PŘÍRODA VALAŠSKA
Vegetace
Rostlinné druhy se vzájemně seskupují do rostlinných společenstev. Soubor společenstev v určitém území pak nazýváme vegetací. Původní vegetací vsetínského okresu byly a jsou nejrůznější typy lesů. V období po době ledové, během níž zde vládlo drsné klima mrazové pouště téměř bez rostlin, se v souvislosti s oteplením klimatu začal šířit les ze svého útočiště v oblasti jižní Evropy. Tento návrat lesa a jeho formování v hrubých rysech skončilo asi před 1500 lety. Tehdy bylo území našeho okresu téměř bez osídlení a lidé se nijak nepodíleli na ovlivňování lesů. Lesy pokrývaly celý povrch od údolí až po vrcholy a bezlesá byla pouze koryta řek. V okolí řek, v údolních nivách, byly porosty lužních lesů. Na ně navazoval, na úpatí hor a v pahorkatinách, souvislý pás dubohabřin a na kyselejších půdách se vyvinuly smíšené acidofilní doubravy. Na svazích vrchů a hor se rozprostíraly souvislé plochy bučin a jedlobučin, které zaujímaly naprostou většinu území současného okresu. Pouze v nejvyšších horských polohách Moravskoslezských Beskyd - od Radhoště přes Pustevny až k Čertovu Mlýnu - se vytvořil pás přirozených smrčin. Lesy se však v této podobě mohly vyvíjet jen několik set let. Nejpozději od počátku 12. století se v oblasti Kelečska trvale usídlil člověk a počal les jednak kácet, aby uvolnil plochy pro svá sídla a svá pole, a jednak les využíval jako zdroj stavebního materiálu a topiva. S lidmi se také začaly šířit luční a polní druhy rostlin a květena se stávala pestřejší. Později, ve 13. a 14. století, postupně lidé pronikali dál proti proudu řek do hor. Ovlivňování lesů v té době bylo jen malé a týkalo se především lesů v nižších polohách. V období 15. až 18. století došlo k rychlému rozvoji osídlení, které se rozšířilo až do horských oblastí. Lesy byly postupně káceny a vypalovány, aby bylo uvolněno místo pro pastevecké hospodaření nových osadníků - toto období je nazýváno pasekářskou a valašskou kolonizací. Tehdy došlo k největšímu poklesu rozlohy lesů, které v 18. století zaujímaly jen asi jednu třetinu původní rozlohy. Zbývající lesy na dostupných místech sloužily jako zásobárna dřeva a někdy jako pastevní lesy. Stále si ale uchovávaly svůj víceméně přirozený charakter. V krajině došlo k největšímu rozrůznění stanovišť. Na loukách, pastvinách a polích, se zabydlely druhy, které by zde nikdy, nebýt odlesnění, nemohly růst. V tomto období byla zřejmě zdejší květena nejbohatší. Poslední a největší zásah do podoby našich lesů přineslo 19. a 20. století. V lesích se začalo hospodařit intenzivněji a původní dřeviny byly nahrazovány smrkem, který byl díky svému rychlému růstu výnosnější. Po úpadku pastevectví došlo a dosud dochází k zalesňování pastvin, které bylo opět prováděno smrkem. Tak dostaly naše současné lesy dnešní podobu se zastoupením smrkových monokultur a vyšší příměsí smrku, v původně většinou listnatých lesích. V posledních letech jsme se mohli znovu přesvědčit, že kulturní smrkové lesy jsou náchylné k různým kalamitám. Je to proto, že smrk původně patří do vyšších horských poloh, kde jeho škůdci nemají tak příhodné podmínky pro množení (nižší teplota, vyšší vlhkost) a smrky nemohou napadat v takovém množství. Také povětrnostním podmínkám, zejména větru a sněhu, odolává smrk v horách lépe, protože tam vytváří tvrdší a kompaktnější dřevo a nižší stromy. Mezi výjimečné pozůstatky dřívějších lesů patří nemnohé pralesní rezervace. V okrese Vsetín je takovým unikátem např. NPR Razula u Velkých Karlovic.
Lesy okresu Vsetín zaujímají z hlediska vertikálního členění pět lesních vegetačních stupňů. Lesní vegetační stupně víceméně odpovídají přirozené stupňovitosti lesů tak, jak se vyvinula v poledovém období. Třetí lesní vegetační stupeň - dubobukový - je souvisleji rozšířen pouze v pahorkatinné severozápadní části okresu v okolí Valašského Meziříčí, kam zasahuje z podbeskydské a kelečské pahorkatiny. Jen ostrůvkovitě se vyskytuje také v údolích Vsetínské a Rožnovské Bečvy. Ve fragmentech se polopřirozené porosty zachovaly dodnes. Plošně, s naprostou převahou, jsou zastoupeny další dva lesní vegetační stupně, a to bukový a jedlobukový. Bukový vegetační stupeň je rozšířen především v západní polovině okresu, kde převládá nad stupněm jedlobukovým. Směrem k východu pak začíná jedlobukový stupeň převládat a je v této části okresu rozšířen souvisle, zatímco bukový stupeň je zastoupen jen fragmentárně. Šestý lesní vegetační stupeň - smrkojedlobukový - se vyskytuje pouze na menších plochách ve vrcholových partiích Moravskoslezských Beskyd, Vsetínských vrchů a Javorníků. Na vrcholu Čertova Mlýna v Moravskoslezských Beskydech je vyvinut sedmý vegetační stupeň - smrkový. V údolních polohách, v okolí větších vodních toků, zejména Bečvy, byly dříve rozšířeny aluviální lužní lesy.
