholném létě se hojně vyskytuje perleťovec stříbropásek (Argynnis paphia) spolu s babočkou osikovou (Nymphalis antiopa) a babočkou jilmovou (Nymphalis polychloros). Typickým druhem lesních světlin je okáč pýrový (Pararge aegeria) a pestrobarvec petrklíčový (Hamearis lucina, v posledních letech nezvěstný).

         Mezi nejvýznamnější druhy Vsetínska bezesporu patří nenápadný okáč stínovaný (Lasiommata petropolitana), karpatský prvek, jehož výskyt byl v naší republice opakovaně potvrzen pouze ve vyšších polohách Vsetínských vrchů (např. okolí vrchu Tanečnice). Dalším vzácným a ochranářsky velmi významným druhem lesních průseků a světlin (s podrostem dymnivky, Corydalis sp.) vrcholové části Javorníků je jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne). Jasoň se dosud udržel na česko-slovenském pomezí v nepočetné populaci (jedna z posledních v České republice). Jen v Beskydech byl na Moravě prokázán výskyt vzácného mola Archinemapogon nigralbellus. Mol se vyvíjí v trouchnivějícím dřevě napadeném parazitickými houbami (případně v plodnicích těchto hub).

 

         Nápadný a charakteristický druh bukových lesů je martináček bukový (Aglia tau). Stejné biotopy obývá vzácná a lokální píďalka různorožec černopásý (Fagivorina arenaria) a na podzim šedokřídlec javorový (Nothocasis sertata). Na netýkavce (Impatiens noli-tangere), která bývá dominantní rostlinou podrostu prodělávají vývoj housenky píďalky žlutohlavé (Ecliptoptera capitata) nebo vzácné píďalky síťkované (Eustroma reticulata). V místech s výskytem hasivky (Pteridium aquilinum) bývá hojná lokálně se vyskytující píďalka kropenatec hasivkový (Petrophora chlorosata). Na kmenech buků jsou v průběhu srpna a září často k vidění pestré housenky štětconoše ořechového (Calliteara pudibunda) nebo tvarově bizarní housenky hřbetozubce bukového (Stauropus fagi).

 

         Na přirozené horské a podhorské listnaté lesy je v oblasti vázána celá řada dalších, převážně v noci aktivujících motýlů. Za všechny jmenujme alespoň vzácnější a typizační druhy - srpokřídlec bukový (Drepana cultraria), hřbetozubec tmavoúhlý (Drymonia obliterata), můry (Noctuidae): drobnuška brusnicová (Nola confusalis), drobnuška bělavá (Nola aerugula), šípověnka dubová (Moma alpium), kovolesklec půvabný (Diachrysia chryson), kovolesklec brusnicový (Autographa pulchrina), kovolesklec hluchavkový (Autographa jota), kovolesklec jestřábníkový (Autographa bractea), kukléřka věsenková (Cucullia prenanthis), blýskavka nivní (Parastichtis suspecta), blýskavka kapradinová (Phlogophora scita), blýskavka travní (Thalpophila matura), pestroskvrnka ozdobná (Polymixis gemmea), osenice pampelišková (Chersotis cuprea), osenice černoskvrnná (Noctua orbona), osenice znamenaná (Eugraphe sigma), osenice zelenavá (Actebia praecox), šedavka mnohotvárná (Apamea remissa), šedavka přehlížená (Mesapamea didyma), blýskavka plicníková (Atypha pulmonaris), můra podivná (Eriopygodes imbecillus), píďalky (Geometridae): hedvábnice podzimní (Alsophila aceraria), píďalka vlnkovaná (Rheumaptera undulata), píďalky menší (Perizoma minorata), píďalky pampelišková (Perizoma parallelolineata), píďalička knotovková (Eupithecia venosata), různorožec černopásý (Alcis maculata), žlutokřídlec březový (Epione vespertaria), drobníček šípkový (Stigmella anomalella), drobníček Trifurcula cryptella, předivka Paraswammerdamia albicapitella, molovka Argyresthia abdominalis, mol Triaxomera fulvimitrella, obaleč hrušňový (Croesia holmiana), obaleč azalkový (Acleris laterana), obaleč Philedone gerningana, obaleč Epinotia brunnichana, krasněnka Pseudatemelia josephinae aj.

 

         V březových hájích můžeme v jarních měsících pozorovat klikatě poletující samečky nápadně zbarveného (dnes již ale vzácně se vyskytujícího) strakáče březového (Endromis versicolora). Mimo strakáče je na březové porosty vázáno několik dalších jarních motýlů - černoproužka březová (Archiearis parthenias), hřbetozubec dvoubarvý (Leucodonta bicoloria), nesytka březová (Synanthedon scoliaeforme), molovka březová (Argyresthia brockeella), nebo drobný motýlek minující v listech břízy drobnokřídlík Eriocrania unimaculella. Hojným druhem nížinných listnatých lesů (především doubrav) je příležitostný škůdce obaleč dubový (Tortrix viridana).

 

         Charakteristickými druhy luhů a lemových porostů podél řek je hranostajník vrbový (Cerura vinula), vztyčnořitka osiková (Clostera pigra), stužkonoska modrá (Catocala fraxini), stužkonoska olšová (Catocala nupta), osenice kopřivová (Naenia typica), černoproužka osiková (Archiearis notha), šedokřídlec olšový (Euchoeca nebulata), píďalka dvoubarvá (Plemyria rubiginata), skvrnopásník jilmový (Abraxas sylvatus) aj.

 

 

 

         Ekosystémy jehličnatého lesa

 

         V případě ekosystémů jehličnatých lesů jsou vytipovány druhy vázané především na porosty smrku, dále jedle, borovice a modřínu. Původní klimaxové smrčiny se v oblasti nachází jen v nejvyšších polohách na severu, těsně za hranicí okresu (Kněhyně, Radhošť). Mimo tyto porosty je smrk uměle vysazován i v nižších polohách a je nejčastější dřevinou v oblasti. Je pravděpodobné, že fauna klimaxových smrčin bude bohatší, než fauna nepůvodních smrkových monokultur. Systematický výzkum motýlů v původních horských smrčinách doposud nebyl proveden. Je proto možné, že skutečný přehled druhů jehličnatých lesů okresu bude podstatně zajímavější, něž jak ho uvádí následující charakteristika, která se většinou váže k sekundárním smrkovým porostům.

 

         Jedním z mála druhů denních motýlů, který má větší afinitu k jehličnatým lesům je okáč černohnědý (Erebia ligea). K významnějším nálezům počítáme druhy přirozených horských smrkových lesů hrotnokřídlece kapradinového (Hepialus fusconebulosus), bourovce měsíčitého (Cosmotriche lobulina), píďalky (Geometridae): šedokřídlece jeřábového (Venusia cambrica), různorožce jedlového (Deileptenia ribeata), můry (Noctuidae): kovolesklece modřínového (Syngrapha ain), kovolesklece kopřivového (Syngrapha interrogationis), běloskvrnky smrkové (Panthea coenobita), šedavky rudoskvrnné (Apamea rubrirena), můry sivé (Papestra biren), přímočárnice šedé (Orthosia opima), osenice podhorské (Xestia collina), osenice velké (Eurois occulta) aj. Pouze v beskydské oblasti byl u nás nalezen drobný kovovníček Adela congruella. Kovovníček je troficky vázán na jedli a v regionu obývá jedlobukové lesy. Obdobnou trofickou vazbu má i vzácná píďalka kropenatec jedlový (Semiothisa signaria) a obaleč Acleris abietana.

 

         Typická je pro jehličnaté lesy Vsetínska přítomnost zavíječe smrkového (Dioryctria abietella), lišaje borového (Sphinx pinastri), píďalky kropenatce brusnicového (Semiothisa brunneata), kropenatce sosnového (Semiothisa liturata), běločárníka smrkového (Hylaea fasciaria), píďaličky borové (Eupithecia tantillaria), píďalky proměnlivé (Thera variata) aj. Na společenstva lišejníků, které rostou na kmenech stromů je svým vývojem vázán lišejníkovec žlutokrajný (Eilema deplanum), lišejníkovec obecný (Eilema lurideolum), lišejníkovec vroubený (Eilema complanum), nebo poměrně vzácný lišejníkovec čtveroskvrnný (Lithosia quadra).

 

         Pro smrkové monokultury je příznačný výskyt mnoha monofágních eurytopních druhů. Vzhledem k tomu, že takovému umělému ekosystému chybí účinná autoregulace, může zde docházet (a historicky jsou tyto události z regionu doloženy) k přemnožení některých druhů. Mezi známé škůdce patří bekyně mniška (Lymantria monacha), obaleč šiškový (Cydia strobilella), obaleč modřínový (Zeiraphera diniana), bourovec borový (Dendrolimus pini), sosnokaz borový (Panolis flammea), tmavoskvrnáč borový (Bupalus piniarius) a podobně.

 

 

         Agroekosystémy

 

         Má-li být výčet ekosystémů Vsetínska ucelený, je potřeba zmínit i umělé ekologické systémy, které jsou bezprostředně závislé na výrazném přísunu dodatkové energie ve formě hnojení, mechanické kultivace, chemických postřiků atd., jimiž jsou agroekosystémy. Často se jedná o monokultury a pro faunu motýlů jsou důležité především polní agrocenózy (vojtěšková pole, jeteliště, řepková pole aj.). Principiálně bychom mezi agroekosystémy mohli zařadit i další ekosystémy závislé na dotaci energie člověkem (monokultury smrku, většina bezlesých stanovišť aj.). Protože se fauna polí liší od fauny ostatních uměle vytvořených společenstev, jsou agroekosystémy charakterizovány samostatně. Společenstva agrocenóz jsou druhově chudé a živočichové, kteří se zde vyskytují patří většinou mezi eurytopní a euryekní druhy, které je možné pozorovat ve všech jmenovaných ekosystémech. Pokud jde o autochtonní druhy, které se v agrocenózách úspěšně rozmnožují, bývají zpravidla řazeni mezi příležitostné nebo významné hospodářské škůdce.

 

         Jak již bylo naznačeno, pro daný typ ekosystému jsou charakteristické „běžné“ druhy motýlů. Druhově bohatší jsou pole s pícninářskou produkcí, na kterých se vyskytuje poměrně různorodé společenstvo denních motýlů - bělásek zelný (Pieris brassicae), bělásek řepový (Pieris rapae), bělásek řepkový ((Pieris napi), žluťásek čičorečkový (Colias hyale), žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni), babočka paví oko (Inachis io) a babočka kopřivová (Aglais urticae), perleťovec malý (Issoria lathonia), okáč luční (Maniola jurtina), okáč poháňkový (Coenonympha pamphilus), modrásek jehlicový (Polyommatus icarus), soumračník čárečkovaný (Thymelicus lineola) aj.

         K významnějším hostům polních agrocenóz patří chráněný otakárek fenyklový (Papilio machaon). Velmi zajímavý byl nález samičky ohniváčka černočárného (Lycaena dispar) na vojtěškovém poli poblíž Huslenek v roce 1993. Druh je zařazen v Červené knize ČSFR, je chráněn Bernskou konvencí a figuruje na stránkách dalších mezinárodních červených seznamů. Současně se jedná o jeden z nejsevernějších nálezů ohniváčka na Moravě. V příznivých letech se v agrocenózách vyskytují i tažní motýli jako bělásek rezedkový (Pontia daplidice) nebo pomerančově zbarvený žluťásek čilimníkový (Colias crocea). I když prozatím není ze Vsetínska znám tažný žluťásek tolicový (Colias erate), který se rozšířil na naše území po roce 1990, můžeme zde jeho výskyt očekávat.

 

         Typickým nočním motýlem, který je aktivní i ve dne, je kovolesklec gama (Autographa gamma). Hojné jsou zde polní osenice - osenice černé c (Xestia c-nigrum), osenice ypsilonová (Agrotis ipsilon), osenice vykřičníková (Agrotis exclamationis), osenice polní (Agrotis segetum), píďalky kropenatec jetelový (Semiothisa clathrata), tmavoskvrnáč vřesový (Ematurga atomaria), zavíječ kukuřičný (Evergestis pallidata) aj.

 

         Většina jmenovaných druhů v agroekosystémech neprodělává svůj vývoj (s výjimkou škůdců), ale využívá je pouze jako potravního zdroje imag.

 

 

Řád: Dvoukřídlí (Diptera)

 

         Dvoukřídlí jsou z hlediska počtu druhů jedním z největších hmyzích řádů (dosud je známo přes 100 000 druhů) a jsou také skupinou hmyzu značně významnou pro člověka. Z České republiky a Slovenska je známo více než 7600 druhů dvoukřídlých náležejících do 115 čeledí (Chvála 1997) a každým rokem jsou na území ČR objevovány desítky dalších druhů, z toho některé jsou popisovány jako nové pro vědu. Snad žádné jiné skupině hmyzu se v ČR nevěnuje více profesionálních pracovníků než právě dvoukřídlým, přestože je tento hmyz spíše na okraji zájmu entomologů amatérů. Základní informace o určování, biologii a systematice našich druhů včetně přehledu nejdůležitější literatury lze najít v publikaci Doskočila et al. (1977).

 

         Základním znakem dvoukřídlých je přítomnost pouze jednoho (předního) páru křídel, přičemž zadní pár je přeměněn v tzv. kyvadélka (haltery). Řád rozdělujeme podle délky a tvaru tykadel na dva podřády - dlouhorozí(Nematocera) a krátkorozí (Brachycera). V následujícím přehledu jsou uvedeny především čeledi, u kterých je znám alespoň jeden literární nebo původní údaj o výskytu v okrese Vsetín.

 

 

Podřád: Dlouhorozí (Nematocera)

 

Čeleď Tipličkovití (Trichoceridae)

 

         Středně velcí až drobní dvoukřídlí připomínající malé tiplice, od nichž se liší přítomností jednoduchých oček (ocelli) a detaily v křídelní žilnatině. Larvy žijí v tlející opadance, dřevě apod. Dospělci létají při oteplení i v zimě, často ve velkém počtu. V ČR bylo dosud zjištěno necelých 20 druhů, většinou obtížně určitelných. Mezi naše nejhojnější druhy patří tiplička zimní (Trichocera hiemalis) s čirými křídly a tiplička popelová (Trichocera maculipennis) se skvrnitými křídly. Ve střední Evropě jsou v současnosti stále popisovány nové druhy této čeledi, z nichž některé žijí také na Vsetínsku, např. druh Trichocera sparsa (viz Starý a Martinovský 1996).

Čeleď Tiplicovití (Tipulidae)

 

         Druhově bohatá skupina velkých až středně velkých dvoukřídlých, některé druhy patří mezi největší dvoukřídlé vůbec. Larvy žijí v půdě, v tlejícím dřevě, mechu apod. Dospělci se vyskytují v různých typech biotopů. Největším evropským druhem čeledi je tiplice obrovská (Tipula maxima), která se nehojně vyskytuje podél potoků a na Vsetínsku se vyskytuje např. na lokalitě Losový u obce Huslenky. K hojným druhům patří tiplice lesní (Tipula scripta), tiplice zelná (Tipula oleracea), tiplice bahenní (Tipula paludosa) a tiplice horská (Tipula excisa). V okrese Vsetín byly zaznamenány také velmi vzácné tiplice Nephrotoma austriaca a Tipula pseudocrassiventris, které jsou u nás známy pouze z jediné lokality v okolí Prostřední Bečvy (Martinovský 1997).

 

 

Čeleď Bahnomilkovití (Limoniidae)

 

         Zástupci této druhově početné čeledi připomínají menší tiplice, od nichž se liší postavením žilek na křídlech. Larvy žijí v různých typech vlhkého prostředí, dospělce zastihneme nejčastěji podél lesních potoků a na jiných stinných místech. Největší naší bahnomilkou je bahnomilka obrovská (Pedicia rivosa) s typickou tmavou trojúhelníkovou kresbou na křídlech, která bývá nově zařazována do samostatné čeledi Pediciidae. Mezi hojné druhy bahnomilek patří např. bahnomilka obecná (Dicranomyia modesta), bahnomilka žlutá (Metalimnobia bifasciata) a druh Limonia phragmitidis (=tripunctata). Ze vzácnějších druhů byla na Vsetínsku zjištěna bahnomilka Idiocera punctata, odchycená v obci Nový Hrozenkov - Lušová. Dále druh Antocha alpigena má jedinou moravskou známou lokalitu v okolí Prostřední Bečvy. Podobně druh Ormosia bihamata zde má jedinou dosud známou lokalitu v rámci celého bývalého Československa (viz Starý 1993).

Čeleď Slídilkovití (Ptychopteridae)

 

         Štíhlí a dlouhonozí dvoukřídlí se skvrnitými křídly, podobní bahnomilkám, od nichž se liší žilnatinou křídel a leskle černým tělem. Larvy žijí v bažinách a mají na konci těla dlouhou dýchací trubičku. V ČR se vyskytuje 8 druhů, na Vsetínsku byl doložen výskyt druhu Ptychoptera albimana u Zděchova (Zitek-Zwyrtek 1971).

 

 

Čeleď Koutulovití (Psychodidae)

 

         Drobní dvoukřídlí charakteristického vzhledu s hustě ochlupeným tělem i křídly, která v klidu často střechovitě překrývají zadeček. Na území bývalého Československa se vyskytuje asi 100 druhů, přičemž stále jsou popisovány druhy i rody nové. Koutule Psychoda alternata se vyskytuje masově na biologických filtrech čistíren odpadních vod.

 

 

Čeleď Přísalkovití (Blephariceridae)

 

         Malá čeleď s druhy podobnými menším tiplicím. Žijí v blízkosti tekoucích vod, kaskádovitých potoků a říček. Larvy jsou přizpůsobené životu v prudce tekoucích vodách, jsou zploštělé a na spodní straně těla mají šest přísavek, kterými se přidržují na kamenech. Larvy jsou velmi citlivé na znečištění vody a slouží jako významní bioindikátoři kvality vody. Na území okresu se můžeme setkat s přísalkou Liponeura cinerascens.

