Vývoj bioty

Vývoj bioty

Konkrétních poznatků o vývoji bioty z území vlastního okresu Vsetín je velmi málo (viz kap. Paleontologie) proto budeme v dalším textu většinou vycházet z údajů širšího regionu.

Podmínky pro dnešní biotu začaly vznikat v druhohorách a třetihorách před 155 až 24 milióny let, její vývoj byl ovlivněn genezí zemských tvarů a jejich polohou ve vztahu k rovníku (vývoj krajiny je podrobněji charakterizován v kap. Geologický vývoj).

Koncem druhohor a na začátku třetihor (před cca 60 - 70 milióny let) byla celá Evropa posunuta blíže k rovníku. Střední Evropa se nacházela v oblasti dnešního Tunisu a na jejím území se v tomto období nacházela tropická fauna a flóra včetně mnoha druhů palem; severní hranice tropů a subtropů tehdy procházela jižním Švédskem a dnešní Anglií. Později v třetihorách se klima měnilo ve směru k mírnému podnebí (současně s tím jak se posunoval celý kontinent severním směrem) a biota se adekvátně k těmto změnám dále vyvíjela. Ještě koncem třetihor (před 2 až 20 milióny let) se v oblasti střední Evropy vyskytovala řada rostlinných druhů, které se zde později již neobjevily - např. zástupci rodů tisovec, sekvoje, cedr, zerav, tsuga, douglaska, pazerav, z listnáčů jinan, pajasan, katalpa, ořechovec, liliovník, morušovník. Druhově byly velmi bohatě zastoupeny rody borovice, smrk, jedle, tis, kaštan, dub, ořešák, olše, jírovec, javor, olivovník aj. (Hendrych 1984). Před 15 milióny let bylo ukončeno vyvrásnění karpatských pohoří, vzniklý reliéf krajiny měl pak na utváření bioty v dalších obdobích zásadní význam.

Po třetihorách nastupuje období zvané čtvrtohory (kvartér), trvající do dneška (asi 2 milióny let). V tomto období se objevuje člověk rozumný (Homo sapiens), který v nejmladším úseku čtvrtohor - holocénu se svou civilizací zcela zásadně ovlivňuje biotu na Zemi. Čtvrtohory se vyznačují cyklickým střídáním velmi chladných období ledových (glaciály) a období meziledových (interglaciály). Tyto pravidelné změny probíhají s amplitudou 40 až 100 tisíc let. V průběhu čtvrtohor vznikají ekosystémy s typickou faunou a flórou přizpůsobenou buď podmínkám doby ledové nebo doby meziledové. Již ke konci třetihor docházelo k prudšímu ochlazování klimatu, které na začátku starších čtvrtohor (pleistocén) přešlo do první doby ledové. V dobách ledových se na území našeho okresu místo lesů nacházela tundra s typickou arktickou faunou a flórou - s porosty mechů a lišejníků. Při přechodu k době meziledové tundru vystřídala lesotundra s řídkými porosty břízy pýřité a břízy převislé, borovice lesní, borovice limby a později smrkem. Později se při pokračujícím oteplování klimatu objevily další druhy - líska, dub zimní a letní, jilmy aj. Za jejich účasti se borobřezové lesy měnily v borodubové lesy s lískou nebo též s jilmem a při vyšší vlhkosti ve smrkový les. Poklesem podílu borovice vznikaly doubravy, v nichž se v nejteplejších fázích interglaciálu uplatňovaly náročné druhy jako javory, jedle, lípy a později habr. V době ledové byla květena i fauna zatlačena do refugií ležících v jižní Evropě, odkud se v dobách meziledových zpětně rozšiřovala na sever. Je třeba říci, že s každou následující dobou meziledovou se do naší oblasti dostávalo ve srovnání s předcházejícím interglaciálem stále méně druhů fauny a flóry z jejich refugií ležících ve Středomoří. Bylo to dáno charakterem hor ve střední Evropě, které bylo nutno při šíření na sever překonat. Uspořádání těchto pohoří ve směru rovnoběžkovém totiž znesnadňovalo migraci rostlinným a živočišným druhům severním směrem. Z tohoto důvodu se biota během pleistocénu postupně ochuzovala o další druhy, které zde na počátku čtvrtohor existovaly. Některé z nich již v poslední době meziledové (ve které se nacházíme nyní) do střední Evropy nestačily dostat přirozenou cestou a v rozšíření jim pomohl až člověk v novověku. Např. u jírovce maďalu zůstalo v Evropě z dřívějšího rozšíření v třetihorách jediné refugium na Balkáně, u mnoha druhů zůstalo ze středoevropské třetihorní květeny refugium jen ve východní Asii (jinan, pajasan metasekvoje aj.) nebo jen v severní Americe (sekvoje, tisovec, ořechovec aj.). Uvedené druhy rostou v současnosti v Evropě jako okrasné dřeviny v parcích a v lidských sídlech (viz kapitola o dřevinách v sídlech).