Lesy můžeme rozdělit podle jejich dřevinné skladby na přirozené, přírodě blízké a kulturní. Přirozenými lesy jsou takové, do jejichž přirozeného vývoje nikdy, ať už přímo či nepřímo, nezasáhl člověk. Přirozené lesy proto dnes v Evropě téměř nemáme. Přírodě blízké lesy jsou ty, jejichž druhová skladba a někdy i struktura odpovídá lesu přírodnímu, ale porost nemůže být přirozený, protože v něm bylo někdy, zpravidla v minulosti, hospodařeno, čímž došlo k narušení přirozeného vývoje lesa. Do této kategorie patří většina našich pralesních rezervací. Lesy kulturní jsou takové, jejichž dřevinná skladba je zcela odlišná od druhového složení lesa přirozeného. Kulturní (v podstatě umělé) lesy dnes naprosto převažují nad lesy přírodě blízkými. Přirozeným lesem by v podmínkách okresu Vsetín byly převážně bučiny a jedlobučiny, jejichž přírodě blízké porosty se ještě místy zachovaly v odlehlejších horských oblastech.
V okrese Vsetín dnes mírně převažuje lesní vegetace nad nelesní. V nelesní vegetaci převládají kulturní a polokulturní mezofilní louky a pastviny střídané plochami vegetace polních kultur. Značnou část zabírají také zastavěné plochy (intravilány obcí) s ruderálními a synatropními společenstvy. Plošně poněkud méně, nicméně velmi významně, jsou zastoupena společenstva mokřadů, vod a pramenišť. Nelesní vegetace není na území okresu přirozenou vegetací. Člověk už od středověku umožňuje díky odlesnění krajiny nelesním druhům, aby se víceméně samovolně rozšířily i do těchto oblastí původně osídlených lesem.
V lesní vegetaci v současné době převažují kulturní lesy, zpravidla smrkové. O něco méně jsou zastoupeny přírodě blízké lesy s přirozenou nebo polopřirozenou druhovou skladbou, a to jak listnaté, tak smíšené popř. jehličnaté. Nezanedbatelné jsou také plochy pasekové vegetace. V následujícím přehledu jsou stručně charakterizovány všechny hlavní typy vegetace s níž se na území okresu setkáváme.
Lesní vegetace
Habřiny a dubohabřiny
Habřiny a dubohabřiny zaujímaly souvislé plochy v nižších polohách okresu, především na severozápadě na Kelečsku a Valašskomeziříčsku, odkud jazykovitě vybíhaly do údolí Vsetínské a Rožnovské Bečvy. Vlastní habřiny však vznikly až druhotně z dubohabřin. Lidé vybírali z lesa jen stromy s kvalitním tvrdým dřevem, tj. především duby, na jejichž místo se pak dostával habr. Většina těchto lesů však byla přeměněna už v dávné době na pole a louky. Mnoho porostů se sice zachovalo také do současnosti, ale mezi nimi již převládají druhotné habřiny. I tyto lesy však byly v poslední době postiženy snahami získat z přírody co nejvíce a místy byly nahrazeny původní listnaté dřeviny smrkem.
Stromové patro tvoří hlavně habr obecný (Carpinus betulus), dub zimní (Quercus petraea) a lípa srdčitá (Tilia cordata), vzácněji i jiné dřeviny jako například jilm habrolistý (Ulmus minor), buk lesní (Fagus sylvatica) a javory (Acer). V keřovém patře se vyskytují brslen evropský (Euonymus europaeus), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), hloh (Crataegus) a na okrajích i líska obecná (Corylus avellana). Bylinné patro je pestré, často se vyskytují i některé druhy orchidejí, např. vstavač bledý (Orchis pallens), hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis) či vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia). Z významných druhů bylinného patra jsou časté: ostřice chlupatá (Carex pilosa), pryšec mandloňovitý (Tithymalus amygdaloides), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), violka lesní (Viola reichenbachiana), hrachor jarní (Lathyrus vernus), lipnice hajní (Poa nemoralis), strdivka nící (Melica nutans), černýš hajní (Melampyrum nemorosum), sasanka hajní (Anemonoides nemorosa), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum) aj.
Velmi pěkně zachovalé plochy dubohabřin se vyskytujínapříklad na vrchu Stráž u Choryně a odtud podél Bečvy v lesním komplexu až k Němeticím. Jednotlivé fragmenty habřin můžeme nalézt také v údolí Rožnovské a Vsetínské Bečvy a jejich přítoků.
Acidofilní doubravy
V severní části okresu, na jižním úpatí Veřovických vrchů, v prostoru mezi Valašským Meziříčím a Rožnovem pod Radhoštěm se ostrůvkovitě vyskytují plochy acidofilních doubrav. Jsou to vesměs již značně pozměněné porosty na chudých, kyselých a často i vysýchavých půdách.