 

 

Čeleď Komárovití (Culicidae)

 

         Všeobecně známí dvoukřídlí vyznačující se dlouhým sosákem a šupinkami na křídlech i na těle. Samičky komárů jsou nejčastějšími ektoparazity člověka, savců a ptáků a v teplejších krajinách i přenašeči původců některých vážných onemocnění. Larvy a kukly se vyvíjejí ve stojaté nebo pomalu tekoucí vodě, dospělci se zdržují na vlhčích místech. V ČR se vyskytuje necelých 50 druhů. V okrese Vsetín bylo v roce 1978 při průzkumu na 11 lokalitách zjištěno celkem 16 druhů (Šikula, 1980). K všeobecně rozšířeným druhům v okrese patří komár pisklavý (Culex pipiens) a komár Aedes cinereus. V obytných budovách byl velmi často zjišťován poddruh komára pisklavého Culex pipiens molestus. Hojným druhem v biotopech pozměněných lidskou činností je Culisetta annulata. Velmi rozšířeným druhem zejména v lesních biotopech je komár obecný (Aedes cantans). Často se v okrese vyskytuje i potenciální přenašeč malárie anofeles čtyřskvrnný (Anopheles maculipennis) a druhy, u kterých byl v jiných oblastech izolován virus Ťahyňa (kromě uvedeného Aedes cantans dále komár útočný Aedes vexans, Aedes communis a Aedes punctor). V deštivějších a vlhčích letech se komáři vyskytují ve větším množství, lokálně způsobují menší kalamity např. v okolí Choryně (nejčastěji se přemnožují Aedes cinereus a Aedes cantans, méně Aedes annulipes a v létě i Anopheles maculipennis). Přítomnost patologicky významných virů nebyla u komárů v okrese dosud zkoumána.

 

 

Čeleď Pakomárovití (Chironomidae)

 

         Pakomáři jsou jednou z druhově nejbohatších čeledí mezi dvoukřídlými a hmyzem vůbec. Ve střední Evropě žije téměř 1000 druhů. Z České republiky je dosud známo necelých 200 druhů, skutečný počet však bude mnohem větší. V okrese Vsetín bylo v 90. letech při hydrobiologických průzkumech zjištěno kolem 50 druhů. Vývoj většiny druhů probíhá ve vodě, kde larvy tvoří jádro zvířeny dna a jsou důležitou potravou ryb. Dospělci žijí jen krátce a mají zakrnělé ústní ústrojí. Nejznámějším druhem je pakomár kouřový (Chironomus plumosus), jehož červené larvy žijí v bahně stojatých vod. Samci se shlukují do velkých rojů, do kterých vletují samice a dochází ke kopulaci. Na území okresu Vsetín byli pakomáři spolu s jiným vodním hmyzem v 50. letech sledováni na přehradě Bystřička, Kubíček (1956) uvádí z této lokality např. druhy Chironomus plumosus, Prodiamesa olivacea a Tanypus punctipennis. Dalších asi 45 druhů a rodů pakomárů bylo zjištěno při hydrobiologických průzkumech v 90. letech z nich nejčastěji se vyskytujícím taxonem byl rod Trichlocladius a druh Tanytarsus gregarius.

 

 

Čeleď Pakomárcovití (Ceratopogonidae)

 

         Drobní dvoukřídlí (délka těla pod 5 mm), z nichž mnozí sají krev různým živočichům včetně člověka. Krevsající druhy patří především do početného rodu Culicoides. Po celém území naší republiky se vyskytuje pakomárec bleší (Culicoides pulicaris), který masově napadá hospodářská zvířata a člověka. Při hydrobiologických průzkumech v 90. letech byli v okrese Vsetín zjištěni pakomárci Culicoides nubeculosus, Culicoides riethi, Palpomyia lineata, Bezzia sp. a Ceratopogon sp., celkově je však konkrétních údajů z okresu málo. Přehled českých druhů lze nalézt v publikaci Chvály et al. (1980).

 

 

Čeleď Muchničkovití (Simuliidae)

 

         Drobní dvoukřídlí o délce těla 2-5 mm, kteří se vyvíjejí v tekoucích vodách. Samice mnohých druhů sají krev obratlovců včetně člověka. V ČR žije přes 40 druhů. Na celém území České republiky je běžná muchnička zdobená (Simulium ornatum), při hydrobiologických průzkumech v 90. letech byly v okrese dále zjištěny muchničky Simulium vulgare, Prosimulium hirtipes, Eusimulium sp. a Odagmia sp.

 

 

Čeleď Kalužnatkovití (Thaumaleidae)

 

         Nenápadné, tmavě zbarvené mouchy o velikosti kolem 5 mm, jejichž larvy žijí v čistých potocích a prameništích. U nás žije 11 druhů, z toho 3 druhy byly popsány teprve v nedávné době dr. J. Martinovským a prof. R. Rozkošným (1976). Z těchto tří druhů žije v Beskydech kalužnatka Thaumalea remota (Staré Hamry, Ostravice) a vzácný druh Thaumalea aperta, který je z našeho území známý jen z okolí Bílé (Martinovský, Rozkošný 1976).

 

 

Čeleď Bedlobytkovití (Mycetophilidae)

 

         Bedlobytky jsou známy především díky svým larvám, které způsobují známou „červivost“ hub. Je to druhově velmi početná a morfologicky různorodá skupina mušek podobných komárům, které poznáme podle nápadně dlouhých kyčlí a vyklenuté hrudi. V přírodě se hojně vyskytují především na vlhčích a stinných místech, např. v okolí lesních potůčků, ale také např. v jeskyních. Můžeme si je také sami vychovat přímo z hub (v jakékoli nádobce, ve které zajistíme přívod vzduchu a na dně vrstvičku zeminy). Většina našich druhů je oligofágních, méně druhů je polyfágních a u některých rodů (např. Bolitophila, Mycetophila, Brachypeza) se vyskytuje tendence k monofagii. Některé bedlobytky se živí dravě nebo výtrusy dřevokazných hub. V České republice se vyskytuje více než 500 druhů bedlobytek (Mycetophilidae), které spolu s několika příbuznými čeleděmi tvoří nadčeleď Sciaroidea. K nejhojnějším druhům patří bedlobytka houbová (Mycetophila fungorum), polyfágní druh, který lze snadno vychovat např. z hřibovitých hub. Bedlobytka hnědá (Cordyla fusca) se vyvíjí v holubinkách a je známá také z Moravskoslezských Beskyd. Z okresu Vsetín bylo publikováno několik konkrétních údajů z okolí Velkých Karlovic. Tak např. Laštovka (1972) zde zjistil vzácnou bedlobytku Dynatosoma thoracicum, kterou vychoval z bělochoroše modravého (Tyromyces caesius) a také druh Platurocypta testata, který vychoval z hlenky vlčího mléka (Lycogala epidendrum). Ze stejné lokality jsou udávány také druhy Diadocidia ferruginosa a Diadocidia spinosula z malé příbuzné čeledi Diadocidiidae (Laštovka a Matile 1972). Další údaje např. Ševčík (1999).

 

 

Čeleď Bejlomorkovití (Cecidomyiidae)

 

         Druhově velmi početná čeleď drobných dvoukřídlých s nebodavým ústním ústrojím, dlouhýma nohama a redukovanou křídelní žilnatinou. Larvy většiny druhů jsou fytofágní a vytvářejí na rostlinách charakteristické znetvořeniny, tzv. hálky (cecidie), nebo žijí jako hosté (inkvilini) v hálkách jiných druhů bejlomorek nebo jiného hmyzu. V České republice žije přes 500 druhů bejlomorek a jednotlivé druhy se velmi obtížně určují. Jedním z nejznámějších druhů je bejlomorka buková (Mikiola fagi), která způsobuje zašpičatělé červené hálky na listech buků. Vyskytuje se spolu s hostitelskou dřevinou po celé Evropě a je běžná i na Vsetínsku (Skuhravá 1994). Na listech buku vytváří hálky též bejlomorka bučinová (Hartigiola annulipes). Mezi naše nejběžnější druhy, zaznamenané také v okrese Vsetín (viz Skuhravá 1994) dále patří druhy Dasineura hyperici (hálky na třezalce tečkované), Geocrypta galii (hálky na stonku svízele povázky) a Jaapiella veronicae (hálky na rozrazilu rezekvítku). Kompletní informace o rozšíření a hostitelských rostlinách našich bejlomorek lze nalézt v článcích Skuhravé (např. 1994).

 

 

Čeleď Pamuchnicovití (Scatopsidae)

 

         Nenápadní, tmavě zbarvení dvoukřídlí o velikosti do 5 mm. Biologie málo známá, většina druhů je saprofágních, některé druhy jsou synantropní, známá je také myrmekofilie. Z České republiky je známo 40 druhů. Běžným druhem s kosmopolitním rozšířením je pamuchnice černá (Scatopse notata). Martinovský (1996) uvádí z okresu Vsetín následující druhy: Anapausis haemorrhoidalis, Reichertella pulicaria (oba z PP Kudlačena), Apiloscatopse flavicollis, Apiloscatopse gracilis, Apiloscatopse scutellata (Prostřední Bečva), Thripomorpha bifida (Horní Bečva).

 

 

Čeleď Muchnicovití (Bibionidae)

 

         Středně velcí, pomalu létající a většinou tmavě zbarvení dvoukřídlí s chlupatým tělem a nápadným pohlavním dimorfismem. Samci mají velké chlupaté oči, samice mají oči malé a lysé. Dospělci se vyskytují často velmi početně na jaře na vegetaci nebo v rojích nad vyvýšeninami terénu. U nás žije necelých 20 druhů, z nichž nejznámější jsou muchnice březnová (Bibio marci), která je celá černá a muchnice zahradní (Bibio hortulanus), u které jsou samice červeně zbarvené.

 

 

Čeleď Stružilkovití (Anisopodidae)

 

         Středně velcí, okolo 1 cm, dvoukřídlí, hnědavého zbarvení, s dlouhýma nohama a skvrnitými křídly. Stružilka okenní (Sylvicola fenestralis) je známý, ale poměrně vzácný druh, který byl dosud často zaměňován s běžnějším druhem Sylvicola cinctus. Larvy žijí v hnijících rostlinách, především z čeledi miříkovitých, dospělci žijí převážně v lesích, někdy přilétají do lidských obydlí za světlem. V ČR dosud zjištěno osm druhů včetně podčeledi Mycetobiinae, která bývá často uváděna jako samostatná čeleď. Přehled dosavadních nálezů v ČR a SR zpracovává Ševčík (in prep.).

 

 

Podřád: Krátkorozí (Brachycera)

 

Čeleď Číhalkovití (Athericidae, Rhagionidae)

 

         Převážně dravé mouchy, jejichž larvy žijí ve vlhké půdě (Rhagionidae) nebo ve vodě potoků a řek (Athericidae). Larvy některých druhů rodu Rhagio napadají dravě žížaly. V ČR žije 26 druhů (Chvála 1997). Zajímavou bionomii má číhalka pospolná (Atherix ibis), která je doložena např. z okolí Rožnova p. R. (Rozkošný a Spitzer 1965), při hydrobiologických průzkumech byla v 90. letech zjištěna u Karo-linky a Valašského Meziříčí. Oplozené samice vytvářejí nápadné shluky na větvích nebo jiných předmětech nad hladinou potoků a navzájem se spojí nakladenými vajíčky. Larvy se krátce živí těly mrtvých samiček a pak padají do vody, kde probíhá dvouletý vývoj. Z dalších druhů jsou ze Vsetínska uvedeny číhalky Rhagio lineola (Rožnov) a Rhagio notatus (Zděchov), viz Rozkošný a Spitzer (1965).

 

Čeleď Bráněnkovití (Stratiomyiidae)

 

         Středně veliké, pestře zbarvené mouchy, které vděčí za svůj název trnům na zadní části hrudi (štítku). Mají zpravidla nápadně široký a zploštělý zadeček. Larvy žijí na nejrůznějších místech, nejčastěji ve vodě nebo v půdě. Dnes se s bráněnkami setkáme již jen vzácně a tak většina údajů o nápadných druzích pochází z dřívější doby. Nejznámější je žlutočerně zbarvená bráněnka měnlivá (Stratiomys chamaeleon), která je spolu s druhy Stratiomys longicornis a Stratiomys potamida doložena i z vrchu Kyčera na Rožnovsku, ovšem tyto údaje pocházejí z minulého století (viz Dušek a Rozkošný 1965). Nově potvrzen byl výskyt druhů Stratiomys potamida a Stratiomys ruficornis na lokalitě Losový v Huslenkách. Na stejné lokalitě byla zjištěna také červenočerně zbarvená bráněnka Clitellaria ephippium, jejíž larvy žijí v mraveništích druhu Lasius fuliginosus. K běžným druhům patří lesklá, zeleně zbarvená bráněnka Chloromyia formosa.

 

 

Čeleď Ovádovití (Tabanidae)

 

         Všeobecně známé mouchy středních až velkých rozměrů s velkým významem ve zdravotnictví a epidemiologii, neboť samice většiny druhů sají krev teplokrevných živočichů včetně člověka. Samci se živí květním nektarem a setkáme se s nimi jen zřídka v lesích a na loukách. Dospělci i larvy se zdržují především v okolí vod. V České republice žije přes 60 druhů. Všeobecně známým bodavým hmyzem je nejhojnější druh čeledi bzikavka dešťová (Haematopota pluvialis), kterou poznáme podle šedavého zbarvení a skvrnitých křídel. Citelně bodá také bzikavka slepoočka (Chrysops caecutiens), která je naopak pestře zbarvená, na křídlech má výraznou černou příčnou pásku, první články zadečku jsou žluté s černou skvrnou ve tvaru písmene „x“. Oba druhy se vyskytují po celém území našeho státu a jsou doloženy také z okresu Vsetín (srov. Ježek a Ježková 1978). Mezi větší druhy s čirými křídly patří ovád bzučivý (Tabanus bromius), který napadá teplokrevné živočichy včetně člověka. Vzácnějším teplomilným druhem je ovád Tabanus tergestinus, který napadá především skot a koně a je u nás znám pouze z několika lokalit na jižní Moravě, ale také z Beskyd (viz Ježek a Ježková 1978). Z dalších zástupců čeledi ovádovití uvádí Ježek a Ježková (1978) ze Vsetínska druhy Silvius alpinus a Heptatoma pellucens.

 

 

Čeleď Roupcovití (Asilidae)

 

         Poměrně velcí, štíhlí a často chlupatí dvoukřídlí, kteří jsou vesměs dobrými letci a kořist uchvacují za letu. Žijí většinou na teplejších a sušších místech, ale také v horách. V ČR se vyskytuje necelých 100 druhů, v okrese Vsetín bylo při cíleném průzkumu na několika lokalitách zjištěno 19 druhů. Běžný je roupec žlutý (Laphria flava), známý např. z lokalit Brňov - Potoky a Bystřička, dále druhy Leptogaster cylindrica, Leptogaster guttiventris, Neoitamus socius, Dysmachus picipes, Machimus atricapillus, Dioctria linearis a další, podrobnější údaje jsou v práci Brabce (1983).

 

 

Čeleď Dlouhososkovití (Bombyliidae)

 

         Úhledné, huňaté mouchy, které připomínají malé čmeláky. Některé druhy mají dlouhý sosák, který dal název celé čeledi. Larvy cizopasí v larvách samotářských včel a vos, motýlů a jiného hmyzu. V ČR žije přes 40 druhů. Již brzy na jaře se můžeme setkat s dlouhososkou velkou (Bombylius major), která létá podobně jako kolibříci podél květů tak, že se v letu zastaví a saje nektar. Dlouhososka kuklicová (Hemipenthes morio) má černě zbarvené tělo i přední polovinu křídel a její larvy se vyvíjejí jako hyperparazité kuklic a lumků, kteří sami parazitují v larvách motýlů. Dospělci poletují a sedají na prosluněné okraje lesů a lesní cesty. Na Vsetínsku se vyskytuje také podobný, ale vzácnější druh Hemipenthes maurus, který se liší tvarem černých skvrn na křídlech.

 

 

Čeleď Kroužilkovití (Empididae)

 

         Druhově bohatá a různorodá čeleď středně velkých dvoukřídlých (délka těla 1 až 12 mm), s nimiž se setkáváme v přírodě na mnoha místech od jara až do pozdního podzimu. Bionomie je různorodá, typické jsou tzv. svatební lety, při kterých samec v průběhu kopulace předává samici kořist, tzv. svatební dar. Mezi běžné druhy patří např. kroužilka běžná (Empis tessellata), Empis stercorea, Empis trigramma a časně jarní druh Empis borealis.

 

Čeleď Lupicovití (Dolichopodidae)

 

         Většinou drobné, kovově zelené mouchy vlhkých stanovišť. Larvy žijí v bahně a jsou většinou dravé. V ČR žije přes 300 druhů, např. lupice obecná (Dolichopus aeneus).

 

 

Čeleď Hrbilkovití (Phoridae)

 

         Drobní dvoukřídlí o délce těla do 5 mm s vyklenutou hrudí a redukovanou žilnatinou. Larvy žijí v tlejících zbytcích rostlinného původu, na mršinách, v houbách a také cizopasně v mravencích a jiném hmyzu. Dospělce lze zastihnout na nejrůznějších místech. V ČR dosud zjištěno asi 200 druhů. Nápadnějším druhem je např. hrbilka sametová (Phora aterrima). Některé obtížně určitelné zástupce rozsáhlého rodu Megaselia je možné vychovat z hub, např. žlutě zbarvený druh Megaselia lutea.