Obdobně zásadní změny byly v průběhu čtvrtohor i u fauny. V dobách ledových se zde nacházela fauna podobná arktické a subarktické fauně dnešních tunder a chladných stepí. Z velkých savců zde žil mamut (nálezy stoličky ve Vsetíně a u Valašského Meziříčí), nosorožec srstnatý (nálezy kostí v cihelně v Hrachovci u Valašského Meziříčí), kůň, sob, někdy i pižmoň, v poslední době ledové také lev jeskynní, medvěd jeskynní (nálezy pozůstatků u Kelče), hyena aj. V příznivějších úsecích se objevují také např. sajga, svišť, zajíc bělák. V dobách meziledových se vyskytovala lesní fauna podobná dnešní. Z velkých savců zde mimo jiné žili slon lesní a nosorožec Merckův, dále los, zubr, tur a jelen, z plazů se objevuje želva bahenní (podrobněji Ložek 1973). Bohatá byla fauna ptáků, jejich druhové zastoupení je částečně známé a bylo určeno na základě kosterních nálezů 70 druhů v jeskyních u Štramberka (Augusta 1949). Ze zajímavějších ptáků na území okresu nebo v jeho těsné blízkosti žili např. kur rousný, kur alpský, tetřívek obecný, koroptev polní, sovice sněžní, holub skalní (předchůdce dnešního domácího holuba), drop velký, drop malý, dřemlík tundrový, vlaštovka obecná, orel skalní, raroh lovecký a řada jiných.

Poslední doba ledová skončila zhruba 8300 let př. n. l. a začala současná doba meziledová. Toto období se nazývá holocén a trvá dodnes. V holocénu rozlišujeme několik vývojových fází, které se lišily průměrnou teplotou a vlhkostí - označují se preboreál, boreál, atlantik, epiatlantik, subboreál, subatlantik a subrecent (Randuška et al. 1986, Hendrych 1984, Novák a Hudec 1997). Každé z těchto období se rovněž vyznačuje určitou vegetací.

V preboreálu (8300 - 7700 let př. n. l.) dochází k oteplování a zvlhčování klimatu, na naše území proniká opět lesní vegetace s borovicí, břízou a s osikou a jalovcem v podrostu. Krajina dostává charakter lesotundry. Podél toků se objevují luhy s olší a vrbou. Spolu s tím proniká i lesní fauna.

V boreálu (7700 - 6000 let př. n. l.) dochází k dalšímu oteplování klimatu, ale vlhkost se nezvyšuje, podnebí má více kontinentální ráz. Teplota byla průměrně o 2°C vyšší než dnes. Vznikly rozsáhlé světlé borové lesy s podrostem lísky. Lesy se později zvolna mění v doubravy s vtroušenou borovicí a lískou, později i jilmem. Nakonec do těchto lesů proniká lípa a jasan. Většinu území již osídlila lesní vegetace s lesní faunou. Z jižně položených oblastí se začal šířit smrk. Dochází také k šíření teplomilnějších prvků fauny a flóry z jižních oblastí, hlavně z Balkánu, na území Moravy (později se některé druhy dostaly pokračující migrací až do vsetínského okresu). V tomto období se však na řadě míst udržují relikty glaciální fauny a flóry. Je to úsek, v němž rozmanitost společenstev dosahuje svého maxima.