Ve stromovém patře se uplatňují zejména: dub zimní (Quercus petraea), bříza bělokorá (Betula pendula), topol osika (Populus tremula), méně i jedle bělokorá (Abies alba). V keřovém patře se setkáváme s druhem krušina olšová (Frangula alnus). Bylinný podrost je poměrně chudý a tvoří jej druhy: hasivka orličí (Pteridium aquilinum), bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinacea), bika chlupatá (Luzula pilosa), borůvka černá (Vaccinium myrtillus), vřes obecný (Calluna vulgaris) a kostřava vláskovitá (Festuca tenuifolia).
V současné době jsou plochy acidofilních doubrav většinou pozměněny na převážně smrkové monokultury.
Bučiny a jedlobučiny a suťové lesy
Bučiny a jedlobučiny navazují ve vyšších polohách na předcházející dubohabřiny a acidofilní doubravy a zpravidla dosahují až k vrcholům kopců. V rámci okresu Vsetín byly plošně nejrozsáhlejším typem lesní vegetace. Mnoho z těchto lesů bylo zejména v 17. a 18. století vykáceno, aby bylo uvolněno místo pro pole, louky a zejména pastviny. Později, od 19. století, nastalo opětovné zalesňování, které bylo prováděno zpravidla smrkem. Tak byly původně listnaté a smíšené lesy značně zdecimovány. Přesto všechno se v okrese až do současnosti zachovaly rozsáhlé plochy bučin a jedlobučin v Javorníkách, Vsetínských vrších, ale i v Hostýnských a Vizovických vrších.
Stromové patro tvoří s absolutní převahou buk lesní (Fagus sylvatica). V jedlobučinách je významnou příměsí jedle bělokorá (Abies alba), která se stoupající nadmořskou výškou a vlhkostí zpravidla zvyšuje své zastoupení. Kromě buku se ve stromovém patře vyskytují řídce také javor klen (Acer pseudoplatanus) a dub zimní (Quercus petraea), vzácněji jilm drsný (Ulmus glabra). V keřovém patře, které bývá v zapojeném porostu velmi řídké, se uplatňují především mladí jedinci stromových dominant a dále např. lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) či zimolez obecný (Lonicera xylosteum). Bylinné patro bučin a jedlobučin může být velmi různé a závisí na podmínkách stanoviště. Nejbohatší je v takzvaných květnatých bučinách, kde rostou ostřice chlupatá (Carex pilosa), strdivka jednokvětá (Melica uniflora), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa), bažanka vytvalá (Mercurialis perennis), rozrazil horský (Veronica montana), mařinka vonná (Galium odoratum), violka lesní (Viola reichenbachiana), pryšec mandloňovitý (Tithymalus amygdaloides), ostřice lesní (Carex sylvatica), ostřice převislá (Carex pendula), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), čarovník pařížský (Circaea lutetiana), vrbina hajní (Lysimachia nemorum). Z orchidejí např. okrotice dlouholistá (Cephalanthera longifolia), kruštík modrofialový (Epipactis purpurata), hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis). V jedlových bučinách přistupují druhy horské: žebrovice různolistá (Blechnum spicant), pérnatec horský (Lastrea limbosperma), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), starček vejčitý (Senecio ovatus), vranec jedlový (Huperzia selago), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium), kapraď rezavá (Dryopteris pseudomas), z dřevin ojediněle smrk ztepilý (Picea abies). V kyselých, takzvaných bikových bučinách, je bylinné patro chudé a je tvořeno jen několika druhy: bika hajní (Luzula luzuloides), bika chlupatá (Luzula pilosa), borůvka černá (Vaccinium myrtillus), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium). Zvláštním typem bučin jsou takzvané nahé, nebo holé bučiny. Jsou to porosty téměř čistých bučin, s minimální příměsí jiných dřevin a velmi řídkým bylinným patrem, v němž jsou ovšem zastoupeny tytéž druhy, jako v květnatých bučinách. Vyskytují se na stanovištích, kde konkurenční síla buku je tak vysoká, že ostatní dřeviny i byliny nejsou schopny si zajistit dostatečné množství vody.
Zvláštním typem lesů jsou suťové lesy. Vyskytují se všude tam, kde se nemohla vyvinout dostatečně hluboká vrstva půdy díky příkrým svahům pokrytým hrubou sutí. Ve stromovém patře se nejčastěji setkáme s javorem klenem (Acer pseudoplatanus), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), jilmem drsným (Ulmus glabra), lípou srdčitou (Tilia cordata), lípou velkolistou (Tilia platyphyllos), ale i s bukem lesním (Fagus sylvatica). Z bylinného patra jsou to často druhy bučin, ale navíc i kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum), kakost smrdutý (Geranium robertianum), řeřišnice nedůtklivá (Cardamine impatiens), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), udatna lesní (Aruncus vulgaris), oměj vlčí (Aconitum vulparia). V těchto lesích se dříve vyskytoval také vzácný strom tis červený (Taxus baccata). Dnes roste v okrese Vsetín několik posledních tisů, převážně poblíž lidských sídel, kam byl přesazován.