Čeleď Pestřenkovití (Syrphidae)

 

         Velmi početná a ekologicky i morfologicky variabilní skupina dvoukřídlých. Křídla všech pestřenek se vyznačují přítomností nepravé žilky na křídle zvané vena spuria. Druhy této čeledi jsou schopny vířit nehnutě ve vzduchu. Často se s tím setkáme i u naší nejhojnější pestřenky pruhované (Episyrphus balteatus), která patří také ve vsetínském okrese k běžným zástupcům skupiny. Mnohé vzácné druhy pestřenek jsou řazeny mezi sběratelsky nejatraktivnější mouchy díky své velikosti a pestrému zbarvení, kterým často věrně napodobují blanokřídlý hmyz, především vosy (např. hojný druh pestřenka rybízová, Syrphus ribesii, a mnoho dalších druhů podčeledi Syrphinae), čmeláky (např. pestřenka čmeláčí Volucella bombylans a druhy rodu Criorhina) nebo včely (např. hojná včelice trubcová Eristalis tenax). Na rozdíl od většiny čeledí dvoukřídlých byl u této skupiny v okrese již proveden cílený průzkum. Z 368 druhů pestřenek známých v České republice byl na několika lokalitách v okrese Vsetín zaznamenán výskyt 162 druhů (Petřík 1991, Mazánek a Bičík 1997). Čtyři druhy byly publikovány jako nové pro faunu České republiky (označené v následujících výčtech ČR), a dva druhy jako nové pro faunu Moravy (dále označeno M). Nejvýznamnější je bohaté zastoupení vzácných a ohrožených pestřenek, které jsou svými saprofágně-xylofágními larvami vázané na ubývající staré přirozené lesy: Blera falax (Velké Karlovice - Razula, Nový Hrozenkov-Křižný), Brachyopa vittata (ČR, Křižný), Brachyopa dorsata (M, Nový Hrozenkov - Lušová), Callicera aenea (potvrzení výskytu na Moravě, Halenkov - Peciválka), Calliprobola speciosa (Huslenky - Losový), Criorhina asilica (Křižný, Huslenky- Ochmelov), Criorhina berberina (hojná na kvetoucím hlohu lokality, Peciválka, Křižný), Criorhina ranunculi (početný výskyt na kvetoucím hlohu, Peciválka, Ochmelov, Křižný), Temnostoma bombylans (Losový), Xylota coeruleiventris (ČR, Nový Hrozenkov - Lušová), Xylota ignava (Nový Hrozenkov - Lušová), Xylota xanthocnema (potvrzení výskytu na Moravě, Zděchov). Na lesy je vázán i mykofágní druh tmavotělky Cheilosia longula (M, Peciválka a Křižný) a vzácný druh Dasysyrphus pauxillus (Losový), jehož larvy jsou mšicožravé. Na květnatých extensivních pastvinách se vyskytují kromě nejhojnější pestřenky travní Sphaerophoria scripta aj. i pestřenky Sphaerophoria batava (ČR, Křižný), vzácná Sphaerophoria shirchan (Peciválka) a Platycheirus sticticus (Zděchov - jedná se pravděpodobně o jedinou známou lokalitu současného výskytu tohoto druhu na Moravě). Překvapivý je výskyt vzácnějších teplomilných pestřenek Pipizella annulata (ČR) a Eumerus tricolor na extensivně spásaných jižních svazích lokality Losový u Huslenek. Bioindikační význam má i početný výskyt tří teplomilných a ohrožených druhů rodu Microdon, jejichž larvy se vyvíjejí v mraveništích.

 

Čeleď Hlavatěnkovití (Pipunculidae)

 

         Malí až středně velcí dvoukřídlí s nápadně velkou kulatou hlavou. Larvy se vyvíjejí endoparaziticky v nymfách a dospělcích křísů. Hojnějším druhem je hlavatěnka polní (Pipunculus campestris), z větších druhů je relativně nejčastější Nephrocerus lapponicus.

 

 

Čeleď Očnatkovití (Conopidae)

 

         Většinou pestře zbarvené mouchy napodobující zbarvením blanokřídlý hmyz, v němž se larvy endoparaziticky vyvíjejí. V ČR žije asi 50 druhů, na Vsetínsku bylo v 90. letech nově zjištěno 12 druhů. K relativně hojným druhům patří očnatka hnědá (Conops vesicularis), která se vyvíjí v hnízdech čmeláků a druhy Myopa buccata, Thecophora atra a další.

 

 

Čeleď Stlačenkovití (Platypezidae, Opetiidae)

 

         Drobní, tmavě zbarvení dvoukřídlí, jejichž ploché larvy žijí v houbách. Vaňhara (1995) udává z okolí Prostřední Bečvy druhy Opetia nigra, Agathomyia antennata, Agathomyia elegantula, Agathomyia unicolor a Callo-myia amoena. Velmi vzácným druhem je Microsania straeleni, která je na území bývalého Československa dosud známa jen z vrchu Cáb na Vsetínsku (Vaňhara 1995).

Čeleď Štíhlonožkovití (Micropezidae)

 

         Protáhlí, tmaví dvoukřídlí s dlouhýma nohama. Larvy jsou fytofágní a saprofágní. Běžným druhem je štíhlonožka drobná (Micropeza corrigiolata), známá mimo jiné z Beskyd. Ze Vsetínska jsou v literatuře uvedeny dva vzácnější druhy - Cnodacophora sellata (Zděchov) a Compso-bata commutata (Soláň), viz Roháček a Barták (1990).

 

 

Čeleď Dlouhatkovití (Tanypezidae)

 

         Tato čeleď je v ČR zastoupena pouze jedním, málo známým druhem dlouhatka hnědá (Tanypeza longimana), který byl zjištěn také v okolí Dolní Bečvy (Roháček 1995a).

 

 

Čeleď Vrtulovití (Tephritidae)

 

         Pestře zbarvené, většinou drobné mouchy, které se vyvíjejí v různých částech rostlin. Všeobecně známá je vrtule třešňová (Rhagoletis cerasi), jejíž larvy způsobují červivost třešní. Z území okresu Vsetín jsou v literatuře zaznamenány např. druhy Urophora jaceana a vzácnější Campiglossa guttella, oba byly zjištěny v PP Kudlačena (Kinkorová a Chvála 1997).

 

 

Čeleď Vláhomilkovití (Sciomyzidae)

 

         Nevelká čeleď drobných až středně velkých dvoukřídlých se zajímavou bionomií. Larvy jsou výlučně malakofágní, živí se dravě nebo paraziticky různými druhy plicnatých plžů. V České republice žije přes 70 druhů. Mezi hojné druhy patří vláhomilka Sepedon spinipes (zjištěna např. v rybníku Neratov u Prlova) a Limnia unguicornis, známá na Vsetínsku z okolí Zděchova (Rozkošný 1966). Z dalších druhů jsou z okresu uvedeny Elgiva cucularia, Hydromya dorsalis (oba Rožnov), Tetanocera unicolor (Velké Karlovice), Tetanocera. silvatica (Zděchov), Tetanocera punctifrons (Bílá), Tetanocera ferruginea (Rožnov, Velké Karlovice), Tetanocera arrogans (Zděchov), Renocera fuscinervis (Zděchov) a další (viz Rozkošný 1966).

 

 

Čeleď Různatkovití (Clusiidae)

 

         Malá čeleď drobných dvoukřídlých nalézaných v časném létě na kmenech stromů. Běžnými druhy jsou různatka Clusia flava, Clusiodes albimanus a Clusiodes ruficollis, známé také z okolí Dolní a Prostřední Bečvy (Roháček 1995b).

 

Čeleď Hloubilkovití (Anthomyzidae)

 

         Drobní dvoukřídlí s užšími a protáhlejšími křídly. Larvy jsou saprofágní nebo fytofágní. U druhu Stiphrosoma sabulosum se často vyskytují brachypterní jedinci (mají zkrácená křídla). Je udáván např. z Horní Bečvy (Roháček 1996a).

 

 

Čeleď Pestřicovití (Opomyzidae)

 

         Drobné mouchy se skvrnami na křídlech, jejichž larvy se vyvíjejí v travinách a mohou způsobovat škody na obilí. Běžným druhem je pestřice obilná (Opomyza florum). Z okolí Velkých Karlovic je udáván vzácnější druh Geomyza balachowskyi (viz Martinek 1978).

 

 

Čeleď Žlutnatkovití (Chyromyiidae)

 

         Drobní, žlutě zbarvení dvoukřídlí. Poměrně běžná je žlutnatka drobná (Chyromya flava), která je uváděna i z okolí Vsetína (Ebejer a Roháček 1995).

 

 

Čeleď Mrvnatkovití (Sphaeroceridae)

 

         Drobní, tmavě zbarvení dvoukřídlí pro něž je charakteristická koprofagie a saprofagie. Mnohé druhy jsou chladnomilné (psychrofilní) a některé žijí v hnízdech savců a v jeskyních. V České republice je tato čeleď již dobře prostudována a vyskytuje se zde přes 100 druhů. K hojnějším druhům patří mrvnatka černá (Crumomyia nigra), která žije na exkrementech živočichů, zvláště na pastvinách a je uváděna např. z vrchu Cáb (Roháček 1991). Mezi další druhy zjištěné v okrese patří Crumomyia nitida, Crumomyia glabrifrons, Crumomyia notabilis a vzácný druh Ischiolepta scabricula (Roháček 1991, 1995c).

 

 

Čeleď Zavalitkovití (Milichiidae)

 

         Velmi malí dvoukřídlí málo známé bionomie. Z okolí Vsetína je publikován výskyt zavalitky Leptometopa latipes, která se často vyskytuje v hnízdech ptáků a z okolí Prostřední Bečvy druh Neophyllomyza acyglossa (viz Roháček 1996a).

 

 

Čeleď Peřivkovití (Carnidae)

 

         Malá čeleď drobných dvoukřídlých. Peřivka polokřídlá (Carnus hemapterus) žije v hnízdech ptáků, např. poštolky obecné, nicméně z okresu Vsetín není dosud známa. Z okolí Vsetína je publikován výskyt druhu Meoneura carpathica (viz Roháček 1996b).

 

 

Čeleď Octomilkovití (Drosophilidae)

 

         Drobní dvoukřídlí, kteří se vyvíjejí na kvasících organických látkách jako ovoci, houbách apod. Některé druhy se dají snadno chovat na umělých médiích a tak jsou častými objekty experimentálních prací, např. v genetice. Všeobecně známý je kosmopolitní druh octomilka obecná (Drosophila melanogaster), k hojným druhům patří také octomilka okenní (Drosophila fenestrarum). Z okolí Dolní Bečvy je udáván vzácnější druh Chymomyza caudatula (Máca 1997). Ze zástupců příbuzné čeledi Diastatidae jsou z okolí Prostřední Bečvy uváděny druhy Diastata costata a Diastata fuscula (viz Roháček 1994).

 

 

Čeleď Výkalnicovití (Scatophagidae)

 

         Malí až středně velcí dvoukřídlí, zdržující se na stinných místech v trávě a křovinách. Dospělci jsou draví, u rodu Scatophaga také koprofágní. Larvy jsou známy jen u několika druhů, žijí na různých místech, v půdě, ve vodě, v trusu a převážně jsou dravé. Larvy rodů Norellisoma a Cordilura minují v listech nebo stoncích rostlin. V ČR žije přes 60 druhů. V okrese se běžně vyskytuje výkalnice hnojní (Scatophaga stercoraria), žlutohnědě zbarvený druh, mouchy nejčastěji spatříme na exkrementech zvířat, zejména skotu.

 

 

 Čeleď Zelenuškovití (Chloropidae)

 

         Drobné, většinou žlutavě zbarvené mušky s čirými křídly. Většina druhů se vyvíjí v různých rostlinách, zejména travách, a některé jsou považovány za škůdce obilovin, např. bzunka ječná (Oscinella frit) a zelenuška žlutopásá (Chlorops pumilionis). Roháček (1996c) uvádí z okresu Vsetín tyto druhy: Rhopalopterum anthracinum, Rhopalopterum fasciolum (oba v PP Kudlačena) a Aphanotrigonum beschovskii (Cáb).

 

 

Čeleď Květilkovití (Anthomyiidae)

 

         Převážně tmavě zbarvené mouchy, které se vyskytují nejčastěji na květech. Larvy žijí v nejrůznějších rostlinách, poškozují mladé obilí, cibuloviny, brukvovité rostliny apod. V naší fauně zjištěno přes 100 druhů, faunistický a taxonomický výzkum však není dosud ukončen. Mezi běžné druhy patří květilka potoční (Anthomyia pluvialis), na pšenici a žitě škodí květilka pšeničná (Phorbia securis) a květilka obilná (Leptohylemyia coarctata).

 

 

Čeleď Mouchovití (Muscidae)

 

         Všeobecně známá čeleď díky kosmopolitnímu druhu moucha domácí (Musca domestica). Dospělci mouchovitých létají na květy a výkaly, některé druhy obtěžují dobytek i člověka sáním potu a výměšků sliznic. Známá je také slunilka pokojová (Fannia canicularis) ze samostatné čeledi Fanniidae. Bodalka stájová (Stomoxys calcitrans) a bodalka podhorská (Haematobosca stimulans) sají krev.

 

 

Čeleď Střečkovití (Hypodermatidae, Oestridae,

Gasterophilidae)

 

         Druhově nepočetné, ale hospodářsky velmi významné čeledi. Střečci nosní (Oestridae) kladou živé larvy do nozder kopytníků. Střeček hltanový (Cephenemyia stimulator) cizopasí v nosohltanu srnce obecného. Ostatní druhy této čeledi se vyskytují spíše lokálně. Střečci podkožní (Hypodermatidae) žijí pod kůží některých savců, např. střeček srnčí (Hypoderma diana) u srnců. Střečci žaludeční (Gasterophilidae) cizopasí v zažívacím ústrojí lichokopytníků, v ČR dosti vzácně. Podrobný přehled našich druhů uvedených čeledí podává Chvála et al. (1980).

 

 

Čeleď Klošovití (Hippoboscidae)

 

         Známé zploštělé mouchy, cizopasící na ptácích a savcích. Klíč našich druhů včetně poznatků o bionomii a rozšíření je v publikaci Chvály et al. (1980). Po celém území ČR je hojný kloš jelení (Lipoptena cervi), který nalétává i na člověka. V peří pěvců se setkáváme s ptakotrudkou ptačí (Ornithomyia avicularia) a jinými příbuznými druhy.

 

 

Čeleď Bzučivkovití (Calliphoridae)

 

         Středně velké až velké mouchy s nápadně kovovým leskem. V ČR žije asi 50 druhů. Dospělci vyhledávají hnijící látky, mršiny, fekálie, květy a mízu stromů. Určování jednotlivých druhů je poměrně obtížné. Běžnou synantropní mouchou je bzučivka obecná (Calliphora vicina), v listnatých lesích žije bzučivka zlatá (Lucilia caesar).

 

 

Čeleď Masařkovití (Sarcophagidae)

 

         Velké šedé mouchy se šachovnicovou kresbou na zadečku, která má význam při termoregulaci. Larvy se vyvíjejí v rozložených látkách, zvláště v mršinách, fekáliích apod. V ČR žije okolo 100 druhů, jejichž určování je obtížné. Hojným druhem je masařka obecná (Sarcophaga carnaria).

Čeleď Kuklicovití (Tachinidae)

 

Středně velké mouchy s hustými, silnými a odstávajícími štětinami, které jsou velmi důležité při určování jednotlivých druhů. Všechny druhy kuklic parazitují v larvách i dospělcích různého hmyzu, především motýlů a blanokřídlých. Z území ČR je známo více než 400 druhů, patřících do přibližně 200 rodů. Běžnými druhy jsou např. kuklice červenonohá (Echinomyia fera) a polyfágní kuklice různotvárná (Phryxe vulgaris). V rámci okresu Vsetín jsou z okolí Horní Bečvy doloženy druhy Winthemia quadripustulata a Blondelia nigripes cizopasící v larvách motýlů, dále např. Meigenia mutabilis vyvíjející se v larvách mandelinek a pilatky řepkové a druh Voria ruralis cizopasící v larvách můr (Čepelák 1961). Z oblasti Beskyd jsou udávány vzácnější druhy Phryxe nemea a Macroprosopa atrata (Čepelák 1961). V okolí Vsetína (PP Ježůvka), Hovězí (Hovízky - Potoky) a Huslenek (Losový) byla několikrát zjištěna kuklice Tachina magnicornis (Vaňhara in litt.), která je jediným známým opylovačem zdejší vzácné orchideje vstavače osmahlého (larvy této kuklice parazitují v larvách nočních motýlů).

Řád: Blechy (Siphonaptera)

 

         Blechy jsou drobný parazitický hmyz o velikosti 2 - 6 mm. Tělo je ze stran zploštělé, tělní pokryv je silněsklerotizovaný s množstvím štětin. Zadní nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Dospělci mají bodavě savé ústní ústrojí a živí se sáním krve savců a ptáků. Larvy jsou protáhlé a beznohé s kousacím ústrojím, živí se organickými zbytky v hnízdech hostitelů. Některé blechy jsou přenašeči významných chorob člověka (např. mor) i zvířat.

 

         V ČR žije celkem 80 druhů blech, v okrese předpokládáme výskyt nejméně několika desítek druhů. Průzkum blech v okrese majících vztah k člověku provádělo parazitologické oddělení Okresní hygienické stanice Vsetín.

 

         V okrese se vyskytuje blecha králičí Spilopsyllus cuniculi (parazituje u zajíců), blecha psí Ctenocephalides canis (parazituje zejména na psu a lišce), blecha kočičí Ctenocephalides felis (cizopasí zejména na kočce), blecha ježčí Archaeopsylla erinacei (parazituje zejména u ježka) a blecha krtčí Hytrichopsylla talpae (parazituje v hnízdech hrabošů, rejsků a krtka, je to naše největší blecha). Blecha obecná (Pulex irritans) žije v lidských obydlích, cizopasí na člověku, na domácích zvířatech (pes, kočka, prase aj.), ve volné přírodě ji nacházíme také u kuny, tchoře, lišky, jezevce i u hlodavců. Další druhy blech v okrese najdeme v hnízdech ptáků, v hnízdech savců, na tělech ptáků a prakticky všech savců.

 

Řád: Blanokřídlí (Hymenoptera)

 

         Blanokřídlí jsou velikostně velmi různorodá skupina hmyzu. Vyskytují se mezi nimi jak mikroskopičtí zástupci o velikosti 0,2 mm (vejcomaři - nejmenší zástupci hmyzu), tak druhy o velikosti kolem 40 mm (pilořitky, lumci, sršni). Vyznačují se dvěma páry blanitých křídel, někdy jsou křídla zakrnělá. Další členění těla je běžné - hlava, hruď a zadeček. Podle připojení zadečku k hrudi se rozdělují blanokřídlí na dva podřády. Širopasí (Symphyta) mají zadeček celou šíří srostlý s hrudí, štíhlopasí (Apocrita). Ústní ústrojí je kousací, někdy je upraveno k lízání nebo sání. U samic je vytvořeno kladélko, které je u některých druhů přeměněno v žihadlo. Rozmnožování probíhá nejen bisexuálně (nejčastější), ale i partenogeneticky (bez přítomnosti samce), např. u žlabatek. Proměna je vždy dokonalá - vajíčko, larva, kukla, dospělec (imago). Dospělci jsou býložraví, méně často masožraví nebo všežraví. Mnohé druhy jsou významnými škůdci v lesním hospodářství (pilatky, hřebenule), řada druhů je naopak v lesním hospodářství nebo zemědělství vítaným pomocníkem při likvidaci škůdců (lumci, chalcidky, lesní mravenci). Největší význam ovšem lze vidět při opylování rostlin (kromě včel a čmeláků tuto funkci plní i jiné druhy).