V atlantiku (6000 - 4000 let př. n. l) byla teplota asi o 3°C vyšší než dnes, také byly vyšší srážky a vlhkost. Na našem území došlo k hlavnímu rozvoji listnatého smíšeného opadavého lesa včetně příslušné lesní fauny a flóry. V luzích u toků byly olšiny s topolem černým, na ně navazovaly doubravy s jilmem, lípou, jasanem, javory aj. Výše se nacházely smíšené smrkodubové porosty; porosty s dubem byly asi o 200 - 250 m výše než dnes. Borovice téměř vymizela, líska byla silně zatlačena jinými stinnými dřevinami, objevuje se tis červený. V horách pokračovalo intenzívní šíření smrku, horní část zdejších pohoří byla pokryta smrkovými lesy. Níže na ně navazoval dubosmrkový mezistupeň, který ještě níže přecházel ve stupeň doubrav. V první polovině atlantiku prakticky 100 % území okresu pokrývaly těžce prostupné lesy pralesovitého charakteru. Kolem roku 4500 př. n. l. se již objevuje člověk, který na vhodných místech lokálně odlesňuje z důvodu zemědělského obhospodařování. Faunu lesa tvořily druhy i dnes se vyskytující – jelen, srnec, prase divoké, kočka divoká, rys ostrovid, norník rudý, veverka aj. Vyskytoval se u nás také pratur (předek tura domácího) a zubr evropský, kteří později vyhynuli. Ke konci atlantiku se podnebí mírně ochladilo, ale průměrná roční teplota byla stále o 1 až 2°C vyšší než dnes.

V epiatlantiku (4000 - 1250 let př. n. l.) byla teplota v průměru o 1 až 2°C vyšší než dnes, postupně se snížila vlhkost. Vegetační stupňovitost byla téměř stejná jako v atlantiku, borovice a líska však ještě více ustoupily. Ve smíšených doubravách ustupoval jilm a lípa a přibýval jasan. Asi uprostřed období se zásadně mění skladba lesů pronikáním buku z východních oblastí a zvyšováním přítomnosti jedle. Vytvořilo se tak pásmo jedlobukových lesů (jedlobukový vegetační stupeň) a další vegetační pásma s bukem. Buk zatlačil smrk do vyšších poloh a dub do nižších partií. V doubravách se po ústupu do nižších poloh začal více prosazovat habr, který byl na našem území přítomen již od boreálu. Podstatnou charakteristikou tohoto úseku je přítomnost zemědělských kultur a postupující rozvoj antropogenní otevřené krajiny - kulturní stepi. V návaznosti na rozvoj otevřených stanovišť se znovu objevují prvky glaciálních společenstev (křeček, sysel apod.) a také středozemní prvky otevřené krajiny, které dříve naše území neosídlovaly včetně druhů vázaných na lidská sídla (myš domácí, krysa, vrabec domácí).

Subboreál (1250 - 750 let př. n. l.) se vyznačuje sušším podnebím a teplotami o 1 až 2°C vyššími než dnes. V tomto období se ustálila vegetační stupňovitost tak, jak je vytvořena dnes (viz popis vegetačních stupňů v předchozí části). Člověk se v okrese ještě výrazněji neprojevuje. Odlesňování krajiny se v této době děje v nížinných oblastech Moravy, vytvářejí se ekosystémy druhotné stepi a umožňuje se tak šíření stepní a lesostepní fauny a flóry z jejich refugií, kde les nikdy v průběhu holocénu nebyl (např. z přirozených stepí jižní Moravy).

Subatlantik (750 let př. n. l. - 600 n. l.). Podnebí bylo vcelku vlhčí a chladnější než dnes, docházelo však ke kolísání vlhčích a sušších období. Zvlhčení klimatu podpořilo značný rozvoj pásu jedlobučin, který pronikl hlouběji i do nižších poloh. Buk i jedle se vyskytovaly na nejnižších hranicích svého rozšíření, kde se dnes jedle prakticky již nevyskytuje. Habr zvyšuje své zastoupení v doubravách díky své výborné schopnosti zmlazovat z pařezů. Mohutný rozvoj smíšených lesů s bukem a jedlí ve vlhčím klimatu způsobilo zřejmě ústup tehdejšího osídlení člověka do nižších poloh. Subatlantik spadá do doby železné. Na konci tohoto období dochází ve střední Evropě ke stěhování národů a území Moravy osídlují Slované.

Subrecent (od 600 let n. l. do dneška). V tomto období nastalo zřetelně sušší období a zvýšila se kontinentalita klimatu. V nížinných oblastech Moravy se zvyšuje osídlení krajiny, dochází k druhé vlně osídlování území - přitom se vychází ze starosídelních území z dob první kolonizace (pravěké ekumeny) a proniká do vyšších poloh, do pásma bučin. Vlivem vzrůstajících zásahů do lesa (mýcení, pasení) stoupá podíl světlobytných dřevin, jako lísky, borovice, břízy, jalovce, jeřábu, osiky a olše. Zároveň se oblastmi ovlivněnými člověkem rozšiřují teplomilnější druhy fauny a flóry, kterým vyhovuje stepní charakter zemědělské krajiny. V rámci druhé (velké) kolonizace za Přemyslovců začíná souvislejší osídlování vsetínského okresu ze západní strany.