Smrčiny
Přirozené smrčiny byly v rámci okresu Vsetín vzácné, vyskytovaly se a dodnes se vyskytují pouze při severovýchodní hranici okresu ve vrcholových polohách Moravskoslezských Beskyd. Smrčiny jako jediné nebyly zasaženy odlesňováním, ale podepsalo se na nich znečištění ovzduší. Mnoho přirozených beskydských smrčin bylo téměř zničeno díky exhalacím pocházejícím z ostravské průmyslové aglomerace.
Ve stromovém patře je zastoupen převážně smrk ztepilý (Picea abies), přimísen je jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a jedle bělokorá (Abies alba). V bylinném patře je zastoupena papratka vysokohorská (Athyrium distentifolium), podbělice alpská (Homogyne alpina), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), bika lesní (Luzula sylvatica), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius).
Zachovalé porosty přirozených smrčin jsou zahrnuty do národní přírodní rezervace Kněhyně - Čertův Mlýn.
Lužní lesy
Lužní lesy okresu Vsetín je možné rozdělit na dvě základní skupiny. Jednak jsou to úvalové nížinné luhy, nacházející se v rovinách údolních niv větších toků a jednak potoční olšiny a jaseniny v okolí podhorských toků. Luhy patří mezi lesy, které byly v minulosti nejvíce likvidovány. Byly káceny proto, že půda v nivách je poměrně úrodná a rovinatý terén je vhodný jak pro zemědělství, tak pro zakládání sídel. Největší plochy lužních lesů v okrese Vsetín se vyskytovaly v údolí Vsetínské a Rožnovské Bečvy a zejména po jejich soutoku, v severozápadní části okresu. Zbytky těchto lesů tvoří dnes několik porostů mezi Valašským Meziříčím a Hustopečemi nad Bečvou. Pouze maloplošně jsou i podél menších toků zachovány fragmenty pobřežních porostů olšin a jasenin. Bohužel, i zde se setkáváme se smrkovou výsadbou, která je pro lužní les zcela cizorodým prvkem.
Ve stromovém a keřovém patře lužních lesů se uplatňuje mnoho druhů: jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), dub letní (Quercus robur), jilm habrolistý (Ulmus minor), olše lepkavá (Alnus glutinosa), olše šedá (Alnus incana), krušina olšová (Frangula alnus), střemcha hroznovitá (Padus racemosa) a některé druhy vrb (Salix). V bylinném patře rostou: orsej hlíznatý (Ficaria verna), dymnivka dutá (Corydalis cava), prvosenka vyšší (Primula elatior), svízel přítula (Galium aparine), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), ostřice řídkoklasá (Carex remota), ostružiník sivý (Rubus caesius), kostival lékařský (Symphytum officinale), chmel otáčivý (Humulus lupulus), opletník plotní (Calystegia sepium), kostřava obrovská (Festuca gigantea), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), kuklík městský (Geum urbanum). Na lesních prameništích, z nichž pramení většina toků v našem okrese, se nejčastěji vyskytují druhy: řeřišnice hořká (Cardamine amara), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum) a místy i přeslička lesní (Equisetum sylvaticum).
Paseky
Paseky patří svým způsobem také mezi lesní vegetaci. Jsou to dočasně odlesněné plochy, osídlené převážně lesními druhy. Paseky jsou častým typem vegetace v důsledku intenzivního hospodářského využívání lesů. Zvláště velké holoseče mohou být velkým nebezpečím pro krajinu, protože snižují stabilitu svahu, na němž může dojít k sesuvu, způsobují zrychlení odtoku vody krajinou a podílí se tak na erozi půdy a vzniku povodňových vln. Obtížně se znovu zalesňují a poskytují vhodné podmínky pro pronikání škůdců do odkrytého lesního porostu. Lesní mechanizace také narušuje půdní povrch, což umožňuje invazi některých agresivních druhů jako je třtina křovištní, které pak znemožňují obnovu původních lesních společenstev a téměř znemožňují obnovu lesa vůbec.
V pasekové vegetaci se uplatňují kromě vysazované dřeviny zejména byliny a nízké keře, popř. nálet jiných dřevin. Jsou to zpravidla tyto druhy: rulík zlomocný (Atropa bella-donna), vrbka úzkolistá (Chamerion angustifolium), třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), sadec konopáč (Eupatorium cannabinum), bez chebdí (Sambucus ebulus), ostružiník maliník (Rubus idaeus), starček vejčitý (Senecio ovatus), starček lesní (Senecio sylvaticus). Jako náletové dřeviny jsou nejčastější bříza bělokorá (Betula pendula) a topol osika (Populus tremula).
Velké plochy pasek v posledních letech vznikly zejména tam, kde bylo nutné lesy odtěžit z kalamitních důvodů. Nejvíce to byly kalamity způsobené napadením smrku kůrovcem, v menší míře i poškození způsobená působením sněhu a větru.
Skály
Vegetaci skal zařadíme také spíše k lesům. Původně se skály nacházely v lesích a jen exponovaná místa byla porostlá řídkou vegetací s nízkým zastoupením stromů. Ve stromovém patře to byla i borovice lesní (Pinus sylvestris). Jedině zde se vyskytovala přirozeně, protože borovice je jinde ve všech společenstvech v okrese nepůvodní dřevinou. I na skalách to však byly jen ojedinělé stromy, vtroušené mezi buky případně jedle.