         Obývají všechny suchozemské biotopy. Ekologie různých skupin a druhů je velmi rozmanitá, pozoruhodný je zejména způsob života sociálních druhů jako mravenců, vos, čmeláků apod.

 

         V ČR bylo zjištěno kolem 7 500 druhů, jedná se tedy o nejpočetnější řád hmyzu v ČR. I přes tento počet druhů v okrese Vsetín nebyl rozsáhlejší průzkum proveden, předpokládáme ovšem výskyt několika tisíc druhů. Byly zde sledovány jen některé skupiny, např. kutilky.

 

 

Podřád: Širopasí (Symphyta)

 

         Zástupci širopasých mají zadeček široce připojený k hrudi bez zaškrcení jeho předních článků. Dospělci se živí nektarem, pylem nebo potravu nepřijímají, výjimečně jsou draví - zástupci nepočetné čeledi dřevulovití (Orussidae). Larvy zvané housenice jsou býložravé, mnohé druhy jsou z hlediska člověka hospodářsky významné jako škůdci. V ČR bylo zjištěno přes 600 druhů.

 

         Jestliže jsou širopasí obecně považováni za primitivní skupinu blanokřídlých, pak čeleď jehlatkovití (Xyelidae) patří k vývojově nejstarším. V PP Ježůvka byl prokázán výskyt vzácné, na jalovec vázané jehlatky Pleroneura coniferarum.

 

         Z čeledi pilatěnkovitých se běžně vyskytuje např. pilatěnka růžová (Arge rosae). Larvy se živí listy růže.V průběhu roku má dvě pokolení, imaga můžeme zastihnout nejčastěji na květech mrkvovitých rostlin.

 

         Z čeledi paličatkovitých (krátká, kyjovitá tykadla) se v okrese vyskytuje paličatka březová (Cimbex femorata), která se vyznačuje robustním (20-28 mm) a zpravidla černě zbarveným tělem. Housenice se živí listy břízy. Imaga poletují v květnu a červnu nejčastěji v blízkosti březových lesů, někdy i daleko od nich (např. byla nalezena poblíž pralesa Razula ve Velkých Karlovicích).

 

         Hospodářsky důležitou čeledí jsou ploskohřbetkovití (Pamphilidae). Housenice parazitují na jehličnatých a listnatých stromech. V okrese se vyskytuje např. ploskohřbetka smrková (Cephaleia abietis), jejíž larvy se živí jehlicemi smrku, housenice ploskohřbetky (Neurotoma saltuum), lze nalézt na hlohu. Ploskohřbetka třešňová (Neurotoma nemoralis) působí nemalé škody na třešních a slivoních.

 

         Z čeledi hřebenulovitých (Diprionidae) se v okrese vyskytuje hřebenule borová (Diprion pini), která parazituje na borovicích stejně jako hřebenule hajní (Macrodiprion nemoralis).

 

         Nejpočetnější čeledí šíropasých jsou pilatkovití (Tenthrenidia), v ČR se vyskytuje přes 470 druhů. V okrese najdeme imága od desítek druhů pilatek na loukách a dřevinách,často i na květech rostlin, jejich larvy jsou vždy býložravé. V okrese se vyskytuje např. pilatka smrková (Pristiphora pallipes) a pilatka horská (Pachynematus montanus), jejichž larvy parazitují na smrcích, dále pilatka polní (Tenthredo campestris), larva parazituje na různých bylinách, pilatka zelená (Rhogogaster viridis), u tohoto druhu je larva býložravá, ale imago se živí jinými členovci.

 

         Z pilořitkovitých (Siricidae) se v okrese pravidelně vyskytuje černě zbarvená pilořitka olšová (Xiphydria camelus) a na příhodných místech naše největší pilořitka velká (Urocerus gigas) jejíž velikost se pohybuje okolo 40 mm.

 

 

Podřád: Štíhlopasí (Apocrita)

 

         Zadeček je připojen k hrudi zúženým prvním článkem vytvářejícím úzkou stopku. Křídla jsou s jednodušší žilnatinou než u širopasých. Larvy jsou beznohé, výjimečně býložravé, často parazitují na jiných druzích hmyzu.

 

 

Nadčeleď: Lumci (Ichneumonoidea)

 

         Jedná se o druhově nejbohatší nadčeleď štíhlopasých a z hlediska determinace o velmi náročnou skupinu. Tato nadčeleď v ČR čítá téměř 3 100 druhů, v okrese Vsetín předpokládáme výskyt několika set druhů. Hospodářsky se jedná o důležitou skupinu parazitů a hyperparazitů (parazituje v parazitovi) z hlediska tzv. biologické ochrany. Ucelenější výzkum nebyl v okrese dosud prováděn.

 

         Z čeledi lumkovitých (Ichneumonidae) se v okrese pravidelně vyskytuje lumek veliký (Rhyssa persuasoria), který parazituje na pilořitkách. Hojně se vyskytují zástupci čeledi lumčíkovitých (Braconidae), v létě je najdeme běžně při všech sběrech hmyzu prováděných na výslunných, květnatých loukách. V potravě rorýsů ve Velkých Karlovicích byli nalezeni zástupci 10 rodů, kteří byli těmito ptáky uloveni ve vzdušném prostoru nad místní částí Leskové a v jejím širším okolí: Aleoides, Aspilota, Apanteles, Blaucus, Dacnusa, Charmon, Opius, Perilitus, Diospilus, Triaspis (Pavelka et Korytář, 1995). Běžně ve starších stavbách se můžeme setkat s s lumčíkem Spathius exataror, který parazituje na červotočích.

 

Nadčeleď: Chalcidky (Chalcidoiea)

 

         Rozsáhlá nadčeleď drobných vosiček (0,5 - 4 mm) s proměnlivým zbarvením - od černých po kovově lesklé druhy. Žilnatina křídla je redukována na jednu žilku. Jedná se o významnou skupinu parazitů užívaných pro tzv. biologický boj proti škůdcům. Podrobnější průzkum nebyl v okrese Vsetín prováděn.

 

 

Nadčeleď: Žlabatky (Cynipoidea)

 

         Drobné vosičky (3 - 5 mm) se sploštělým zadečkem, vytvářející tzv. hálky, více známé jako duběnky (čeleď Cynipidae). Některé druhy jsou parazitické (čeledi Ibaliidae, Figitidae, Eucoilidae). Hálka je v podstatě novotvar rostlinného pletiva různého tvaru, jehož vznik je iniciován larvou žlabatky. Tvar, velikost i živná rostlina jsou důležitým determinačním znakem. Hálky sloužily v minulosti jako zdroj přírodního barviva.

 

         Na listech dubu se v okrese Vsetín běžně vykytují kulovité hálky žlabatky listové (Cynips quercusfolii) a žlabatek Andricus lignicola a vzácněji Andricus quercuscalis. Snad nejznámější hálkou je ovšem tzv. bedeguar žlabatky růžové (Diplolepis rosae) - „chomáče na růžích“. Zjara nasbíraných hálek lze odchovat nejen jejich „tvůrce“, ale i mnoho další parazitů, hlavně chalcidek.

 

Nadčeleď: Zlatěnky (Chrysidoidea)

 

         Kovově zbarvené parazitické vosičky s proměnlivou velikostí 2 - 15 mm, teplomilné, poletující kolem hnízd hostitelů (kutilky, hrnčířky, samotářské včely). Nejčastěji je lze zastihnout v okolí starých roubených chalup.

 

         Čeleď zlatěnky (Chrysidae) patří mezi nejatraktivnější blanokřídlé. Nápadné kovové zbarvení od zlaté po purpurovou barvu včetně proměnlivé struktury povrchu těla je nepřehlédnutelné. V okrese Vsetín nalezeno okolo 30 druhů, determinace nebyla dosud provedena.

        

         Čeleď zlatuškovití (Cleptidae) se odlišuje od zlatěnek nekovovou barvou zadečku. V okolí Vsetína prokázána zlatuška obecná (Cleptes semiauratus) a zlatuška Cleptes nitidulus.

 

Nadčeleď: Mravenci (Formicoidea)

 

         Typická skupina charakterizovaná lomenými tykadly a jedno až dvou článkovou uzlovitou stopkou mezi hrudí a zadečkem. Mravenci jsou sociální, polymorfní hmyz tzn., že vytvářejí několik morfologicky odlišných skupin jedinců (kast) v rámci společenstva: okřídlené samce, okřídlené samičky a neokřídlené dělnice, tj. samice se zakrnělými pohlavními orgány. V ČR žije přes 100 druhů mravenců, v okrese Vsetín předpokládáme výskyt několika desítek druhů. Nejznámější z této skupiny jsou lesní mravenci (Formica rufa a Formica polyctena), kteří se pravidelně vyskytují ve středních a vyšších polohách na slunných okrajích lesů apod. Vytvářejí nápadná hnízda kupy, zpravidla z jehličí nebo drobných úlomků rostlin. Podzemní část je však mnohem rozsáhlejší. Východně od Vsetína bylo v letech 1984 a 1985 provedeno mapování hnízd lesních mravenců (Karolová a Uričková, 1985), při kterém byly zaevidovány desítky hnízd. U hnízd byly zjišťovány podrobnější ekologické charakteristiky.

 

         Vzácným mravencem je Myrmica sabuleti. Vyskytuje se prokazatelně na jediné lokalitě v okolí Vsetína. Druh je významným symbiontem kriticky ohroženého modráska černoskvrnného (Maculinea arion), který se vyskytuje na téže lokalitě.

 

         Mravenec Monomorium pharaonis je významný z hlediska člověka jako nepříjemný škůdce v domácnostech. Často se vyskytuje v domech s ústředním vytápěním (panelová sídliště).

 

         Mravenec dřevokaz (Camponotus ligniperda) se běžně vyskutuje v jehličnatých porostech, kde může při přemnožení způsobit značné škody poškozením dřevní hmoty. Je to náš největší mravenec dorůstající délky až 19 mm.

 

 

Nadčeleď: Vosy (Vespoidea)

 

         Jedna z nejznámějších skupin blanokřídlých, typická výstražným žluto černým zbarvením. Velikost se pohybuje mezi 10 až 30 mm.

 

         Do čeledi jízlivkovití (Eumenidae) patří samotářské vosy budující samostatná hnízda ze slepené hlíny ve tvaru hrnečku, nebo obývající původní chodbičky hmyzu jak v hliněných stěnách, tak ve dřevě. V nižších polohách okresu a na příhodných stanovištích se vyskytuje jízlivka obecná (Eumenes pomiformis).

 

         Čeleď sršňovití (Vespidae) patří mezi sociálně žijícící druhy hmyzu. Typickým znakem kromě zbarvení je výstavba hnízd z papírové hmoty, která je tvořena dřevěnou drtí smíchanou se slinami vos. V okrese Vsetín se běžně vyskytují sršeň obecná (Vespa crabro) s hnízdy často dosahujícími i délky 1 m, vosa saská (Dolichovespula saxonica), vosa lesní (Dolichovespula silvestris), vosa útočná (Vespula germanica), vosa obecná (Vespula vulgaris) a vosík obecný (Polistes nimpha).

 

 

Nadčeleď: Kutilky (Sphecoidea)

 

         Obsahuje pouze jedinou čeleď kutilkovití (Sphecidae). Převážně se jedná o dravé, teplomilné druhy o velikosti 2 - 29 mm. Zbarvení je různé, od černé před kombinaci se žlutou, červenou nebo bílou barvou. Kutilky si budují hnízda ve spraších, píscích, dřevě či stoncích rostlin. Jsou to samotářské vosičky ochromující hmyz žahadlem. Z hlediska prozkoumanosti se jedná o jednu z nejlépe zpracovaných čeledí z blanokřídlých v republice.

 

         Okolo starých, ztrouchnivělých kmenů a větví listnáčů po celém okrese v létě poletuje útlá dřevovrtka Trypoxylon figulus. Další, celkem hojnou kutilkou je Mellinus arvensis, hnízdící v udusané půdě a lovící dvoukřídlý hmyz. Dosti výrazné kutilky, štíhlé, černé s červeným zakončením zadečku, dlouhé 14 - 28 mm patří k rodu Ammophila. Na příhodných stanovištích s písčitým povrchem, např. PP Hrádek ve Študlově se vyskytují dva naše hojné druhy - Ammophila sabulosa a Ammophila campestris. Rozsáhlý rod šíronožka (Crabro) je v okrese Vsetín zastoupen druhy Crabro continnus, Crabro dives, Crabro quadricinctus. Celkem běžným druhem, hlavně v okolí včelínů je květolib včelí (Philanthus triangulum) lovící včely medonosné.

 

         V letech 1994-1996 byla opakovaně chycena a následně pozorována výrazná, černožlutá, 30 mm velká kutilka jižní (Sceliphron destillatorium), teplomilný druh, v okolí Vsetína. Jedná se o potvrzení výskytu ze 40. let 20. století, který byl zpochybňován právě díky znalosti nároků na prostředí. Běžný výskyt tohoto druhu je ve středomořské oblasti.

 

Nadčeleď: Včely (Apoidea)

 

         Včely je velmi bohatá a různorodá skupina blanokřídlých. Systematicky byla původní čeleď včelovití (Apidae) rozdělena na 7 čeledí: včelovití (Apidae), pelonoskovití (Anthophoridae), čalounicovití (Megachilidae), ploskočelkovití (Halictidae), pískorypkovití (Andrenidae), Melitidae a Colletidae. Z hlediska chování lze hovořit o včelách žijících sociálně nebo samotářsky. Bezesporu se ale jedná o jednu z nejdůležitějších skupin hmyzu plnící nezastupitelnou funkci opylovačů u hmyzosnubných rostlin.

 

         Z bohaté čeledi pelonoskovitých (Anthophoridae)
se v okrese ze zajímavých druhů na stepních stanovištích vzácně vyskytuje stepnice dlouhorohá (Eucera longicornis). Samec má nápadně dlouhá tykadla téměř jako své tělo. Významným refugiem tohoto druhu v okrese je např. v okolí Huslenek. Přes 80 druhů čítá rod Nomada. Včely, podobné spíše vosám, nezakládají vlastní hnízda, ale kladou vajíčka
do hnízd jiných včel.

 

         Zástupci čeledi čalounicovití (Megachilidae) jsou samotářské včely, opylovači mnohdy pro ostatní druhy včel těžko přístupných rostlin, např. vojtěška. Významé rody jsou Megachile a Osmia, v okrese běžná, rezavě zbarvená Osmia rufa. Tak, aby bylo zajištěno vhodné prostředí pro tyto včely, používají pěstitelé např. rákosové stonky zavěšené ve svazcích na stromech pro ulehčení hnízdění.

 

         Čeledi ploskočelkovití (Halictidae) a pískorypkovití (Andrenidae) jsou po systematické stránce velmi náročné, protože např. rod Andrena osahuje více než sto, těžko rozlišitelných druhů. Jedná se o první jarní opylovače. Za slunného počasí je jejich přítomnost viditelná spontáním rojením. Budující hnízda v zemi, druh Halictus malachurus vytváří typické kopečky i mezi chodníky na sídlištích.

 

         Ze včelovitých (Apoidae) je hospodářsky významná včela medonosná (Apis meliferae), která v okrese chována asi u 1200 chovatelů, kteří obhospodařují cca 9200 včelstev. Chované včely jsou významné i z ekologického hlediska, poňevadž patří k důležitým opylovačům rostlin. Bez jejich přítomnosti by mnohé rostliny měly podstatně nižší tvorbu semen.

 

         Další hospodářsky významnou skupinou, žijící ovšem volně v přírodě jsou čmeláci a pačmeláci.

 

         U čmeláků (Bombus) byly provedeny inventarizační průzkumy na Kelečsku (Záruba 1997), zčásti ve Vsetínských vrších a na Rožnovsku (Pavelka M. 1994). Čmeláků se v ČR vyskytuje 26 druhů, v okrese Vsetín byl potvrzen výskyt 15 druhů.

 

         V okrese Vsetín byly zjištěny tyto druhy čmeláků: čmelák zemní (Bombus terrestris) hojný druh, čmelák skalní (Bombus lapidarius) hojný druh, čmelák luční (Bombus pratorum) řídký druh, čmelák rokytový (Bombus hypnorum) vzácný druh, postupně se šířící na západ Evropy přes ČR, čmelák úhorový (Bombus ruderarius) vzácný druh, čmelák písečný (Bombus equestris) vzácný druh středních poloh, čmelák hájový (Bombus lucorum) hojný druh, čmelák ovocný (Bombus pomorum) řídký druh, čmelák zahradní (Bombus hortorum) hojný druh, čmelák proměnlivý (Bombus humilis) řídký hojný druh, čmelák lesní (Bombus silvarum) velmi hojný druh, upřednostňuje nižší polohy, čmelák mechový (Bombus muscorum) řídký až vzácný druh, upřednostňuje teplejší nižší polohy, čmelák polní (Bombus agrorum) hojný druh, čmelák Bombus confusus řídký druh, vyskytující se především v nižších polohách, čmelák Bombus elegans vzácný druh, upřednostňuje chladnější stanovistě středních poloh.

         Pro zachování druhového bohatství čmeláků je důležité podporovat rozmanitost biotopů s velkým množstvím medujících rostlin. V brzkém jaru je pro přežití čmeláků zvláště významná přítomnost dostatečného počtu kvetoucích vrb a javoru klenu. Například v okolí Huslenek bylo na jedné stráni v polovině 90. let 20. století pozorováno na kvetoucích klenech několik set samiček čmeláků (jedna samice reprezentuje jedno hnízdo); odhadujeme, že na katastru obce Huslenky v části ležící ve Vsetínských vrších může hnízdit až deset tisíc čmeláků. Čmelá­kům značně škodí jarní vypalování suché trávy na mezích a výslunných stráních, poněvadž v této době se tam nacházejí již založená hnízda.