V bylinném patře se na výslunných skalách vyskytují druhy: sleziník routička (Asplenium ruta-muraria), marulka rolní (Acinos arvensis), písečnice douškolistá (Arenaria serpyllifolia) a mnoho druhů lišejníků. Na stinných skalách rostou: sleziník červený (Asplenium trichomanes), puchýřník křehký (Cystopteris fragilis), osladič obecný (Polypodium vulgare) a mnoho druhů mechorostů. Na Valově skále u Vsetína se vyskytuje vzácný keř skalník celokrajný (Cotoneaster integerrimus) a netřesk zední (Jovibarba sobolifera).
Nelesní vegetace
Louky
Louky nepatřily v minulosti k typické vegetaci Vsetínska. Původně bývala i značná část dnešních luk zřejmě pastvinami, které se díky úpadku pastevectví začaly kosit. V nižších polohách vznikly některé louky také z bývalých polí. Z hlediska vzniku a vývoje můžeme louky rozdělit na dva typy: na louky polopřirozené, kdy člověk jen odstranil les a luční společenstva se na odlesněnou plochu rozšířila spontánně, a na louky umělé, kdy člověk záměrně luční společenstvo vytvořil - např. vyséváním osiva a hnojením. Luční porosty v okrese Vsetín můžeme z hlediska vegetačního rozdělit na tři základní skupiny: květnaté teplomilné a suchomilné louky, ovsíkové intenzívně využívané vlhčí louky a mokřadní louky.
Květnaté teplomilné louky jsou vzácnější, rozšířené zejména v okolí Vsetína. V jejich druhové skladbě je zastoupeno kromě trav mnoho druhů širolistých bylin. Na květnatých teplomilných loukách nacházíme často tyto druhy: ostřice horská (Carex montana), ostřice jarní (Carex caryophyllea), ostřice chabá (Carex flacca), bika ladní (Luzula campestris), tomka vonná (Anthoxanthum odoratum), prvosenka jarní (Primula veris), mochna sedmilistá (Potentilla heptaphylla), svízelka lysá (Cruciata glabra), violka srstnatá (Viola hirta), sveřep vzpřímený (Bromopsis erecta), třeslice prostřední (Briza media), smělek jehlancovitý (Koeleria pyramidata), jitrocel prostřední (Plantago media), jetel horský (Trifolium montanum), jetel bledožlutý (Trifolium ochroleucon), jetel alpský (Trifolium alpestre), pryskyřník mnohokvětý (Ranunculus polyanthemos), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), zvonek klubkatý (Campanula glomerata), čekánek obecný (Colymbada scabiosa), vzácně bílojetel bylinný (Dorycnium herbaceum), smldník jelení (Peucedanum cervaria), jetel válcovitý (Trifolium rubens), kozlík ukrajinský (Valeriana stolonifera), hrachor širolistý (Lathyrus latifolius) a škarda ukousnutá (Crepis praemorsa). Mohou se zde vyskytovat také četné druhy orchidejí, např. vstavač osmahlý (Orchis ustulata), vstavač mužský (Orchis mascula) či vstavač kukačka (Orchis morio).
Ovsíkové louky byly v minulosti vzácným typem vegetace. Vyskytovaly se v nižších polohách, v blízkosti vodních toků. V současnosti jsou louky tohoto typu rozšířeny všude na příhodných stanovištích v celém okrese. Zpravidla jde o bývalé pastviny, které byly zbaveny podstatné části druhového bohatství. Stalo se tak intenzívním hnojením, přiséváním kulturních trav a často také přeoráním. V druhovém složení převažuje několik druhů vysokých trav: ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), srha říznačka (Dactylis glomerata), bojínek luční (Phleum pratense), trojštět žlutavý (Trisetum flavescens), tomka vonná (Anthoxanthum odoratum), psárka luční (Alopecurus pratensis). Z širolistých bylin se nejčastěji setkáme s těmito druhy: zvonek rozkladitý (Campanula patula), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), chrpa luční (Jacea pratensis), škarda dvouletá (Crepis biennis), kopretina bílá (Leucanthemum ircutianum), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), šťovík luční (Acetosa pratensis), šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius).
Mokřadní louky se vyskytují roztroušeně, převážně v mělkých sníženinách v okolí potůčků a pramenišť. Jsou poměrně hojně rozšířené všude na vhodných stanovištích, ohroženy jsou zejména odvodňováním a zarůstáním. Pravděpodobně jsou původními polopřirozenými loukami, neboť vlhká místa nebyla vždy využívána jako pastviny a často se kosila na stelivo. Pro mokřadní louky jsou typické druhy: medyněk vlnatý (Holcus lanatus), lipnice obecná (Poa trivialis), blatouch bahenní (Caltha palustris), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), pcháč potoční (Cirsium rivulare), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinacea), olešník kmínolistý (Selinum carvifolia), čertkus luční (Succisa pratensis), žluťucha slatinná (Thalictrum lucidum).
Louky, stejně jako pastviny a mokřady, jsou existenčně závislé na lidském hospodaření. Vznikly odstraněním lesa a díky pravidelnému kosení nebo pastvě nemohly tímto lesem znovu zarůst. Když se obhospodařování přeruší, uvolní se prostor pro expanzi dřevin a les do sebe postupně louky znovu začlení. Nejprve se objeví první výsadky bříz a osik, později přibudou další druhy stromů z blízkého okolí. Po několika desetiletích se z louky opět stane les. Luční druhy ale obvykle vymizí už daleko dříve. Ještě rychleji než dřeviny se rozmohou některé byliny, které jsou konkurenčně silné a vytlačí většinu ostatních rostlin. Tak například několik let nekosenou louku, či několik let nepasenou pastvinu poznáme podle toho, že je druhově chudá a dominuje na ní jeden nebo dva druhy. Nejčastěji to bývá třezalka skvrnitá, třtina křovištní, válečka prapořitá, popř. jiné byliny. Proto je velmi důležité pro zachování druhové pestrosti a mnohých vzácných druhů rostlin (zejména orchidejí) takové louky, pastviny a mokřady pravidelně obhospodařovat.
Pastviny
Pastviny bývaly na Vsetínsku nejrozšířenějším typem nelesní vegetace. V důsledku úpadku pastevectví v 19. století docházelo, a dochází, k jejich postupnému úbytku. Pastviny byly zpravidla zalesňovány nebo docházelo k jejich přeměně na louky. Charakter zdejších pastvin velmi závisí na geologickém podkladu, na orientaci a sklonu svahu a také na nadmořské výšce. V nižších polohách to jsou pastviny, ležící na vápnitějších pískovcích a jílovcích, s častým výskytem teplomilných druhů a mnoha orchidejí. Ve vyšších polohách, na hřbetech, jsou to pastviny na kyselejším podkladu, druhově chudší. Nejvýznamnějším faktorem, který se však při formování pastvin uplatňoval, byla samozřejmě pastva. Zvláštním fenoménem pastvin moravských Karpat je bohatý výskyt jalovce. Na těchto tzv. jalovcových pastvinách často bývají stovky roztroušených keřů jalovců. Vznikly selektivní pastvou ovcí, které se pichlavým keřům vyhýbaly a svými drobnými kopyty, při nízké zátěži pastviny, nezničily všechny jalovcové semenáčky. Jalovcové pastviny hostí tytéž druhy jako pastviny jiné, vytváří ale neopakovatelný krajinný ráz a patří k typickému koloritu valašské krajiny.
Na pastvinách rostou nejčastěji tyto druhy: jalovec obecný (Juniperus communis), tomka vonná (Anthoxanthum odoratum), psineček tenký (Agrostis tenuis), smilka tuhá (Nardus stricta), trojzubec poléhavý (Sieglingia decumbens), poháňka hřebenitá (Cynosurus cristatus), kostřava tenkolistá (Festuca tenuifolia), kokrhel menší (Rhinanthus minor), vítod obecný (Polygala vulgaris), violka psí (Viola canina), ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), mochna nátržník (Potentilla erecta), pupava bezlodyžná (Carlina acaulis), bedrník obecný (Pimpinella saxifraga), světlík lékařský (Euphrasia rostkoviana), kociánek dvoudomý (Antennaria dioica), pampeliška srstnatá (Leontodon hispidus), pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule), vřes obecný (Calluna vulgaris), borůvka černá (Vaccinium myrtillus), prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), pětiprstka žežulník (Gymnadenia conopsea), vstavač mužský (Orchis mascula), vzácněji vstavač kukačka (Orchis morio), vemeníček zelený (Coeloglossum viride), vstavač osmahlý (Orchis ustulata), hořeček žlutavý (Gentianella lutescens).
Mokřady, prameniště a vodní vegetace
Mokřady patří k vegetaci, která byla značně postižena intenzifikací zemědělství. Snaha využít každou píď země, zničila většinu údolních mokřadů, poříčních tůní a zasáhla také mnoho svahových pramenišť. Z typických údolních mokřadů se v okrese Vsetín zachoval jediný významný celek, jímž je Choryňský mokřad u Velkého choryňského rybníka. Údolní mokřady byly dříve rozšířeny v nivách všech větších toků a v pahorkatinné, severozápadní části okresu. Dodnes se zachovaly jenom zlomky. Pro údolní mokřady jsou typické porosty vysokých ostřic společně s jinými mokřadními druhy: přeslička poříční (Equisetum fluviatile), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), rákos obecný (Phragmites australis), orobinec širolistý (Typha latifolia), žabník vodní (Alisma plantago-aquatica), rukev obojživelná (Rorippa amphibia), chrastice rákosová (Phalaroides arundinacea), třtina šedavá (Calamagrostis canescens), ostřice banátská (Carex buekii), ostřice řízná (Carex gracilis), ostřice pobřežní (Carex riparia), ostřice měchýřkatá (Carex vesicaria), ostřice liščí (Carex vulpina).