Pačmeláků žije v České republice 9 druhů, v okrese Vsetín byly zjištěny jen druhy dva.

Řád: Brouci (Coleoptera)

Brouci jsou hmyz se sklerotizovaným prvým párem křídel, přeměněným v krovky, druhý pár křídel je většinou dobře vyvinut, umožňující létání - v některých čeledích se však druhotně vytvořily i druhy či skupiny s redukovanými křídly. Předohruď je v horní části rozšířena v tzv. štít, ze středohrudi je svrchu zřetelný jen tzv. štítek, který bývá u některých skupin překryt zadním okrajem štítu. Ústní ústrojí je kousavé s vyvinutými vnějšími (mandibuly) a vnitřními (maxilly) čelistmi.

Vývoj probíhá proměnou dokonalou, kukla je u většiny skupin kuklou volnou, postupně se proměňující v dospělého jedince (imago).

Brouci osidlují všechny typy ekosystémů s výjimkou slaných mořských vod, vyskytují se jak druhy adefágní (masožravé), tak polyfágní (všežravé) či herbivorní (rostlinožravé), v rámci těchto skupin jak druhy monofágní (žijící jen na jednom druhu rostliny) tak druhy polyfágní (žijící na více druzích rostlin). Potravními specialisty jsou druhy kadaverikolní (žijící na mršinách živočichů), nebo druhy koprofágní, živící se exkrementy. Významná část druhů, vyskytujících se v tomto prostředí jsou však dravci, pronásledující na mršinách či v exkrementech larvy much a dalšího hmyzu. Zvláštní kapitolou je vztah části druhů ke společenskému hmyzu, jako k mravencům, vosám či sršňům, kde se rozvinula celá řada vazeb od pouhého „trpění v hnízdě“ přes vazby predační a parazitické až po rozvinuté formy symbiózy.

U řady druhů se vyvinula významná vazba k určitému prostředí či geologickému podkladu a to buď přímo, nebo prostřednictvím živných rostlin na určitý podklad vázaných. Jako příklad lze uvést druhy písčitých stanovišť, druhy zasolených půd, druhy vápnomilné apod.

Rovněž nároky druhů na zachovalost a původnost stanoviště vykazují široké rozpětí od druhů reliktních, vázaných jen na nenarušená, přírodní stanoviště až po druhy expanzní, spontánně se šířící na všechny druhy stanovišť a často nahrazující druhy původní, méně přizpůsobivé. Využití brouků k bioindikaci stanovišť bylo modelově zpracováno pro čeleď střevlíkovitých (Carabidae) Farkačem, Hůrkou a Veselým (1996), kteří aplikovali Bucharovu klasifikaci pro pavouky a všechny druhy našich střevlíkovitých přiřadili k jedné ze tří skupin:

Do budoucna se pro bioindikační využití jeví perspektivní některé druhy drabčíků, nosatců nebo vodních brouků.

Brouci jsou považováni celosvětově za nejlépe prozkoumaný a co do počtu druhů za nejčetnější řád hmyzu. Ve středoevropských podmínkách je to po blanokřídlých, spolu s dvoukřídlými druhý nejpočetnější řád, zahrnující na území bývalého Československa okolo 7 000 druhů. Nejaktuálnější seznam druhů z území ČR poskytuje Jelínek a kol. (1993), k tomuto dílu již existuje řada doplňků postupně publikovaných v rubrice „Faunistic records“ časopisu České společnosti entomologické Klapalekiana.

Z hlediska systematického se v současné době řád brouci dělí do 4 podřádů, z nichž se na našem území vyskytují tři, a to podřád masožraví (Adephaga), zahrnující 5 čeledí, podřád Myxophaga s jedinou čeledí zahrnující jediný druh, a nejpočetnější podřád všežraví (Polyphaga) zahrnující 19 nadčeledí (či skupin čeledí) a 108 čeledí (viz Jelínek a kol. 1993). Pojetí jednotlivých čeledí se však dynamicky vyvíjí a náhled na statut jednotlivých skupin a jejich postavení v systému je často odlišný. Příkladem může být rozpad bývalé čeledi mandelinkovitých na 8 až 10 čeledí, čeledí vrubounovitých na 6 čeledí nebo naopak přiřazení svižníkovitých a čeledi Rhysodidae k čeledi střevlíkovitých. Obdobná problematika se vyskytuje i ve vnitřní klasifikaci zvláště rozsáhlejších čeledí jako střevlíkovití nebo nosatcovití.

Rovněž z hlediska faunistického jsou brouci považováni za nejlépe prozkoumanou skupinu hmyzu, jíž je dlouhodobě věnována největší pozornost. Při bližším pohledu však vyplyne, že tato pozornost byla rozložena velmi nerovnoměrně, jak z hlediska geografického, tak z hlediska systematického, kdy četná a opakovaná pozornost byla věnována tzv. „atraktivním oblastem“ jako jihomoravské úvaly, Polabí či horská území Krkonoš, Jeseníků a Beskyd a celé další, zdánlivě méně atraktivní, oblasti byly opomíjeny nebo navštěvovány jen sporadicky „místními nadšenci“. Totéž platí i z hlediska systematického, kdy četně jsou citovány atraktivní, sběrateli vyhledávané a relativně snadno determinovatelné skupiny jako velcí střevlíci, tesaříci, kovaříci, vrubouni apod. Naopak naše nejpočetnější čeleď drabčíkovitých je citována jen velmi spoře a když, tak převážně jen nejnápadnější podčeleď Staphylininae. To je ovšem dáno i drobnými rozměry a obtížnou určitelností řady dalších druhů, zvláště nejrozsáhlejší podčeledi Aleocharinae, jakož i absolutním nedostatkem specialistů, ochotných revidovat či určovat sběry amatérských sběratelů. Obdobná situace panuje např. i v druhé nejobsáhlejší čeledi - nosatcovitých, jejíž sběr a studium navíc vyžaduje často dosti hluboké znalosti botanické.

Výše popsaná situace platí bez výjimky i pro území okresu Vsetín, které lze obecně zařadit do oblastí velmi málo prozkoumaných a opět i v rámci okresu byla delší pozornost věnována jen části Moravskoslezských Beskyd spadající do hraniční oblasti okresu, zvláště masivu Radhoště (méně Kněhyně a Čertova mlýna), viz. např. Fleischer (1911). Nahodilé sběry byly dále prováděny v oblasti Bečev, několik údajů Dernického o pozoruhodných nálezech střevlíkovitých od Valašského Meziříčí cituje Kult (1943). Další údaje z jiných čeledí byly publikovány již jen v rámci šíře pojatých faunistických prací jako např. Růžička a Vávra (1993) rod Choleva apod. V posledních letech byly na několika lokalitách uskutečněny inventarizační průzkumy (Stanovský 1995, 1996, Vondřejc 1993, 1997). Dlouhodobé průzkumy střevlíkovitých provádí Okresní vlastivědné muzeum Vsetín. Jejich výsledky byly publikovány v ekologicky zaměřených pracích, které vyhodnotily materiál získaný metodou zemních pastí. V těchto pracech, zaměřených především na studium sezónní dynamiky jednotlivých druhů, je však uvedeno několik druhů, z hlediska zoogeografického na Vsetínsku velmi nepravděpodobných, vyžadujících revizi determinace.

Z výše uvedených důvodů bylo možno poukázat jen na některá specifika fauny brouků okresu Vsetín, vyzvednout určité zvlášť významné nálezy a naznačit směr dalšího rozvoje faunistických průzkumů v okrese Vsetín.

V následujícím stručném přehledu uvádíme významnější, literárně zhodnocené či dosud nepublikované druhy brouků dle jednotlivých čeledí nebo skupin:

Střevlíkovití (Carabidae)

Početná skupina, ve střední Evropě přes 500 druhů, dlouhodobě studována v rámci celé ČR, o což se zasloužili především Kult, Pulpán, Hůrka a řada dalších. Pulpánův rukopis Střevlíkovití brouci Slezska (1980) zahrnuje oblast celé Severní Moravy a cituje rovněž více údajů z údolí Bečvy a od Valašského Meziříčí, které představují zájmovou hranici této práce. V 80.tých letech potom příležitostně sbírali, zvláště v severní části okresu Koloničný, Orszulik, Stanovský a další. Několik ekologicky zaměřených prací publikoval Brabec (1989, 1991, 1993, 1997).

Čeleď v současném pojetí zahrnuje i dříve samostatnou čeleď svižníkovitých - Cicindelidae.

Potravně zahrnuje čeleď střevlíkovitých dosti široké spektrum od vyslovených predátorů (dravců) jako druhy rodu střevlík (Carabus), krajník (Calosoma) - specializace na housenky lesních škůdců, rodu Cychrus (především na drobné plže), Abax a další, přes druhy všežravé po některé specialisty jako semenožravé druhy rodu Amara nebo Ophonus (např. Amara - podrod Zezea - semena trav nebo Amara makolskii semen břízy).

Z hlediska zoogeografického je pro okres Vsetín významný podíl karpatských prvků dosahujících zde západní hranice svého areálu.

Významné je rovněž střetávání prvků montánních, přicházejících nebo obývajících Beskydské hřebeny a stinná údolí s prvky xerotermními, vyskytujícími se na jižně exponovaných pastvinách, okrajích lesů, mezích apod. Vzhledem k intenzivním vodohospodářským úpravám se jen zlomkovitě zachovala fauna původních štěrkopískových břehů (např. v meandrech Senice u Lidečka), zvláštním fenoménem v rámci čeledí je fauna lesních pasek a „selských lesů“ s převahou břízy. Z druhů všeobecně rozšířených je možné jmenovat:

Druhy lesní, dávající přednost lesním biotopům - svižník Cicindela sylvicola, střevlík zahradní (Carabus hortensis), střevlík kožitý (Carabus coriaceus) - náš největší střevlík, střevlík fialový (Carabus violaceus), střevlík zlatolesklý (Carabus auronitens), pomístně též střevlík hajní (Carabus nemoralis) a střevlík Scheidlerův (Carabus scheidleri) a střevlíčci Notiophilus biguttatus, Pterostichus oblongopunctatus, Pterostichus niger, střevlíček kovový (Pterostichus burmeisteri), dále střevlíci Abax parallelepipedus, Abax ovalis, Molops piceus a Platynus assimilis.

Druhy otevřené, i zemědělsky pozměněné krajiny - Leistus ferrugineus, Nebria brevicollis, Clivina fossor, Dyschirius globosus (mokřady), Trechus quadristriatus, Bembidion lampros, Bembidion quadrimaculatum, střevlíček měděný (Poecilus cupreus), střevlíček obecný (Pterostichus melanarius), Calathus fuscipes.

K významným druhům vyskytujícím se v okrese Vsetín náleží:

Střevlík hrbolatý (Carabus variolosus) - vzácný lesní druh, vyskytující se v bezprostřední blízkosti vody, ve které často i loví, lesní paseky, okolí potoků, např. Hutisko - Solanec, Velké Karlovice - Jezerné, Hošťálková - Štěpková, Prostřední Bečva Pustevny (mořské oko), Rožnov - Hradisko, Veřovické vrchy okolí Trojačky aj.

Střevlíček Elaphrus aureus - typický druh neregulovaných písčitých břehů řek, významně ubývá, na severní Moravě jen asi 3 recentní lokality, na Vsetínsku byl zjištěn v meandrech Senice u Lidečka.

Prskavec menší (Brachinus explodens) - dříve běžný druh teplejších stanovišť, mezí, úhorů, polních okrajů apod., patrně v důsledku chemizace a zcelování polí došlo k redukci jeho počtu, na jižní Moravě ještě dost běžný, na severní Moravě je známa jediná recentní lokalita na pastvinách v okolí Valašské Senice.

Trechus latus - karpatský druh, v okrese Vsetín - západní hranice areálu, biotopem jsou strže a stinné lesní potoky, v okrese Vsetín je znám z masivu Beskyd a od Študlova.

Střevlíček Pseudoanophthalmus pillosellus stobieckii - nejvýznamnější střevlíček našich Beskyd, malý zcela slepý druh žijící pod hluboko zapuštěnými kameny v horských polohách nad 1000 mnm, okolo pramenišť na horských hřebenech. Původně byl popsán Hlisnikovským jako rasa beskidensis podle dvou jedinců nalezených na hoře Smrk, dnes řazen k rase stobieckii, která je rozšířena od Moravskoslezských Beskyd rámcově po Belianské Tatry. V současné době z Beskyd znám ještě z masivu Čertova Mlýna. Druh má charakter přírodní památky.

Střevlíček Pterostichus melas - středo a jihoevropský druh, na jižní Moravě relativně běžnější, ze severní Moravy jediný historický údaj, na Vsetínsku zjištěn na pastvině Losový u Huslenek (Stanovský 1996) a je udáván také z lesa Doubrava u Kladerub (Brabec 1997).

Střevlíčci Pterostichus pilosus a Pterostichus foveolatus - karpatské horské druhy, v okrese Vsetín na západní hranici areálu, v masivu Radhoště a Kněhyně v hřebenových polohách běžné, dále Kamenárka, zoogeograficky významné druhy.

Střevlíček Pterostichus pumilio - středoevropský montánní druh, Sudety, Karpaty, ve vrcholových partiích Radhoště a Čertova Mlýna - jednotlivý výskyt

Střevlíček Sericoda (Agonum) quadripunctatum - vzácný montánní až submontánní druh, jež se adaptoval výhradně na lesní požářiště a vypálené plochy, dříve velmi vzácný, v současné době v oblasti Beskyd dosti rozšířen především na lesních pasekách na plochách ohnišť po spalování klestu, na Vsetínsku např. Hutisko - Solanec, Valašská Bystřice (obdobná adaptace s méně těsnou vazbou je u střevlíčka Pterostichus quadrifoveolatus - např. lesní paseky - Hutisko - Solanec - Zákopčí).

Kvapník Amara makolskii - druh rozsáhlejších březových porostů, živí se pravděpodobně semeny břízy, na Vsetínsku např. Hutisko-Solanec.

Kvapník Amara pallens - vzácný druh pahorkatin, spolu s předešlým typický druh březových porostů - např. Hutisko-Solance, Dolní Bečva.

Kvapník Ophonus subsinuatus (Harpalus volaki) - velmi vzácný druh nejasné bionomie, zřejmě druh jílovitých půd, jako příbuzní potravně vázán na semena okoličnatých, na Moravě známy jen původní Volákovy nálezy z okolí Zlína a Brna, nověji sbírán vždy jednotlivě na Uhersko-Hradišťsku a v Ostravě, ze Vsetínska hlášen Kultem (1947) - Valašské Meziříčí, další jedinec přiletěl na světlo v červenci 1994 na Dolní Bečvě (Stanovský).

Badister dorsiger - velmi vzácný druh mokřadů, bažin a rozsáhlejších lužních lesů, udáván Kultem (1943) z Valašského Meziříčí.

Cymindis cingulata - montánní, světlomilný druh, vzácný v celé ČR, lesní paseky, travnaté bezlesé plochy apod., např. Radhošť - Pustevny, Hutisko - Solanec.

Cymindis humeralis - vzácný, v důsledku chemizace a změn hospodaření téměř vymizelý druh, xerotermní stanoviště, pastviny, meze, úhory apod., na Vsetínsku uváděn z Doubravy u Kladerub (Brabec 1997) a dále nalezen na pastvinách v okolí Valašské Senice (Stanovský).

Střevlíček lunoskvrnný Callistus lunatus - teplomilný západopalearktický druh, v poslední době značně ubývající, druh pastvin, mezí a teplých úhorů, na severní Moravě velmi vzácný, v okrese Vsetín byl zjištěn na pastvině Losový u Huslenek (Stanovský).

Čeledi plavčíkovití (Haliplidae), potápníkovití (Dytiscidae), vírníkovití (Gyrinidae), vodomilovití (Hydraenidae, Hydrophilidae)

Skupiny vodních brouků obývajících jak stojaté, tak tekoucí vody, významné jsou zejména druhy horských bystřin a potoků. Velké druhy rodů potápník (Dytiscus) a vodomil (Hydrous) v souvislosti s dřívějším znečištěním vod a úbytkem vhodných stanovišť téměř vymizely. Přesto patří hlavně potápník vroubený (Dytiscus marginalis) k broukům, kteří spolu s larvami vážek způsobují na Valašsku škody na odchovných rybnících (např. Semetín).

Tyto čeledi nebyly na Vsetínsku systematicky zkoumány, některé skupiny jsou determinačně velmi obtížné a také jejich sběr vyžaduje značné zkušenosti

Čeledi mrchožroutovití (Silphidae) a příbuzné čeledi (Agyrtidae, Leiodidae)

Čeleď mrchožroutovití zahrnuje většinou větší brouky žijící převážně na rozkládajících se substancích živočišného či rostlinného původu (mršinách apod.), v čeledi Leiodidae se vyvinulo mnoho ekologických a potravních adaptací, rod Leiodes a Colon je vázán zřejmě na mycelia plísní a hub a žije velmi skrytě na původní půdě, v okrajích lesů, pastvin apod. Druhy rodu Choleva, které jsou specializovány na chodby a hnízda podzemních savců, byly pro skrytý způsob života považovány za velmi vzácné, mnohé jsou však široce rozšířeny. Rod zpracovali z celého bývalého Československa Vávra a Růžička (1993), kteří uvádí z lokalit okresu Vsetín běžnější druhy Choleva oblonga - Hošťálková, Choleva glauca - Dolní Bečva, Choleva sturmi - Hošťálková.

Do čeledi Agyrtidae náleží na našem území 4 vzácné druhy, druh Pteroloma forsstroemi se vyskytuje pod kameny podél stinných horských potoků, kde žije obdobně jako někteří drabčíci a střevlíci, vzhledem k tomu, že byl zjištěn na severním úbočí Radhoště, je jeho výskyt možný u stinných potoků a ve stržích i v části Beskyd spadajících do okresu Vsetín.

Z čeledi mrchožroutovitých jsou v lesích běžní hrobaříci Nicrophorus vespilloides a Nicrophorus fossor, řidčeji hrobařík černý (Nicrophorus humator), hrobařík obecný (Nicrophorus vespillo) je spíše druh otevřené krajiny. Pod kůrou pařezů, v mechu apod. je běžný mrchožrout Phosphuga atrata.