Svahová prameniště patří mezi nejtypičtější vegetaci Vsetínska, jsou dosud hojně roztroušena po stráních, uprostřed luk a pastvin. V minulosti bylo mnoho pramenišť také zničeno, ale provést odvodnění a rekultivaci u prameniště není tak jednoduché jako u údolních mokřadů, takže se jich mnoho zachovalo dodnes. Častým typem jsou prameniště s usazujícím se uhličitanem vápenatým, který vytváří horninu zvanou pěnovec (tzv. potoční travertin). Vyskytují se na pískovcových nebo jílovcových vrstvách s vyšším obsahem uhličitanu vápenatého, kterým je hornina stmelena. Na pěnovcových, popř. vápnitějších prameništích, bývá zapojené mechové patro, v němž dominují vápnomilné druhy rodu hrubožebrec (Cratoneuron). Z vyšších rostlin se setkáváme s druhy: ostřice rusá (Carex flava), ostřice prosová (Carex panicea), ostřice chabá (Carex flacca), suchopýr širolistý (Eriophorum latifolium), přeslička bahenní (Equisetum palustre), skřípinka smáčknutá (Blysmus compressus), bařička bahenní (Triglochin palustre), na méně vápnitých až nevápnitých prameništích jsou to druhy: suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), kozlík celolistý (Valeriana simplicifolia), ostřice Hartmanova (Carex hartmanii), ostřice ježatá (Carex echinata), ostřice černá (Carex nigra), ostřice šedavá (Carex cinerea), ostřice skloněná (Carex demissa), tolije bahenní (Parnassia palustris), mechy károvka hrotitá (Calliergonella cuspidata), drabík stromkovitý (Climacium dendroides), bařinatka srdčitá (Calliergon cordifolium), klamonožka bahenní (Aulacomnium palustre). Na kyselých prameništích, s dominantními druhy rašeliníků (Sphagnum), se také dnes již velmi vzácně vyskytuje masožravá rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Na svahových prameništích se mohou vyskytovat i některé druhy orchidejí, např.: kruštík bahenní (Epipactis palustris), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), pětiprstka hustokvětá (Gymnadenia densiflora), prstnatec sedmihradský (Dactylorhiza maculata subsp. transsilvanica), a další velmi vzácné a ohrožené rostliny, jako mečík střechovitý (Gladiolus imbricatus), pampeliška bahenní (Taraxacum palustre agg.), hadí mord nízký (Scorzonera humilis), chlupáček ladní (Pilosella lactucella), vítod nahořklý (Polygala amarella).
Vodní vegetace je často velmi nenápadná - vesměs ji tvoří rostliny ponořené pod vodou, nebo rostliny velmi drobné. V okrese Vsetín však není dostatek vhodných stanovišť pro vodní rostliny, je to pouze několik rybníků, menší nádrže a koryta potoků a řek. Dříve se zde vyskytovaly i typické poříční tůně, ale ty byly postupně zničeny, podobně jako byly zničeny a nahrazeny umělými původní přirozená koryta řek. Ve vodách vsetínského okresu se můžeme nejčastěji setkat s těmito druhy: okřehek menší (Lemna minor), závitka mnohokořenná (Spirodella polyrhiza), stolístek klasnatý (Myriophyllum spicatum), rdesno obojživelné (Persicaria amphibia), rdest hřebenitý (Potamogeton pectinatus), rdest maličký (Potamogeton pusillus), lakušník vodní (Batrachium aquatile), žabník vodní (Alisma plantago-aquatica), rukev obojživelná (Rorippa amphibia), některé druhy rodu hvězdoš (Callitriche), vzácně se vyskytuje i rdest kadeřavý (Potamogeton crispus), žebratka bahenní (Hottonia palustris) nebo halucha vodní (Oenanthe aquatica).
Lemy a křoviny
Lemy a křoviny náleží k vegetaci, která vytváří přechod mezi lesem a loukou. Zatímco lemová společenstva jsou převážně bylinná, v křovinách se výrazně uplatňují dřeviny.
Pro lemy jsou typické druhy přiléhajích luk, ale jsou zde přítomny i druhy lesní, a navíc i druhy rostoucí převážně v lemech. Lemová společenstva nejteplejších oblastí našeho okresu se vyznačují zastoupením teplomilných lemových druhů: kakost krvavý (Geranium sanguineum), jetel alpský (Trifolium alpestre), řimbaba chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum), smldník jelení (Peucedanum cervaria), tužebník obecný (Filipendula vulgaris), dobromysl obecná (Origanum vulgare). Mnohem rozšířenějším typem jsou lemy vyznačující se druhy: jetel prostřední (Trifolium medium), řepík lékařský (Agrimonia eupatoria), kručinka barvířská (Genista tinctoria), marulka klinopád (Clinopodium vulgare), černýš hajní (Melampyrum nemorosum) aj.
V porostech křovin se nejčastěji setkáváme s druhy: trnka planá (Prunus spinosa), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), líska obecná (Corylus avellana), brslen evropský (Euonymus europaeus), růže šípková (Rosa canina), růže podhorská (Rosa dumalis), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), svída krvavá (Swida sanguinea). Křoviny mají v krajině velký význam. Jsou důležité pro mnohé druhy ptáků, kterým slouží jako úkryt, hnízdiště, ale i jako základna pro získávání potravy z okolí. Nepostradatelné jsou ale i pro mnoho dalších živočichů, hmyz i obratlovce. Mohou poskytovat také útočiště různým druhům rostlin, které pod jejich ochranou přežijí lépe, než na okolních obhospodařovaných plochách. V intenzivně využívané krajině je potřeba chránit i ty nejmenší křovinaté porosty. Křoviny však mají i odvrácenou tvář. Pokud nejsou udržovány, může dojít k expanzi a zarůstání přilehlých ploch, zvláště do společenstev, kterým chybí pravidelné odpovídající hospodaření - pastva či kosení. Většina křovin má schopnost vegetativního rozmnožování a dokáží rychle zarůst velké plochy. Pak začnou konkurovat bylinám, které ze značné části postupně vymizí. Na křoviny by se vlastně mohlo vztahovat to, co se obvykle říká o ohni - jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem.