Čeleď drabčíkovití (Staphylinidae)

Je nejpočetnější čeleď, zahrnující na území bývalého Československa asi 1300 druhů. Brouci jsou charakterističtí zkrácenými krovkami. Většinou jsou dravci, pronásledující larvy jiného hmyzu a vyskytují se v nejrůznějším prostředí jako břehy řek, lesy, mršiny, exkrementy, houby, hnízda savců, ptáků, mravenců i sršní apod. Mnohé skupiny jsou determinačně velmi obtížné, na Vsetínsku byli sbíráni jen vysloveně nahodile, starší údaje jsou většinou povšechné (Beskydy). Běžnějším lesním druhem je drabčík Ocypus tenebricosus, břehy řek a potoků obývají druhy rodu Stenus a Paederus. Na pastvinách v exkrementech skotu byl nalezen v poslední době se šířící nápadný druh drabčíka Philontus spinipes (Valašská Senice - Stanovský) a dříve hojný, pravděpodobně mizející drabčík Staphylinus pubescens (Velké Karlovice, Leskové - Stanovský).

Čeleď roháčovití (Lucanidae)

Listorozí brouci jsou typičtí pohlavním dimorfismem, tzn. že samci mají nápadně vyvinutá kusadla, nebo na hlavě růžek. V České republice 7 druhů, včetně našeho největšího brouka - roháče obecného (Lucanus cervus). Roháč obecný patří v okrese zřejmě mezi vyhynulé druhy, dříve se v okrese vyskytoval vzácně v nižších polohách, v 70.tých letech byl nalézán i u Vsetína (Velký skalník - Valchář), u Jasenic v okolí Lešné byl nalezen v srpnu 1990 (Kašpar). V rozsáhlejších starších bukových porostech jsou dosti běžní roháček bukový (Sinodendron cylindricum), roháček kozlík (Dorcus parallelopipedus) a roháček kovový (Platycerus caprea), v pralesních zbytcích se starými jedlemi je možný výskyt druhu Ceruchus chrysomelinus, který je znám z více lokalit Moravskoslezských Beskyd mimo okres Vsetín.

Čeleď vrubounovití (Trogidae, Geotrupidae,  Scarabaeidae)

Listorozí brouci, dříve jednotná čeleď, dnes rozdělována nejčastěji do 3-5 čeledí, příslušníci čeledi Trogidae (rod Trox) žijí v hnízdech, dutinách stromů a na různých vyschlých mršinách, na Vsetínsku je možný výskyt nejběžnějšího druhu Trox scaber, z čeledi Geotrupidae je všude v lesích běžný chrobák lesní (Geotrupes stercorossus). Četní zástupci čeledi Scarabaeidae z rodů Ontophagus a hnojník (Aphodius) se vyskytují v exkrementech obratlovců jak na pastvinách, tak v lesích v trusu jelenovitých apod. Úbytkem pastevního chovu dobytka v minulosti mnoho druhů téměř vymizelo a teprve v poslední době, zvláště s opětovným nárůstem volného chovu koní se opět šíří. Z rodu hnojník je významný výskyt druhu Aphodius scrutator, jehož historický výskyt na Moravě byl považován za nejistý a nověji byl potvrzen nálezy v trusu skotu v Halenkově - Dinoticích (Vitner) a Valašské Senici (Stanovský) a dále druhu Aphodius contaminatus, udávaného dříve z Radhoště. Tento druh se dosti překvapivě objevil v letech 1994 - 1995 na více beskydských lokalitách. Hromadný výskyt zjistil Orszulik a Stanovský v koňských exkrementech v září 1995 v údolí Miloňov v katastru Velkých Karlovic. Dalším významným druhem rodu je Aphodius sphacelatus, dříve zaměňovaný s příbuzným, hojnějším Aphodius reyi. 1 ex. Aphodius sphacelatus - Velké Karlovice, červen 1954 (Stanovský).

Z podčeledi chroustů je nutno poukázat na dříve velmi běžného chrousta obecného (Melolontha melolontha) koncem 70. let téměř vymizel a v posledních letech se začíná znovu častěji objevovat. Počátkem léta se ještě běžně vyskytuje chroustek letní (Ampimalon solstitiale) - např. Valašská Bystřice - Hlaváčky v červenci 1998 Stanovský). Za soumraku létá další běžný druh chroustek hnědý (Serica brunnea). Z podčeledi zlatohlávků je nutno uvést hojný druh zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata). V poslední době se šířící druh Oxythyrea funesta, který byl do nedávna na Moravě jen velmi vzácně v nejjižnější části. V současné době je znám v okrese z řady lokalit, několik je z bezprostředního okolí Rožnova p. R. Nápadný zdobenec skvrnitý (Trichius fasciatus) se jednotlivě vyskytuje v okolí Velkých Karlovic a Horní Bečvy. Oba druhy jsou dle vyhlášky dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. druhy ohroženými.

Čeleď kovaříkovití (Elateridae)

Brouci převážně protáhlého tvaru těla s charakteristickým spojením předohrudi a středohrudi umožňujícím vymrštění z polohy na krovkách. Larvy se vyvíjejí ve dřevě, trouchu dutin, pod kůrou stromů nebo v půdě (drátovci). Část druhů je velmi náročná na zachovalost a kvalitu prostředí. Pro horské hřebeny (Radhošť apod.) je charakteristický kovařík Ctenicera cuprea, ve starších jehličnatých porostech (jedle, smrk) je dosti rozšířen kovařík Ampedus erythrogonus, některé drobnější druhy obývají písčité břehy řek, nejběžnější z nich je kovařík Zorochrus minimus (determestoides), zjištěný na lokalitě meandry Senice u Lidečka. Tyto druhy jsou bezprostředně ohroženy regulacemi řek a úpravami břehů. Ke xerotermním prvkům patří kovařík Quasimus minutissimus zjištěný Vondřejcem (1997) u Huslenek.

Čeleď tesaříkovití (Cerambycidae)

Brouci vyvíjící se ve dřevě různých druhů dřevin, případně ve stoncích a na kořenech bylin, dospělci na květech, kládách dřeva, apod. Na území bývalého Československa cca 220 druhů. Do této čeledi spadá několik významných technických škůdců jako tesařík krovový (Hylotrupes bajulus), tesařík skladištní (Phymatodes testaceus), tesařík fialový (Callidium violoceum). Pro starší bukové porosty je typický kozlíček Acanthoderes clavipes (např. Dolní Bečva - Stanovský). Skrytě se vyskytuje tesařík piluna (Prionus coriarius), byl zjištěn na Hradisku u Rožnova, v červenci 1997 a v srpnu 1998 v Uherské u Huslenek a Vsetíně. Diskutabilní je výskyt tesaříka alpského (Rosalia alpina). Heyrovský (1930) píše „...nyní jen na Valašsku, místy d. h. (Fleischer),“ recentně je hlášen ze tří lokalit, chybí však dokladové exempláře: kolem r. 1987 byl pozorován v Kobylské u Karolinky (M. Škrabal) a 17. 7. 1994 byly zjištěny 2 samice na čerstvě poraženém buku v Dinoticích u Halenkova (Klesnil ex. J. Polčák), v létě 1968 byl 1 ks nalezen na čerstvě pokácených bucích na jv. svahu Radhoště (Mešná) - tehdy tam byly ještě rozsáhlé staré bučiny (T. Kašpar). 

Čeleď mandelinkovití (Chrysomelidae)

Rozsáhlá skupina fytofágních brouků, vyskytujících se nejčastěji na listech různých druhů stromů, keřů i bylin. Některé druhy mohou při přemnožení působit až holožíry jako mandelinka dvacetitečná (Chrysomela vigintipunctata) na vrbách v údolí Bečvy v letech 1994 a 1996, bázlivec olšový (Agelastica alni) v roce 1995 lokálně na olších, a dále mandelinka kovová (Linaeidea aenea). Mandelinka topolová (Melasoma populi), typická červenou barvou krovek patří mezi hojné druhy v porostech topolů a osik. Na vodních a pobřežních rostlinách lze zastihnou zástupce podčeledi rákosníčků (Donacinae). Velmi početná je podčeleď dřepčíků (Alticinae), charakteristická ztlustlými zadními stehny umožňujícími prudký, skákavý pohyb.

Čeleď nosatcovití (Curculionidae)

Druhá nejpočetnější čeleď brouků, zahrnující na našem území okolo 1000 druhů. Převážně fytofágní, podčeleď Cossoninae xylofágní (vývoj ve dřevě a pod kůrou různých stromů). Na Vsetínsku nebyli nosatci systematicky studování. Typickým montánním prvkem je Plinthus tischeri (Čertův mlýn - Koloničný), bionomicky zajímavými jsou druhy rodu Acalles, živící se zřejmě plodničkami hub, myceliemi plísní apod., které lze nalézt v lesích na spodní straně na zemi ležících větví. Z této skupiny byly dosud v oblasti Dolní Bečvy a Hutiska - Solance zjištěny běžnější druhy, např. Acalles hypocrita, Acalles pyrenaeus, Acalles comutatus, Acalles echinatus a příbuzný Acallocrates denticollis. Nápadně velkým zástupcem nosatců, vyskytujícím se na devětsilu podél potoků, je klikoroh devětsilový (Liparus glabrirostris).

Čeleď kůrovcovití (Scolytidae)

Převážně drobní brouci, jejichž larvy se vyvíjí pod kůrou nebo ve dřevě různých druhů stromů a keřů, případně ve stoncích některých bylin. Na našem území přes 100 druhů, hospodářsky nejvýznamnější je lýkožrout smrkový (Ips typographus), často se přemnožující v nepůvodních čistých smrčinách. Poslední rozsáhlá kalamita proběhla v letech 1992 - 1995 a zasáhla i velkou část lesů okresu Vsetín, zvláště oblast Velkých Karlovic, Hošťálkové, Liptálu, Branek a Kladerub (les Doubrava) aj. Ke kontrole tohoto škůdce se využívají uměle syntetizované agregační feromony. Z dalších druhů je nutno jmenovat druhy rodu Pitykteines, vyskytující se ve zbytcích starých jedlových porostů (např. Vranča u Nového Hrozenkova, okolí Velkých Karlovic) a podílející se na jejich odumírání. V mladších smrčinách je dominantním druhem lýkožrout lesklý (Pityogenes chalcographus). K odumírání jilmů přispívají druhy rodu bělokaz (Scolytus) šířící tracheomykózní onemocnění, v jednotlivých vlnách decimující jilmy v celé Evropě. V posledních letech se na dubech obdobně vyskytuje bělokaz Scolytus intricatus.

Další čeledi

Z dalších čeledí brouků zastoupených v okrese Vsetín je možné jmenovat některé významné, morfologicky či bionomicky pozoruhodné zástupce:

Omalysus fontisbellaquei (čeleď Homalisidae) - jediný náš zástupce v čeledi, samci mají normálně vyvinuté krovky a objevují se na okraji lesů v podhorských až horských oblastech, sedící nejčastěji na travách (např. Dolní Bečva Koloničný), samice jsou bezkřídlé, žijící pravděpodobně v ulitách plžů a pro skrytý způsob života téměř neznámé.

Světluška polokrová (Phosphaenus hemipterus), čeleď Lampyridae - naše nejvzácnější světluška, typická i u samců zkrácenými krovkami, vyskytuje se v hornatých polohách, na okraji cest, v zahradách, pod kameny, kusy dřev apod., je aktivní též za soumraku. Z Beskyd je známa z více lokalit a možná také přehlížená, v okrese Vsetín více jedinců na Dolní Bečvě v údolí Dolní Rozpité (Koloničný).

Derodontus macularis (čeleď Derodontidae) - vzácný pralesní brouk, vázaný na choroš Ischnoderma resinosum, na jehož plodnicích rostoucích na podzim na padlých bucích, se vyskytuje ve společnosti nápadného zástupce čeledi lencovití (Melandryidae), Mycetoma suturale. Druh nejzachovalejšího přírodního prostředí, choroš Ischnoderma resinosum je znám na Moravě z 10 lokalit. Oba výše zmíněné druhy pozoroval opakovaně Stanovský v říjnu 1994 a 1995 v pralese Kutaný na jv. svahu Vsackého Cábu.

Tillus elongatus z čeledi pestrokrovečníkovitých (Cleridae) je méně běžný druh, vyskytuje se zvláště v bukových lesích, v červnu 1987 bylo nalezeno několik jedinců v potravě lejska malého v údolí Lušová u Halenkova.

Čeled hrotařovití (Mordellidae) čeleď je charakteristická protáhlým, zašpičatělým posledním článkem zadečku, druhy jsou často na květech a některé vzácnější na starém dřevě. Hoshihananomia perlata je méně běžný brouk původnějších porostů, na jižním svahu Radhoště na bukových větvích podél lesní cesty bylo nalezeno několik jedinců (Stanovský).

Čeled majkovití (Meloidae) se vyznačuje složitým vývojem s více typy larev parazitujících u společenského hmyzu, především u včel. Rod majka (Meloe) jsou nelétající brouci se zkrácenými krovkami, vyskytující se na loučkách, mezích, pastvinách a okrajích cest. I dříve běžné druhy v důsledku změn hospodaření, chemizace a úbytku vhodných hostitelů téměř vymizely. Majka Meloe rugosus se na rozdíl od jiných vyskytuje především na podzim, z okresu Vsetín znám z okolí Rožnova pod Radhoštěm, Valašské Bystřice a Kateřinic.

Z hlediska sbírání a průzkumu fauny brouků nepatřilo Valašsko k vyhledávaným regionům České republiky. Nejlépe zpracovanými čeleděmi jsou v okrese Vsetín tradičně populární tesaříkovití (Cerambycidae) a střevlíkovití (Carabidae). Čeleď Carabidae zpracovali v rámci okresu Vsetín Brabec (1997), z části území - na sever od Rožnovské Bečvy Stanovský & Pulpán (2006). Čeleď Cerambycidae zpracoval komplexně v rámci Valašska Konvička (2005). Ostatní čeledi nebyly uceleně ani podrobněji v tomto území zpracovány ani zkoumány. Celkem 81 druhů významnějších brouků uvádí Konvička (2010a). Další literární údaje o broucích Valašska se zatím objevují  pouze jednotlivě, většinou jsou součástí větších faunistických prací nebo jsou obsaženy v krátkých faunistických zprávách. Jednotlivé faunistické údaje o broucích z území publikovali Balthasar (1940), Boukal (1998), Boukal et al. (2007), Boukal & Trávníček (1995), Brabec (1985, 1989, 1991, 1993), Čížek et al. (1995), Fleischer (1911), Halata & Spitzer (1997), Janák (1993, 1996), Juřena (1996), Juřena et al. (2000, 2008), Kaláb (2002), Konvička (2010b), Konvička & Spitzer (2009), Král & Vitner (1989), Krátký (2005), Niedl (1960), Pavelka (2002), Petřík & Roháčová (1997), Roháček (1989), Roháčová & Žitková (2002, 2005), Růžička & Vávra (1993), Sekerka (2004, 2006), Skoupý (2004), Skuhrovec (2003), Sláma (1998), Spitzer et al. (2007, 2010), Spitzer & Hřibová (2009), Spitzer & Konvička (2006, 2010), Stanovský (2001), Stejskal (1919), Strejček (1993, 2000), Štourač & Krásenský (2002), Šuhaj & Hudeček (1997), Šuhaj et al. (1996), Týr (1999), Vávra (2002), Vitner & Král (1993).

Vodní ekosystémy

 

Vzhledem k malému množství vodních ploch v regionu je i fauna vodních a  mokřadních ekosystémů a jejich okolí, oproti jiným částem České republiky poměrně chudá a dosud byla studována pouze velmi okrajově. Zřejmě nejprozkoumanějším druhem je střevlík hrbolatý (Carabus variolosus), který se vyskytuje takřka po celém Valašsku na prameništích a u lesních potůčků, kde loví drobné bezobratlé nebo larvy obojživelníků (Spitzer & Konvička 2010). Krovky druhu jsou černé a hrbolaté, čímž připomínají shnilé číšky bukvic. Brouk je tak ve svém přirozeném prostředí dokonale maskován. I když se jedná o druh chráněný Evropskou unií, lze na něj na Valašsku narazit na vhodných biotopech poměrně často. Na prameništích a podél vodních toků žije celá řada dalších brouků, jako jsou střevlíčci rodů Bembidion či Chlaenius, drabčíci mnoha rodů, např. rod Stenus nebo Paederus a další. Z méně běžných druhů byl u Karolinky na březích Vsetínské Bečvy zjištěn dvoubarevný tmavěmodročervený střevlíček Bembidion varicolor (Konvička 2010a). Drobní kovaříci rodu Zorochros žijí na kamenitých a štěrkových březích zachovalých vodních toků. Protože takových zachovalých míst ubývá, stávají se stále vzácnější i tito brouci. Druh Zorochros dermestoides byl nalezen na březích říčky Senice v meandrech u Lidečka, na březích Vsetínské Bečvy u Karolinky a Velkých Karlovic a dále pak u Valašského Meziříčí a Rožnova pod Radhoštěm. Pro drobné luční prameniště je typický rákosníček Plateumaris consimillis z čeledi mandelinkovití (Chrysomelidae).     

Typickými lokalitami s větším výskytem vodních druhů brouků jsou rybníčky v Semetíně a Choryňské rybníky. Hojně zde byl nalezen např. potápník vroubený (Dytiscus latissimus), který byl mimo uvedené lokality zjištěn i na Vsetíně a u Huslenek. Dále se vyskytuje hojně vírník Gyrinus substriatus (např. nalezen na Vsetíně v rybníčku v Panské zahradě) a další drobné druhy potápníků a vodomilů. V povrchových chodbách písčitých břehů žijí larvy čeledi Heteroceridae. Na Valašsku byl dosud zjištěn pouze nejběžnější druh této nepočetné čeledi, a to Heterocerus fenestratus v Novém Hrozenkově.   

 

 

Synantropní druhy

 

Poměrně početnou skupinou synantropních druhů jsou vrtavci, kteří se živí širokým spektrem organických látek rostlinného i živočišného původu. Zřejmě nejrozšířenějším druhem je takřka všudypřítomný vrtavec zhoubný (Ptinus fur), méně hojný je pak vrtavec Ptinus raptor, dosud nalezený např. v Novém Hrozenkově. Vrtavec australský (Ptinus tectus) je poměrně nehojným, nepůvodním a neúmyslně introdukovaným druhem. Jak již napovídá jeho název, původní areál tvoří Austrálie a zřejmě i Tasmánie (Burakowski et al. 1986, Howe 1959). Jeho jediný nález z Valašska pochází ze sídliště Sychrov na Vsetíně (Konvička 2010a). Odtud také pochází zatím jediný publikovaný nález kožojeda Attagenus smirnovi z Valašska. Jedná se o nepůvodní neúmyslně introdukovaný druh, původem z Afriky, žijící v našich podmínkách v uzavřeném a vyhřívaném prostředí bytů. Larva se živí různými zbytky organických látek živočišného původu (Vávra 2006). Poprvé z Československa a střední Evropy jej uvádí Černý (1988). Z dalších druhů kožojedů lze na Valašsku v prostředí bytů a budov nalézt např. běžného černohnědého kožojeda obecného (Dermestes lardarius) nebo na jaře u oken rušníka diviznového Anthrenus verbasci, rušníka muzejního Anthrenus muzeorum či rušníka krtičníkového Anthrenus scrophulariae. Jejich malé hustě ochlupené larvy lze pak nalézt ve většině obytných prostor. Zřejmě nejznámějším synantropním druhem je tesařík krovový (Hylotrupes bajulus). Larvy žerou ve zpracovaném dřevě jehličnanů. Jejich přítomnost jde vidět takřka na každé tradiční dřevěné stavbě. I když se jedná o druh velice rozšířený, dospělce můžeme spatřit jen zřídka. Tento významný technický škůdce se vyskytuje po celém Valašsku (např. lokality Halenkov, Lačnov, Nový Hrozenkov, Vsetín – Červenka). Mezi známé škůdce patří potemník moučný (Tenebrio molitor), jehož dospělci i larvální stadia (mouční červi) škodí na obilí, mouce a moučných produktech. Vzácně se vyskytují i ve volné přírodě, kde se vyskytují v trochu starých stromů a v ptačích hnízdech (Hůrka 2005). Jiný potemník Tribolium destructor je rovněž významným škůdcem a napadá široké spektrum potravin, včetně obilí. I když je synantropní fauna brouků v ČR poměrně početná, byla jí dosud na Valašsku věnovaná pozornost pouze okrajově. I vzhledem k dobrým podmínkám pro výskyt synantropních druhů (dobře zachované tradiční hospodaření s řadou malých zemědělských objektů), lze očekávat nálezy řady dalších zajímavých druhů. Slunéčko Harmonia axyridis nelze sice označit za synantropní druh. Přesto se s ním můžeme často setkat v podzimních a zimních měsících v bytech, kam zalézá kvůli přezimování. Toto slunéčko, původem z východní Asie (Majerus et al. 2006), se stalo úspěšným invazním druhem. V ČR bylo zjištěno poprvé v roce xxx (Špryňar 2008) a na Valašsku v roce 2009 (Nedvěd 2010).

 

Jehličnaté lesy

 

Na Valašsku najdeme jak biologicky téměř nehodnotné smrkové monokultury, tak i vzácně zachovalé staré přirozené smrkové porosty. Biologickou hodnotu pak významně zvyšuje svou přítomností jedle bělokorá (Abies alba). Valašsko je jednou z mála oblastí s větším výskytem této dřeviny. Ve smrkových monokulturách žije řada tzv. technických škůdců, a to zejména z čeledí tesaříkovitých (Cerambycidae) a kůrovcovitých (Scolytinae). Z tesaříkovitých jsou typickými obyvateli tohoto prostředí např. tesařík fialový (Callidium violaceum), Callidium aeneum, tesařík smrkový (Tetropium castaneum), Tetropium fuscum, Arhopalus rusticus, Asemum striatum, Rhagium inquisitor, Molorchus minor, Clytus lama, Evodinus clathratus, Obrium brunneum, Carilia virginea, Pidonia lurida, kozlíček Pogonocherus fasciculatus, dříve vzácný a nyní značně rozšířený Acanthocinus griseus a další. Ve vyšších polohách, zejména v masivu Čertova mlýna a okolí se vzácně vyskytují Judolia sexmaculata a kozlíček smrkový (Monochamus sutor). Jiné dva druhy tesaříků Lepturobosca virens a Gnathacmaeops pratensis byly před desítkami let nalezeny pouze v nejvyšších partiích Valašska v místech přirozených zbytcích smrčin. Od té doby nebyl jejich výskyt potvrzen. Kůrovcovití (Scolytinae) byli dříve řazeni do samostatné čeledi, dnes však jako podčeleď patří mezi nosatcovité brouky. Kůrovců žije v ČR přibližně 120 druhů. Mezi nejznámější obyvatele smrkových porostů patří lýkožrout smrkový (Ips typographus), lýkohub smrkový (Dendroctonus micans), kůrovec pařezový (Dryocoetes autographus), lýkožrout lesklý (Pityogenes chalcographus) a další. Larvy i imaga těchto i jiných druhů loví pestrokrovečník mravenčí (Thanassimus formicarius), menší zástupce pak požírá kornatec dlouhý (Nemozoma elongatum). Ve smrkových porostech žije i řada střevlíkovitých. Hojní jsou střevlík linneův (Carabus linnei), střevlík hajní (Carabus nemoralis), střevlík fialový (Carabus violaceus), střevlíček kovový (Pterostichus burmeisteri), Pterostichus niger a další. Vzácnější střevlíci Cychrus attenuatus a Cychrus caraboides se živí plicnatými plži, především těmi s ulitou. Díky protáhlé hlavě a úzkému štítu jsou přizpůsobeni k pronikání do ulit. Na Valašsko zasahují i druhy typické pro karpatské pohoří, např. Pterostichus pilosus, který žije často v okolí lesních potůčků a pramenišť, a Pterostichus foveolatus, který je nejčastější ve smíšených lesích vyšších poloh. Zcela specifická je fauna jedlí. V padlých kmenech jedlí (vzácně i smrku, buku a břízy) napadených červenou hnilobou žije chráněný roháček jedlový (Ceruchus chrysomelinus). Jeho výskyt je vázán na pralesovité porosty s dostatkem mrtvého dřeva, které nalezneme především v lesních rezervacích (např. PR Kutaný, NPR Razula). V rozkládajících se kmenech jedlí a smrků se vyvíjí i larvy kovaříka Ampedus tristis, nalezen byl v Halenkově u vrcholu Lušovky (Konvička 2010a). V tenkých větvích jedlí se vyvíjí larvy malého kozlíčka Pogonocheru ovatus, jehož dospělci zimují pod šupinami kůry jedlí nebo v hrabance. Při podrobném zkoumání rozšíření druhu na Valašsku bylo zjištěno, že se vyskytuje téměř všude, kde se nachází starší jedle (Konvička & Spitzer 2009). Z typických hospodářských škůdců jedle napadá např. lýkožrout jedlový (Pityokteines curvidens). Z dalších druhů obývají jehličnaté lesy Valašska např. kovařík Ampedus erythrogonus, hojný větevníček obláčkový (Brachytarsus nebulosus), slunéčko Aphidecta obliterata nebo velmi vzácný Sphaeriestes aeratus (Konvička 2010a, Spitzer et al. 2010).

 

 

Listnaté lesy, pobřežní vegetace atd.

 

Převažujícím přirozeným typem listnatého lesa jsou na Valašsku bučiny. Zejména pralesovité či přestárlé porosty s větším množstvím mrtvého dřeva hostí větší množství druhů, včetně vzácných a ohrožených. Takové porosty jsou však v dnešní době situovány téměř již jen do zvláště chráněných území, a tak i významnější druhy najdeme již jen na těchto lokalitách. Tesařík alpský (Rosalia alpina) je opravdovým klenotem naší přírody. Tento přísně chráněný a v České republice kriticky ohrožený druh se na začátku 20. století vyskytoval na Valašsku vyskytoval dosti četně (Fleischer 1927-1930). Ze 30. let 20. století pochází záznamy z Huslenek, kde je již hodnocený jako vzácný, ubývající díky přeměně bučin na smrčiny (Říčan in Tkačíková et Spitzer 2009). Starý nález z Valašských Klobouk uvádí Sláma (1998). Z poslední doby existuje několik údajů o výskytu z lokalit Halenkov – Dinotice, Karolinka – Kobylská, Nový Hrozenkov – Břežitá – Kohútka, Dolní Bečva – Radhošť – Mešná (Stanovský 2001). Všechny tyto publikované údaje však pochází z pozorování a nejsou doloženy dokladovým materiálem ani fotodokumentací. V posledních deseti letech byla věnována tesaříku alpskému velká pozornost a i přes značnou snahu nebyl jeho recentní výskyt v oblasti potvrzen. I přesto je však stále možné, že populace na hranici detekovatelnosti unikají úspěšně svému znovuobjevení. Vývoj larev druhu Stictoleptura scutellata probíhá nejčastěji v odumřelých stojících pahýlech buků, nalezen byl v PR Kutaný, PR Halvovský potok, v údolí Uherská u Huslenek, u Vizovic (Konvička 2005) a u NPR Razula. Obdobné prostředí vyhledává i kozlíček Aegomorphus clavipes, zjištěn v masívu Radhoště u Dolní Bečvy (Stanovský 2001), Horní Bečvy, v PR Halvovský potok a u Karolinky (Konvička 2005). V PR Kutaný a NPR Razula byli nalelezni dva velmi vzácní brouci – Derodontus macularis z čeledi Derodontidae a Mycetoma suturale z čeledi Tetratomidae (Konvička 2010a, Stanovský 2001). Oba lze označit za pralesní relikty, jejich vývoj probíhá ve vzácné dřevní houbě Ischnoderma resinosum a nalézt je lze pouze v podzimních a zimních měsících. V zachovalých bučinách můžeme zastihnout i dva druhy našich roháčů – roháčka bukového (Sinodendron cylindricus) a roháčka kovového (Platycerus caraboides). Střevlík Carabus obsoletus je typický karpatský druh preferující listnaté lesy s převahou buku (potvrzen např. v okolí Vsackého Cábu). Společně s ním se často vyskytují střevlíci Pterostichus pilosus, Pterostichus oblongopunctatus,  V Hostýnských a Veřovických vrších přežívají velmi lokální populace vzácného střevlíka nepravidelného Carabus irregularis. Také v Hostýnských vrších byli nalezeni střevlík svraštělý Carabus intricatus a střevlík Carabus arvensis, kteří byť jinde v ČR hojní, v rámci Valašska patří ke vzácnostem. Střevlík svraštělý byl nalezen i u Vsetína v Růžďce, střevlík C. arvenis pak hojně u Kladerub. Například v rezervaci NPR Razula žije několik druhů malých střevlíčků rodu Trechus.

Níže položené dubohabřiny a doubravy jsou obývány teplomilnějšími druhy. Dříve býval na Valašsku běžný všem dobře známý roháč velký (Lucanus cervus). Poslední kusy byly chytány ke konci 80. let ve Vsetíně-Vesníku, Halenkova či Valašského Meziříčí (Spitzer & Konvička 2006). Od té doby nebyl jeho výskyt nebyl potvrzen. Jeho vymizení, stejně jako úbytek jiných druhů je způsobeno úbytkem starých listnatých stromů v krajině a změnou listnatých porostů na smrkové monokultury. Postupně pak ze stejných příčin ubývají i další druhy našich roháčů vyskytující se v nižších polohách. Roháček kozlík (Dorcus parallelopipedus) byl nalezen ve Vsetíně – Jasenicích (Konvička 2010a) a dosud přežívá v okolí Valašského Meziříčí. V dubohabřinách u řeky Bečvy je sporadicky nalézán i roháček Aesalus scarabaeoides.

Kolem vodních toků (zejména kolem Vsetínské Bečva) se na vrbách vyskytuje robustní kozlíček vrbový (Lamia textor). Jeho populace se však neustále zmenšují vlivem necitlivých zásahů do pobřežní vegetace. Spolu s ním se občas vyskytuje modrozelený tesařík pižmový (Aromia moschata), běžná mandelinka Chrysomela vigintipunctata nebo vzácná mandelinka Chrysomela saliceti, zjištěná dosud pouze v Karolince (Konvička 2010a). Na osikách i nepůvodních druzích topolů se jednotlivě vyskytuje kozlíček osikový (Saperda carcharias). Jeho nálezy pocházejí ze Vsetína – Jasenic, Halenkova, Karolinky, Horní Bečvy, Růžďky a Lidečka (Konvička 2005). Na odumřelých olších kolem vodních toků občas roste houba Inonotus radiatus, v ní probíhá vývoj larev lence Abdera flexuosa. Vzácný tesařík Xylotrechus pantherinus, jehož larvy se vyvíjí v osluněných větvích a kmenech jív (Salix caprea) byl dosud zjištěn pouze v okolí Kelče a u Slušovic.

V zachovalých listnatých lesích různého druhového složení, avšak s výskytem starších stromů a mrtvého dřeva žije úhledný a vzácný kovařík Ampedus elegantulus, z dalších druhů pak např. vrubouni zdobenec zelenavý (Gnorimus nobilis), zdobenec skvrnitý (Trichius fasciatus) a zdobenec Trichius rosaceus, který byl nalezen pouze jedinkrát na Bystřičce. Vzácní jsou i zástupci čeledi kornatcovitých (Trogossitidae) kornatec drobný (Ostoma ferruginea) a Grynocharis oblonga, oba žijící pod kůrou mrtvých stromů. Larvy zdobenců žijí v rozkládající se dřevní hmotě, imaga lze zastihnout v letních měsících na různých květech při sání nektaru.  

Běžnými obyvateli listnatých lesů bez vazby na konkrétní dřeviny či skladbu porostu jsou např. chrobák lesní Anoplotrupes stercorosus, trojáč Tritoma bipustulata, lesák rovný Uleiota planata, dřevožrout zejkovaný Bitoma crenata, lesan Hylecoetus dermestoides, tesařík skladištní Phymatodes testaceus, tesaříci Anaglyptus mysticus, Clytus arietis, kozlíčci Pogonocherus hispidus, Leiopus linnei, Saperda scalaris, krasci Chrysobothris affinis a Agrilus viridis či lenci Hypulus bifasciatus a Orchesia undulata.

 

Soliterní stromy a aleje

 

Fauna brouků solitérních stromů a alejí v jisté míře žije i v listnatých lesích. Stromy na takových místech  však často bývají starší, poškozené od havárií, dobytka či ořezů. Díky tomu vzniká množství dutin, lysin, mrtvých pahýlů větví atp. a obecně se dá obecně říct, že na kůru stromů dopadají sluneční paprsky ve větší míře. Tyto specifické podmínky, které vyžaduje řada druhů již téměř v lesích nenajdeme, proto jsou aleje často posledními místy jejich výskytu. V osluněné kůře lip srdčitých žijí larvy překrásného třpytivě zelenomodrého krasce lipového (Lamprodila rutilans). Výskyt tohoto broučího klenotu byl potvrzen v Huslenkách, Novém Hrozenkově, a v Ústí u Vsetína (Konvička 2010b). Druh má na Valašsku dosud dobré podmínky k vývoji, díky oblibě starých Valachů mít u chalupy jednu nebo několik vzrostlých lip. Jednou z mála větších a starších alejí na Valašsku, vhodných pro život saproxylických druhů brouků je alej u Vidče vedoucí podél silnice k Hradisku. Zde byl také nalezen vzácný dutinový tesařík Rhamnusium bicolor (Konvička 2005). Kromě této lokality byl zjištěn již jen na jednom stromě v Halenkově (Spitzer & Hřibová 2009) a jednom již pokáceném stromě – topolu černém ve Valašských Příkazech (Konvička 2010a). Protože se pro tohoto tesaříka nenachází v blízkosti stávajícího výskytu žádné další vhodné stromy, které by nahradily stávající odumírající, zdá se, že je jeho osud v regionu zpečetěn. Společně s tímto poměrně velkým tesaříkem je však nahnutý osud i dalších druhů jako je např. kovařík Ischnodes sanguinicollis, který byl nalezen pouze ve Valašských Příkazech (Konvička 2010a). Jeho dravé larvy pronásledují v trouchu starých stromů larvy ostatních druhů hmyzu. Velice vzácným obyvatelem dutých stromů je také drabčík Quedius truncicola. V České republice je udáván jen z několika málo míst. Na Valašsku byl nalezen pouze jedinkrát, a to ve Vsetíně – Jasenicích (Konvička 2010a). Z méně náročnějších druhů typických pro toto prostředí byli zjištěni např. květomilové Prionychus ater, Mycetochara maura (lokalita Vidče-Hradisko), Mycetochara axillaris (lokalita Halenkov), tesařík Anisarthron barbipes ve Vizovicích (Konvička 2005) a na Vsetíně nebo dutinový zlatohlávek Liocola lugubris v Liptále, Valašském Meziříčí a Kelči (Konvička 2010a). Na solitérních stromech jedle bělokoré byl velmi vzácně nalezen i střevlík Dromius quadraticollis.

 

 

Bezlesí - pastviny a louky

 

Pro Valašsko je typická přítomnost řady pastvin, a to jak ovcí, tak skotu. Na exkrementech zvířat žije specifická skladba koprofágních brouků a specializovaných predátorů koprofágního hmyzu. Kolem 3 cm velký, dlouze žlutočernošedě chloupkovaný drabčík huňatý (Emus hirtus) je obávaným  predátorem larev (zejména much) vyskytujících se na exkrementech. Nalezen byl na pastvinách dobytka v Halenkově – Hlubokém a v Leskovci (Konvička 2010a). Hnojník Aphodius scrutator je největším v ČR žijícím zástupcem podčeledi hnojníkovitých (Aphodiinae). Dříve býval velmi vzácný, během posledních 20 let se však značně rozšířil, a tak byl zjištěn i na Valašsku ve Valašské Senici a v Halenkově (Stanovský 2001, Týr 1999). Vzácný podhorský až horský hnojník Aphodius se vyskytuje v okolí Velkých Karlovic, (Juřena et al. 2008). Běžně se v exkrementech vyskytují hnojníci Aphodius haemorrhoidalis, A. rufipes, A. fimetarius, A. prodromus, lejnožrout malý (Ontophagus ovatus), mršník Hister unicolor, drabčíci Ontholestes murinus, Ontholestes tesselatus, vodomilové Sphaeridium scarabaeoides, Cercyon unipunctatus.  