Plevelová vegetace
V polních kulturách se vyskytuje mnoho druhů rostlin, které tam mít nechceme a které nazýváme plevelem. Po staletí se člověk snažil těchto nevítaných rostlin zbavit a plevelné druhy se naopak neustále přizpůsobovaly k tomu, aby se jejich semen dostalo do půdy co nejvíce. Bohužel v posledním století díky rozvoji vědy a techniky lidé získali nové prostředky, s jejichž pomocí začali plevelné druhy úspěšně likvidovat. Společně s chemickými přípravky to byly zejména nové metody čištění osiva. Tak se stalo to, že každému známý koukol téměř vyhynul a najít jej dnes planě v poli, patří k největším botanickým zážitkům. Tento osud však nepostihl jen koukol, ale také mnoho dalších druhů plevelů, které ještě před několika desetiletími hostilo každé políčko, a dnes jsou na pokraji vyhubení. Ve vsetínském okrese se to týká těchto druhů:
- úplně vymizely: knotovka galská (Silene gallica), vochlice hřebenitá (Scandix pecten-veneris), sveřep stoklasa (Bromus secalinus), jílek mámivý (Lolium temulentum), silenka krétská (Silene cretica), lnička drobnoplodá (Camelina microcarpa), kokotice hubilen (Cuscuta epilinum), svízel trojrohý (Galium tricornutum), čistec roční (Stachys annua), kravinec španělský (Vaccaria hispanica)
- téměř vymizely: koukol polní (Agrostemma githago), knotovka noční (Silene noctiflora), úporek hrálovitý (Kickxia elatine), úporek nepravý (Kickxia spuria), pryskyřník rolní (Ranunculus arvensis), prlina rolní (Lycopsis arvensis)
- dosud poměrně hojné jsou druhy: chrpa modrá (Centaurea cyanus), mák vlčí (Papaver rhoeas), kozlíček zubatý (Valerianella dentata), hrachor hlíznatý (Lathyrus tuberosus), pryšec drobný (Tithymalus exiguus), vikev lysá (Vicia glabrescens), vikev huňatá (Vicia villosa), vikev čtyřsemenná (Vicia tetrasperma), nepatrnec rolní (Aphanes arvensis), bračka rolní (Sherardia arvensis).
Naopak, některé méně citlivé druhy, často využívají úbytku jiných a zastupují jejich místo. Zde je možné zmínit například svízel přítulu (Galium aparine), chundelku metlici (Apera spica-venti) či trýzel malokvětý (Erysimum cheiranthoides). Z uvedeného přehledu tedy vyplývá, že většina druhů plevelů dnes patří mezi rostliny nejvíce ohrožené a z jejich řad se také nejčastěji doplňuje seznam vyhynulých druhů.
Ruderální vegetace
Ruderální vegetace se vyskytuje na místech, která jsou neustále ovlivňována lidskou činností. Jsou to většinou lidská sídla a jejich okolí. Ruderální rostliny osídlují nejčastěji: skládky zeminy, stavebního a jiného odpadu, okolí silnic, opuštěná pole, dvory a jiné, dusíkem bohaté plochy v sídlech. Tato společenstva nepatří k ohrožené vegetaci a jsou často osidlována rostlinami u nás nepůvodními jako např.: dvouzubec černoplodý (Bidens frondosa), druhy rodu hvězdnice (Aster), slunečnice hlíznatá (Helianthus tuberosus), turan kanadský (Conyza canadensis), bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), křídlatky (Reynoutria), celík kanadský (Solidago canadensis). Tyto druhy se v našich podmínkách často intenzivně šíří, omezují naše domácí druhy a často musí být také nákladně likvidovány, aby se zamezilo jejich dalšímu šíření. Z našich původních druhů tato místa osídlují: merlík mnohosemenný (Chenopodium polyspermum), psineček výběžkatý (Agrostis stolonifera), jílek vytrvalý (Lolium perenne), jitrocel větší (Plantago major), lipnice roční (Poa annua), truskavec ptačí (Polygonum aviculare agg.), mochna husí (Potentilla anserina), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), lopuch plstnatý (Arctium tomentosum), lopuch větší (Arctium lappa), bodlák kadeřavý (Carduus crispus), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), merlík bílý (Chenopodium album), ježatka kuří noha (Echinochloa crus-galli), lilek černý (Solanum nigrum), pryšec kolovratec (Tithymalus helioscopia), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris), čekanka obecná (Cichorium intybus), komonice bílá (Melilotus alba), komonice lékařská (Melilotus officinalis).
Tento projekt je realizován za podpory města
Vsetína a finančních mechanismů EHP/Norsko