 

Majky (Meloidae) jsou typickými obyvateli stepních nebo teplých lučních biotopů a jsou zcela vázány na hnízda svých hostitelů, jimiž jsou u našich „pravých“ majek (rod Meloe) nejčastěji různé druhy včel nebo čmelaků. S úbytkem úvozových cest, zachovalých stepních i lučních biotopů a v důsledku intenzivního zemědělského hospodaření v 20. století (scelovaní pozemků, chemizace a hnojení) došlo postupně k radikálnímu úbytku stanovišť vhodnýh k vývoji solitérních druhů blanokřídlých, a tím i populací majek. V České republice patří majky mezi druhy obecně vzácné. Majky se vyskytují pouze tam, kde zůstaly zachovány vhodné podmínky k jejich vývoji, a slouží tedy jako určité bioindikátory přírodní kvality nebo zachovalosti půdních biotopů (Konvička & Vávra 2008). Na Valašsku byly dosud nalezeny dva druhy majek. Čistě jarní majka fialová (Meloe violaceus) je známá např. z Liptálu, Halenkova, Prlova či Ústí u Vsetína (Konvička 2010a). Na několika lokalitách (Vsetín-Jasenice) žije i podzimní a brzce jarní druh Meloe rugosus (Konvička 2010a, Stanovský 2001).

             

Zejména na miříkovitých (Apiaceae) květech požírají pyl a drobný hmyz pestrokrovečníci včeloví (Trichodes apiarius), vyskytují se kolem včelých úlů, v nichž žijí jejich larvy živící se larvami, kuklami a starými imagy včel. Střevlíček Callistus lunatus, vzácný obyvatel xerotermních strání, byl zjištěn dosud jen na jedné lokalitě – v Huslenkách v Losovém. Jiný vzácnější teplomilný střevlíček Lebia chlorocephala byl nalezen v PP Ježůvka (Konvička 2010a). Na loukách a pastvinách jsou běžní střevlíci Amara aenea, A. familiaris, Carabus ullrichii, Carabus cancellatus, Carabus hortensis, bradavičníci Malachius bipustulatus, Clanoptilus viridis, Cellidus equestris, Charopus graminicola, Charopus concolor. Typickými obyvateli podhorských květnatých luk jsou na Valašsku kozlíčci Agapanthia intermedia, žijící na chrastavci (Knautia arvensis), a Oberea erythrocephala, jejíž larvy provádí žír ve stoncích pryšců (Tithymalus spp.). Teplomilný kozlíček Phytoecia virgula má v okolí Vsetína nejsevernější známý výskyt v ČR. Nalezen byl v PP Díly, PP Ježůvka a na Korelce (Konvička 2005). I jiné druhy rodu Phytoecia byly nalezeny vzácně a jednotlivě, jsou to Phytoecia cylindrica, Ph. icterica a Ph. nigricornis. Dlouhý a štíhlý kozlíček Calamobius filum žije na různých druzích trav. V minulosti býval velmi vzácný a vyskytoval se jen na jižní Moravě (Sláma 1998). V posledních dvaceti letech se však značně rozšířil a v současnosti se vyskytuje na většině území Moravy (citace). V regionu je znám z Ústí u Vsetína (Konvička 2005). Vzácný nosatec Otiorhynchus multipunctatus, který byl pro území ČR byl zjištěn teprve nedávno v roce 1997 (Strejček 2000), žije v okolí Karolinky. Vrcholové partie kolem Pusteven obývá horský nosatec Plinthus tischeri (Konvička 2010a).

             

 

Literatura

 

 

Balthasar V. (1940): Příspěvek k faunistickému průzkumu Zlínska. Coleoptera: Carabidae, Staphylinidae. Entomologické Listy, 3: 3–10. (in Czech, English summ.)

Boukal D. S., Boukal M., Fikáček M., Hájek J., Klečka J., Skalický S., Šťastný J. & Trávníček D. (2007): Katalog vodních brouků České republiky. Catalogue of water beetles of the Czech Republic (Coleoptera: Sphaeriusidae, Gyrinidae, Haliplidae, Noteridae, Hygrobiidae, Dytiscidae, Helophoridae, Georissidae, Hydrochidae, Spercheidae, Hydrophilidae, Hydraenidae, Scirtidae, Elmidae, Dryopidae, Limnichidae, Heteroceridae, Psephenidae). Klapalekiana, 43, Suppl.: 1–289. (in English and Czech)

Boukal M. (1998): Byrrhidae, Limnichidae and Nosodendridae (Coleoptera) in the collection of the Museum of South-Eastern Moravia in Zlín. Sborník přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 3: 62–69.

Boukal M. & Trávníček D. (1995): Faunistic records from the Czech Republic – 24. Coleoptera: Dytiscidae, Hydraenidae, Hydrophilidae, Georissidae, Silvanidae. Klapalekiana, 31: 65–68.

Brabec L. (1985): Střevlíkovití (Coleoptera, Carabidae) ochranného pásma zeleně chemické továrny ve Valašském Meziříčí. Zpravodaj Okresního Vlastivědného Muzea ve Vsetíně, 1985: 11–15. (in Czech)

Brabec L. (1989): Brouci čeledi střevlíkovitých (Coleoptera) 6., 7. a 8. vegetačního stupně Čertova mlýna a Kněhyně (Morava, ČSSR). Zpravodaj Okresního Vlastivědného Muzea ve Vsetíně, 1989: 13–21. (in Czech)

Brabec L. (1991): Střevlíkovití brouci (Coleoptera, Carabidae) lesa Doubrava u Kladerub. Zpravodaj Okresního Vlastivědného Muzea ve Vsetíně, 1991: 15–24. (in Czech, German summ.)

Brabec L. (1993): Střevlíkovití brouci (Coleoptera, Carabidae) suťového svahu Grapa u obce Horní Bečva. Zpravodaj Okresního Vlastivědného Muzea ve Vsetíně, 1993: 17–26. (in Czech, German summ.)

Brabec L. (1997): Střevlíkovití (Coleoptera, Carabidae) okresu Vsetín. Zpravodaj Okresního Vlastivědného Muzea ve Vsetíně, 1997: 13–28. (in Czech)

Burakowski B., Mroczkowski M. & Stefańska J. (1986): Katalog fauny Polski. Catalogus faunae Poloniae.cz. 23,t. 11. Chrząszce – Coleoptera: Dermestoidea, Bostrichoidea, Cleroidea i Lemaxyloidea. Warszawa: PWN, 309 pp. (in Poland)

Černý Z. (1988): Attagenus smirnovi Zhantiev, 1973 – nový druh kožojeda v Československu a ve střední Evropě (Coleoptera Dermestidae). Zprávy Československé Společnosti Entomologické při ČSAV, 24: 103–104. (in Czech)

Čížek P., Hejkal J. & Stanovský J. (1995): Příspěvek k poznání brouků čeledí Chrysomelidae (Coleoptera) Čech, Moravy a Slovenska. Klapalekiana, 31: 1–10. (in Czech, English abstr.)

Fleischer A. (1911): Příspěvek k výzkumu broukové fauny Radhoště. Věstník přírodovědného klubu Prostějov, 14: 85–88. (in Czech)

Fleischer J. (1927-1930): Přehled brouků fauny Československé republiky. Moravské muzeum zemské, Brno, 485 pp.

Halata D. & Spitzer L. (1997): Střevlíkovití (Coleoptera, Carabidae) nivy Vsetínské Bečvy mezi Valašským Meziříčím a Vsetínem. Zpravodaj Okresního Vlastivědného Muzea ve Vsetíně, 1997: 63. (in Czech)

Howe R. W. (1959): Studies on beetles of the family Ptinidae. 17. Conclusion and additional remarks. Bulletin of Entomological Research 50: 287-326.

Janák J. (1993): Zajímavé nálezy drabčíků na Moravě a Slovensku (Coleoptera: Staphylinidae). Klapalekiana, 29: 1–17. (in Czech, German summ.)

Janák J. (1996): Faunistic records from the Czech Republic – 46. Coleoptera: Staphylinidae. Klapalekiana, 32: 192–193.

Jelínek J. (ed.) (1993): Check-list of Czechoslovak Insects IV (Coleoptera). Seznam československých brouků. Folia Heyrovskyana, Suppl. 1: 3–172. (in English and Czech)

Juřena D. (1996): Příspěvek k faunistice listorohých brouků (Coleoptera: Scarabaeoidea) Čech, Moravy a Slovenska. Klapalekiana, 32: 27–32. (in Czech, English summ.)

Juřena D., Bezděk A. & Týr V. (2000): Zajímavé nálezy listorohých brouků (Coleoptera: Scarabaeoidea) na území Čech, Moravy a Slovenska. Klapalekiana, 36: 233–257. (in Czech, English summ.)

Juřena D., Týr V. & Bezděk A. (2008): Příspěvek k faunistickému výzkumu listorohých brouků (Coleoptera: Scarabaeoidea) na území České republiky a Slovenska. Klapalekiana, 44, Suppl.: 17–176. (in Czech, English summ.)

Kaláb J. (2002): Několik zajímavějších nálezů střevlíkovitých brouků (Coleoptera: Carabidae) z území České republiky – 2. část. Klapalekiana, 38: 173–184. (in Czech, English summ.)

Konvička O. (2005): Tesaříci (Coleoptera: Cerambycidae) Valašska: implikace poznatků v ochraně přírody. Časopis Slezského Muzea v Opavě, Serie A, 54: 141–159. (in Czech, English abstr.)

Konvička O. (2010a): Příspěvek k faunistice brouků (Coleoptera) Valašska (východní Morava, Česká republika). Acta Carp. Occ., 1: 1-10. (in Czech, English abstr.)

Konvička O. (2010b): Příspěvek k faunistice krasce lipového Lamprodila rutilans rutilans (Coleoptera: Buprestidae) na východní Moravě. Časopis Slezského Muzea v Opavě, Serie A, 59: 77–80. (in Czech, English abstr.)

Konvička O. & Spitzer L. (2009): Příspěvek k faunistice tesaříka Pogonocherus ovatus (Coleoptera: Cerambycidae) na Valašsku (Západní Karpaty, Česká republika). Acta Musei Beskidensis, 1: 103–107. (in Czech, English abstr.)

Konvička O. & Vávra J. (2008): Brouci (Coleoptera) pp. 251-258. In: Jongepierová I. [ed.]: Louky Bílých Karpat. Grasslands of the White Carpathian mountains. – ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou, 464 pp.

Král D. & Vitner J. (1989): Faunistic records from Czechoslovakia – Coleoptera: Scarabaeidae. Acta Entomologica Bohemoslovaca, 86: 76.

Krátký J. (2005): Faunistic records from the Czech Republic – 195. Coleoptera: Curculionidae, Nanophyidae. Klapalekiana, 41: 263–264.

MAJERUS M., STRAWSON V. & ROY H. (2006): The potential impacts of the arrival of the harlequin ladybird, Harmonia axyridis (Pallas) (Coleoptera: Coccinellidae), in Britain. Ecological Entomology, 31: 207-215.

Nedvěd O. (2010): Mapa rozšíření Harmonia axyridis v České republice. In: Zicha O. (ed.) Biological Library – BioLib. Citováno 31.12.2010. Dostupné na: 

Niedl J. (1960): Monografie československých druhů tribu Carabini. Část – VII. Přírodovědný časopis Slezský, 21: 511–523. (in Czech)

Pavelka J. (ed.) (2002): Chráněná území okresu Vsetín. In: Mackovčin P. & Jatiová M. (eds.): Chráněná území ČR – Zlínsko, svazek II- Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha, 52 pp. (in Czech)

Petřík F. & Roháčová M. (1997): Katalog sbírky brouků. Coleoptera. I. Rod Carabus. Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, Frýdek-Místek, 15 pp. (in Czech, English abstr.)

Roháček J. (1989): Pozoruhodné druhy členovců Severomoravského kraje, část II.: Střevlík Carabus variolosus. Vlastivědné Listy Severomoravského Kraje, 15(1): 36–38. (in Czech)

Roháčová M. & Žitková M. (2002): Katalog sbírky brouků III. Coleoptera: Carabidae. Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, Frýdek-Místek, 70 pp. (in Czech, English abstr.)

Roháčová M. & Žitková M. (2005): Katalog sbírky brouků IV. Coleoptera: Scarabaeoidea. Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, Frýdek-Místek, 45 pp. (in Czech, English abstr.)

Růžička J. & Vávra J. Ch. (1993): Rozšíření a ekologie brouků rodu Choleva (Coleoptera, Leiodidae) na území Čech, Moravy a Slovenska. Klapalekiana, 29: 103–230 pp. (in Czech, English summ.)

SEKERKA L. (2004): Species of Cassidinae and Hispinae contained in the Moravian Museum Collection in Brno (Coleoptera, Chrysomelidae). Acta Musei Moraviae, Scientiae Biologicae 89: 117-165. (in English)

Sekerka L. (2006): Cassidinae and Hispinae preserved in the East Bohemian Museum in Hradec Králové

(Coleoptera: Chrysomelidae). Acta Muzei Reginaehradecensis S. A., 31: 29-39. (in English, Czech summ.)

Skoupý V. (2004): Střevlíkovití brouci (Coleoptera: Carabidae) České a Slovenské republiky ve sbírce Jana Pulpána. Public History, Praha, 213 pp. (in Czech, English abstr.)

Skuhrovec J. (2003): Rozšíření nosatců rodu Hypera (Coleoptera: Curculionidae) na území České republiky. Klapalekiana, 39: 69–125. (in Czech, English summ.)

Sláma M. E. F. (1998): Tesaříkovití – Cerambycidae České republiky a Slovenské republiky (Brouci – Coleoptera). Milan Sláma, Krhanice, 383 pp. (in Czech, German introductory part)

Spitzer L. & Hřibová H. (2009): Nález tesaříka Rhamnusium bicolor (Coleoptera: Cerambycidae) v podhůří Vsetínských vrchů (Česká republika). Acta Musei Beskidensis, 1: 123–124. (in Czech)

Spitzer L. & Konvička O. (2006): Kam se poděl valašský roháč? Valašsko – vlastivědná revue, 16: 35–36. (in Czech)

Spitzer L. & Konvička O. (2010): Rozšíření střevlíka Carabus variolosus, Fabr. (Coleoptera: Carabidae) na Valašsku (okres Vsetín, Česká republika) s poznámkami k jeho biologii. Časopis Slezského Muzea v Opavě, Serie A, 59: 59–70. (in Czech, English abstr.)

Spitzer L., Konvička O., Tropek R., Tuf I. H. & Roháčová M. (2010): Společenstvo členovců (Arthropoda) zimujících na jedli bělokoré na Valašsku (okr. Vsetín, Česká republika). Časopis Slezského Muzea v Opavě, Serie A,............... (in Czech, English abstr.)

Spitzer L., Tuf I. H., Tufová J. & Tropek R. (2007): Příspěvek k poznání fauny epigeických bezobratlých dvou přírodních jedlobukových lesů ve Vsetínských vrších (Česká republika). Práce a Studie Muzea Beskyd (Přírodní Vědy), 19: 71–82. (in Czech, English abstr.)

Stanovský J. (2001): Brouci, pp. 193–197. In: Pavelka J. & Trezner J. (eds.): Příroda Valašska. Český svaz ochránců přírody, ZO 76/06 Orchidea, Vsetín, 504 pp. (in Czech)

Stanovský J. & Pulpán J. (2006): Střevlíkovití brouci Slezska (severovýchodní Moravy). Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, Frýdek-Místek, 159 pp. (in Czech and German)

Stejskal J. V. (1919): Další příspěvek ku výzkumu broukové fauny Radhoště. Věstník Klubu přírodovědného v Prostějově, 17: 19–21. (in Czech)

Strejček J. (1993): Faunistic records from the Czech Republic – 9. Coleoptera: Chrysomelidae, Bruchidae, Curculionidae. Klapalekiana, 29: 169–171.

Strejček J. (2000): Faunistic records from the Czech Republic – 111. Coleoptera: Chrysomelidae, Curculionidae, Klapalekiana, 36: 185–187.

ŠPRYŇAR P. (2008): Faunistic records from the Czech Republic – 252. Coleoptera: Coccinellidae. Klapalekiana, 44: 77-79.

Štourač P. & Krásenský P. (2002): Faunistic records from the Czech Republic – 156. Coleoptera: Staphylinidae. Klapalekiana, 38: 263–265.

Šuhaj J. & Hudeček J. (1997): Výskyt zlatohlávka Oxythyrea funesta (Coleoptera, Cetoniidae) v širší oblasti Beskyd (Západní Karpaty). Zpravodaj Okresního Vlastivědného Muzea ve Vsetíně, 1997: 47–48. (in Czech)

Šuhaj J., Hudeček J. & Stolarczyk J. (1996): Výskyt Oxythyrea funesta (Poda, 1761) na Moravě a ve Slezsku (Coleoptera, Cetoniidae). Časopis Slezského Muzea v Opavě, Serie A, 45: 69–77. (in Czech, English abstr.)

Týr V. (1999): Rozšíření druhu Aphodius (Coprimorphus) scrutator (Coleoptera: Scarabaeidae) v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Klapalekiana, 35: 145–156. (in Czech, English summ.)

Vávra J. (2002): Faunistic records from the Czech Republic – 149. Coleoptera: Carabidae; Staphylinidae: Oxytelinae, Staphilininae, Aleocharinae; Nitidulidae; Salpingidae; Anthribidae. Klapalekiana, 38: 119–122.

Vávra J. (2006): Attagenus smirnovi Zhatiev, 1973 – kožojed, pp. 337–338. In: Mlíkovský J. & Stýblo P. (eds.): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. ČSOP, Praha, 496 pp. (in Czech)

Vitner J. & Král D. (1993): Faunistické síťové mapování listorohých brouků (Coleoptera: Scarabaeoidea) Čech, Moravy a Slovenska – výběr výsledků získaných v létech 1991–1993. Klapalekiana, 29: 153–162. (in Czech, English summ.) 

Tento projekt je realizován za podpory města
Vsetína a finančních mechanismů EHP/Norsko

© 2012 Český svaz ochránců přírody